Nový portál Vatikánského rozhlasu

SACRAMENTUM CARITATIS

Posynodální apoštolská exhortace
Svatého Otce Benedikta XVI.
biskupům, kněžím, zasvěceným osobám a věřícím laikům
o eucharistii - pramenu a vrcholu života a poslání církve

ÚVOD

1. Svátost lásky[1]: Nejsvětější svátost je darem, kterým Ježíš Kristus dává sám sebe tím, že zjevuje nekonečnou lásku Boha ke každému člověku. V této obdivuhodné svátosti se ukazuje ?největší láska, která pobádá ?dát svůj život za své přátele? (Jan 15, 13). Ano, Ježíš miloval svoje ?až do krajnosti? (Jan 13, 1). Tímto výrazem evangelista uvádí gesto nesmírné pokory, které Ježíš vykonal: Dříve než za nás umřel na kříži, uvázal si kolem pasu lněnou zástěru a umyl učedníkům nohy. Stejným způsobem nás Ježíš stále miluje ve svátosti eucharistie: ?až do krajnosti?, až k darovaní svého těla a své krve. Jaký úžas musel zachvátit srdce apoštolů tváří v tvář gestům a slovům Pána během Poslední večeře! Jaký údiv musí vzbudit v našem srdci eucharistické tajemství!

Pokrm pravdy

2. V oltářní svátosti jde Pán vstříc člověku stvořenému k Božímu obrazu (srov. Gen 1, 22) a stane se jeho druhem na cestě. V této svátosti se Pán stává pokrmem pro člověka, který hladoví po pravdě a svobodě. Protože nás může skutečně osvobodit pouze pravda (Jan 8, 36), stává se Kristus pro nás pokrmem pravdy. S pronikavým poznáním lidské skutečnosti sv. Augustin zdůraznil, jak se člověk spontánně a nikoli z donucení dává do pohybu, má-li vztah k něčemu, co ho přitahuje a co v něm vzbuzuje touhu. Když se pak svatý biskup táže, co může člověka v nitru pohnout, zvolá: ?Po čem duše touží vroucněji než po pravdě?[2] Každý člověk v sobě totiž nosí nepotlačitelnou touhu po poslední a konečné pravdě. Proto se Pán Ježíš, ?cesta, pravda a život? (Jan 14, 6) obrací k dychtivému srdci člověka, který se cítí jako žíznivý poutník, k srdci, které touží po prameni života, k srdci, které zápasí o pravdu. Vždyť Ježíš je Pravda, jež se stala Osobou, která k sobě přitahuje svět. ?Ježíš je Severkou lidské svobody a bez ní ztrácí svůj směr, neboť bez poznání pravdy se svoboda zvrhne, izoluje se a stává se neplodnou libovůlí. S Ježíšem se pravda znovu nalezne.?[3]
Ve svátosti eucharistie nám Ježíš ukazuje především pravdu lásky, jež je samou podstatou Boha. Tato pravda, mající základ v evangeliu, se týká každého člověka a celého člověka. Církev, která má v eucharistii střed svojí vitality, neustále usiluje o to, hlásat všem, že Bůh je láska, ať už vhod či nevhod (srov. 2 Tim 4, 2)[4]. Právě proto, že se Kristus pro nás stal pokrmem pravdy, obrací se církev k člověku a zve ho, aby svobodně přijal Boží dar.

Vývoj eucharistického obřadu

3. Pohlédneme-li na dvoutisícileté dějiny Boží církve, jež byla vedena moudrým působením Ducha Svatého, obdivujeme plni vděčnosti nadčasově uspořádaný rozvoj rituálních forem, jimiž si připomínáme události naší spásy. Od mnohostranných forem prvního staletí, které ještě prosvítají v ritech starých východních církví, až po rozšíření římského obřadu; od jasných pokynů Tridentského koncilu a misálu Pia V. až k liturgické reformě, k níž dal podnět 2. Vatikánský koncil: slavení eucharistie jakožto pramene a vrcholu jejího života a jejího poslání září v liturgickém obřadu v celém svém mnohotvárném bohatství v každé etapě církevních dějin. Jedenácté řádné zasedání biskupské synody, které se konalo od 2. do 23. října 2005 ve Vatikánu, vyjádřilo tvář v tvář těmto dějinám hlubokou vděčnost Bohu a uznalo, že Duch Svatý působil v jejím vedení. Synodní otcové pak konstatovali a zdůraznili zejména požehnaný vliv, který měla liturgická reforma, uskutečněná z popudu 2. Vatikánského koncilu, na život církve.[5] Biskupská synoda měla možnost posoudit, jak byla po koncilu přijata. Kladných ocenění bylo mimořádně mnoho. Obtíže a také některá zneužití, jak bylo zdůrazněno, nemohou zatemnit hodnotu a působivost liturgické reformy, která v sobě skrývá ještě plně neprobádané poklady. Konkrétně jde o to, aby se změny, které chtěl koncil, chápaly v rámci jednoty, kterou dějinný rozvoj obřadu charakterizuje, aniž by se zaváděly nepřirozené zlomy[6].

Biskupská synoda a Rok eucharistie

4. Kromě toho je nutno vyzdvihnout vztah mezi poslední biskupskou synodou o eucharistii a mezi tím, k čemu došlo v posledních letech života církve. Především se musíme v duchu přenést do Velkého Jubilea roku 2000, jímž můj milovaný předchůdce Boží služebník Jan Pavel II. uvedl církev do třetího křesťanského tisíciletí. Jubilejní rok byl charakterizován bezpochyby silně eucharisticky. Nelze také nezmínit, že biskupskému synodu předcházel a v jistém smyslu jej také připravoval Rok eucharistie, který s velkou prozíravostí vyhlásil Jan Pavel II. pro celou církev. Toto údobí, jež začalo Mezinárodním eucharistickým kongresem v Guadalajara v říjnu 2004, bylo zakončeno 23.října 2005 na XI. synodním zasedání, kanonizací pěti blahoslavených, kteří vynikali zvláštní eucharistickou úctou: biskup Josef Bilczewski, kněží Kajetán Catanoso, Zikmund Gorazdoski a Albert Hurtado Cruchaga a řeholník kapucín Felix z Nikosie. Na základě učení[7], které předložil Jan Pavel II. v apoštolském listu Mane nobiscum Domine a díky cenným návrhům kongregace pro bohoslužbu a svátosti[8] přijaly diecéze a mnohé církevní organizace různé iniciativy, aby znovu probudily u věřících eucharistickou víru a prohloubily ji, aby zlepšili péči o slavení a aby podporovaly eucharistickou adoraci, aby povzbuzovaly k účinné solidaritě, která vychází z eucharistie a dosahuje potřebné. Nakonec je nutno zmínit se o poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia[9], mého ctihodného předchůdce, v níž nám zanechal opěrný bod učitelského úřadu o eucharistickém učení a poslední svědectví o ústřední roli, kterou tato božská svátost měla v jeho životě.

Cíl předloženého listu

5. Cílem tohoto posynodálníhu listu je zaměřit se znovu na mnohostranné bohatství úvah a návrhů, které se vynořily na posledním řádném valném zasedání biskupské synody ? od Lineamenta přes Instrumentum laboris, Relationes ante et post disceptationem, příspěvky synodních otců, auditorů a delegátů ze sesterských církví až k Propositiones ? s úmyslem vyložit některé základní linie snah o to, aby v církvi povstal nový eucharistický impuls a horlivost. S vědomím rozsáhlého doktrinálního a disciplinárního dědictví, které se během staletí nahromadilo ve vztahu k této svátosti[10], bych rád v tomto dokumentu přijal za své přání synodních otců[11], aby se v křesťanském lidu prohloubil vztah mezi eucharistickým tajemstvím, liturgickým úkonem a novou duchovní bohoslužbou, vyplývající z eucharistie jako svátosti lásky. V této perspektivě chci tuto exhortaci dát do souvislosti s mou první encyklikou Deus caritas est, v níž jsem několikrát mluvil o svátosti eucharistie, abych zdůraznil její vztah ke křesťanské lásce a to jak vůči Bohu, tak k bližnímu: Vtělený Bůh nás všechny přitahuje k sobě. Z toho lze pochopit, že agape bude nyní také označením pro eucharistii: v ní k nám Boží agape přichází tělesně, aby v nás a skrze nás nadále působila?.[12]

PRVNÍ DÍL

EUCHARISTIE - TAJEMSTVÍ, VE KTERÉ SE VĚŘÍ

?To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal? (Jan 6, 29)

Eucharistická víra církve.

6. ?Tajemství víry!?- Tímto zvoláním hned po slovech proměnění, ohlásí kněz slavené tajemství a vyjadřuje svůj úžas tváří v tvář přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista ? skutečnosti, jež přesahuje všechno lidské chápání. Eucharistie je především tajemstvím víry. Je to úhrn a suma naší víry[13]. Víra církve je svou podstatou eucharistická a je živena zvláště na eucharistické hostině. Víra a svátosti jsou dva vzájemně se doplňující aspekty církevního života. Víra vzbuzená hlásáním Božího slova se živí a roste v milostiplném setkání se vzkříšeným Pánem, které se uskutečňuje ve svátostech. ?Víra se vyjadřuje ritem (obřadem) a ritus posiluje a upevňuje víru?[14]. Svátost oltářní stojí proto vždy uprostřed církevního života; ?církev se stále rodí díky eucharistii?[15]. Čím je v Božím lidu živější víra, tím hlubší je účast na církevním životě skrze přesvědčivou podporu poslání, jež dal Kristus svým učedníkům. Dokazují to dějiny církve. Každá velká reforma je nějak spojena s novým objevem víry v eucharistickou přítomnost Pána uprostřed svého lidu.

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE A EUCHARISTIE

7. Hlavním obsahem eucharistické víry je samo tajemství Boha, kterým je trinitární (trojiční) láska. V Ježíšově rozhovoru s Nikodémem nacházíme objasňující odpověď: ?Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.? Tato slova ukazují nejhlubší kořen Božího daru. Ježíš nedává v eucharistii ?něco?, nýbrž sám sebe; přináší své tělo v oběť a prolévá svou krev. Tímto způsobem dává sám sebe v plnosti své existence a zjevuje původní pramen této lásky. On je věčný Syn, kterého Otec vydal za nás. V evangeliu slyšíme Ježíšova slova, když po nasycení zástupu rozmnožením chlebů a ryb, říká svým posluchačům, kteří šli s ním do synagogy v Kafarnaum: ? Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec, neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu? (Jan 6, 32- 33). A jde tak daleko, že sebe, své tělo i svou krev ztotožňuje s tímto chlebem. ?Já jsem ten živý chléb který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa?. (Jan 6, 51). Tímto způsobem se Ježíš zjevuje jako chléb života, který Věčný Otec lidem dává.

Nezasloužený dar Nejsvětější Trojice

8. V eucharistii se zjevuje plán lásky, který určuje celé dějiny spásy. ( srov. Ef 1, 10; 3, 8-11). V ní se Deus Trinitas, který je sám v sobě láska (srov. 1 Jan 4, 7-8), zcela přijímá naše lidské postavení. V chlebě a vínu, pod jehož způsobami se nám Kristus dává při velikonoční hostině ( srov. Lk 22, 14-20; Kor 1, 23-26), k nám přichází celý božský život a sdílí se nám svátostnou formou. Bůh je dokonalé společenství lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Již ve stvoření je člověk povolán určitým způsobem sdílet Boží dech života (srov. Gen 2,7). Avšak v zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu a v seslání Ducha Svatého, který je dán v neomezené míře (srov. Jan 3, 34), se stáváme účastnými nejvnitřnějších hlubin Boha[16]. Ježíš Kristus, který ?skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny (Žid 9, 14) nám v eucharistickém daru sdílí svůj božský život. Jde o absolutně nezasloužený dar, který přichází po Božích přislíbeních a splňuje je nad veškerou míru. Církev přijímá tento dar ve věrné poslušnosti, slaví jej a adoruje. ?Tajemství víry? je tajemstvím trinitární lásky, a my jsme z milosti povoláni podílet se na ní. Také my musíme volat s Augustinem: ?Vidíš-li lásku, vidíš Trojici?[17].

EUCHARISTIE

JEŽÍŠ - PRAVÝ OBĚTNÍ BERÁNEK

Nová a věčná smlouva v krvi Beránka

9. Poslání, kvůli němuž k nám Ježíš přišel, dosahuje svého naplnění ve velikonočním tajemství. Dříve než ?odevzdal svého ducha?, říká z kříže, z něhož všechny přitahuje k sobě (srov. Jan 12, 32): ?Dokonáno je!? ( Jan 19, 30). V tajemství jeho poslušnosti až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Flp 2, 8), byla uskutečněna nová a věčná Smlouva. V jeho ukřižovaném těle se s konečnou platností shledaly svoboda Boha a svoboda člověka v nerozlučné a stále platné smlouvě. Také hřích člověka byl Božím Synem odčiněn jednou pro vždy (srov. Žid 7, 27; 1 Jan 2,2; 4,10). ? V jeho smrti na kříži se naplňuje? ? jak jsem zdůraznil na jiném místě ? ?ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se on sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě?[18]. Ve velikonočním tajemství se naše osvobození od zla a od smrti stalo skutečností. Při ustanovení oltářní svátosti sám Ježíš mluvil o věčné smlouvě?, uzavřené v krvi, kterou prolil (srov. Mt 26, 28; Mk 14, 24; Lk 22, 20). Tento poslední cíl jeho poslání byl velmi zřetelný již na počátku jeho veřejného života. Když totiž Jan Křtitel viděl Ježíše, jak k němu přichází, zvolal: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa? (Jan 1, 29). Je příznačné, že se právě tato slova vracejí, kdykoli slavíme mši svatou, a to právě v okamžiku, kdy kněz vybízí k přijímání. ?Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově?. Ježíš je pravý velikonoční Beránek, který dobrovolně obětoval sám sebe za nás a tak uskutečnil novou a věčnou smlouvu. Eucharistie má v sobě radikální novost, která je nám nabízena v každé mešní oběti[19].

Ustanovení eucharistie

10. To nás vede k zamyšlení nad ustanovením eucharistie při Poslední večeři. Došlo k němu v rámci rituální večeře, která byla vzpomínkovou slavností základní události izraelského lidu, vysvobození z egyptského otroctví. Tato rituální večeře, spojená s obětováním beránků (srov. Ex 12, 1-28. 43-51), byla vzpomínkou na minulost, ale zároveň také prorockou připomínkou, tj. zvěstí o budoucím osvobození. Lid totiž zakusil, že ono osvobození nebylo definitivní, a že jeho dějiny byly poznamenány otroctvím a hříchem. Tak se otevírala vzpomínka na staré osvobození prosbě a očekávání mnohem dalekosáhlejší spásy, jež měla být zásadní, všeobecná a definitivní. Do této souvislosti vkládá Ježíš novost svého daru. V modlitbě chvály, Beracha, děkuje Otci nejen za velké minulé události, nýbrž i za své ?oslavení?. Když ustanovuje svátost eucharistie, anticipuje a implikuje tak oběť na kříži i vítězství vzkříšení. Zároveň se zjevuje jako pravý obětní Beránek, který byl od počátku světa předvídán Otcovým plánem, jak to zdůraznil první Petrův list (srov. 1 Petr 1, 18-20). Tím, že Ježíš staví svůj dar do této souvislosti, oznamuje spasitelský smysl své smrti a svého zmrtvýchvstání, toho tajemství, které se tím stává skutečností, obnovující dějiny i celý vesmír. Ustanovení eucharistie skutečně ukazuje, jak se tato sama o sobě násilná a nesmyslná smrt stala v Ježíšovi nevznešenějším aktem lásky a definitivním osvobozením lidstva od zla.

Figura transit in veritatem

11. Ježíš tak vkládá do starobylé židovské obětní večeře dalekosáhlé novum. My křesťané jsme nepotřebovali opakovat tuto večeři. Právem říkali Otcové ?figura transit in veritatem?: co předvídalo přicházející skutečnosti, to nyní udělalo místo pravdě. Starý obřad se naplnil byl konečnou platností překonán darem lásky vtěleného Božího Syna. Pokrm pravdy, pro nás obětovaný Kristus, dat figuris terminum[20]. Příkazem: To čiňte na mou památku? (Lk 22, 19; 1 Kor 11, 25) nás vybízí, abychom odpovídali jeho daru a svátostně jej zpřítomňovali. Těmito slovy vyjadřuje Pán takřka očekávání, že jeho církev, která vzešla z jeho oběti, přijme tento dar a pod vedením Ducha Svatého bude rozvíjet liturgické formy této svátosti. Památka jeho dokonalého daru nespočívá jen v prostém opakování Poslední večeře, nýbrž právě v eucharistii, tj. v radikální novosti křesťanského kultu. Tak nám Ježíš zanechal úkol vstoupit do jeho ?hodiny?. ?Eucharistie nás vtahuje do Ježíšova úkonu oddanosti. Nepřijímáme pouze staticky vtělené Logos, nýbrž jsme vtahováni do dynamiky jeho sebedarování?[21]. ?Vtahuje nás do sebe?[22]. Přepodstatnění chleba a vína v jeho Tělo a jeho Krev vnáší do stvoření princip dalekosáhlé proměny jako nějaké ?nukleární štěpení? ? abychom použili nám dobře známý obraz ? které je vneseno do nitra bytí; změna mající vyvolat proces proměny skutečnosti, jejímž posledním cílem je proměna celého světa až do stavu, v němž Bůh bude všechno ve všem (1 Kor 15, 28).

DUCH SVATÝ A EUCHARISTIE

Ježíš a Duch Svatý

12. Sám Pán nám svým slovem, chlebem a vínem daroval podstatné prvky nové bohoslužby. Církev - jeho nevěsta - je povolána denně slavit eucharistickou hostinu na jeho památku. Tím vpisuje vykupitelskou oběť svého Ženicha do dějin lidí a svátostně ji zpřítomňuje ve všech kulturách. Toto velké tajemství je slaveno v liturgických formách, které církev, vedená Duchem Svatým rozvíjí v prostoru a času[23]. V této souvislosti je třeba probouzet vědomí o rozhodující úloze, jakou má Duch Svatý ve vývoji liturgické formy a při prohlubování božských tajemství. Utěšitel, první dar věřícím[24], který působil již ve stvoření (srov. Gen 1, 2) je zcela přítomen v celém životě vtěleného Slova: Ježíš Kristus byl počat Pannou Marií působením Ducha Svatého (srov. Mt 1, 18; Lk 1, 35); na počátku svého veřejného poslání jej vidí na břenu Jordánu v podobě holubice, jak na něj sestupuje (srov. Mt 3, 16 a par.); v tomtéž Duchu jedná, mluví a jásá (srov. Lk 10, 21); a v Něm může sám sebe přinést v oběť (srov. Žid 9, 14). V takzvaných ?záverečných řečech Páně?, zaznamenaných Janem, Ježíš jasně vyjadřuje vztah mezi darováním svého života ve velikonočním tajemství a darováním Ducha Svatého svým učedníkům (Jan 16,7). Jako Vzkříšený, který na svém těle nese znaky utrpení, může udělovat Ducha (srov. Jan 20, 22) a dávat tak účast na vlastním poslání (srov. Jan 20, 21). Duch pak bude učedníky učit všemu a připomene jim všechno, co jim Kristus řekl (srov. Jan 14,26), neboť jako Duchu pravdy (srov. Jan 15,26) mu přísluší uvést učedníky do celé pravdy. Ve Skutcích apoštolů se uvádí, že Duch o Letnicích sestoupil na apoštoly shromážděné v modlitbě s Marií (2, 1-4) a pověřil je úkolem hlásat radostnou zvěst všem národům. Silou Ducha se proto děje, že sám Kristus je přítomný a činný ve své církvi a to z jejího živoucího jádra, kterým je Eucharistie.

Duch svatý a slavení eucharistie

13. Na tomto pozadí se chápe rozhodující úloha Ducha Svatého ve slavení eucharistie, zvláště s ohledem na přepodstatnění. Je to zřejmé u církevních Otců. Sv.Cyril Jeruzalémský připomíná ve svých katechezích, že ?vzýváme milosrdného Boha, aby seslal svého Ducha a obětní dary, ležící před námi, aby proměnil chléb v tělo Kristovo a víno v krev Kristovu. Čeho se Duch Svatý dotkne, to je posvěceno a zcela proměněno[25]. Také sv. Jan Zlatoústý poukazuje na to, že kněz vzývá Duch Svatého, když slaví oběť[26]: ?jako Eliáš, Boží služebník, svolává Ducha Svatého, aby byly zapáleny duše všech, když milost sestoupí na oběť[27]. Velmi důležité je pro duchovní život věřících jasné poznání bohatství, obsaženého v anafoře. Vedle slov, jež pronesl Ježíš při Poslední večeři je v epiklesi prosba k Otci, aby seslal dar Ducha Svatého, aby se chléb a víno staly tělem a krví Ježíše Krista a aby se obec stávala stále více Tělem Krista?[28]. Duch, na kterého celebrant svolává dary ležící na oltáři, je tentýž Duch, který spojuje věřící v ?jedno tělo? a činí z nich duchovní oběť, která se líbí Bohu[29].

EUCHARISTIE A CÍRKEV

Eucharistie ? příčinný princip církve

14. Ježíš bere věřící do své ?hodiny? eucharistickou svátostí. Tímto způsobem nám ukazuje spojení mezi sebou a námi, mezi svou osobou a církví. Vždyť sám Kristus zplodil v oběti kříže církev jako svou nevěstu a své tělo. Církevní Otcové dlouze meditovali o vztahu mezi původem Evy z boku Adama (srov. Gen 2, 21-23) původem nové Evy, církve z otevřeného boku Krista, který byl ponořen do spánku smrti. Z probodeného boku ? vypráví Jan ? vytekla krev a voda (Jan 19, 34), symbol svátostí[30]. Kontemplativní pohled ?na toho, kterého probodli? (Jan 19, 37) nás vede k přemýšlení o příčinném spojení Kristovy oběti, eucharistie a církve. Vždyť církev žije z eucharistie[31]. Protože je v ní přítomna spásonosná oběť Krista, je nutno především uznat, že se kauzální vliv eucharistie ? ukazuje na samotných počátcích církve[32]. Eucharistie je Kristus, který se nám dává a neustále z nás vytváří své tělo. Proto existuje podivuhodné, vzájemné působení mezi eucharistií, která buduje církev, a samotnou církví, která eucharistii uskutečňuje[33]. První příčina je vyjádřena v první formulaci: církev může právě proto slavit tajemství Krista přítomného v eucharistii a adorovat ji, protože se jí nejprve sám Kristus daroval v oběti na kříži. Možnost církve ?uskutečňovat? eucharistii tkví zcela v tom, že se jí sám Kristus bezvýhradně daroval. Také zde odhalujeme přesvědčivý aspekt Janovy formulace: ?On napřed miloval nás? (1 Jan 4, 19). Tak také při každém slavení (mše svaté) vyznáváme primát Kristova daru. Příčinný vliv eucharistie na vznik církve nakonec ukazuje nejen chronologickou, nýbrž i ontologickou přednost Jeho lásky, kterou nás ?nejprve miloval?.

Eucharistie a církevní společenství

15. Eucharistie je tedy základem existence i činnosti církve. Proto prvotní křesťanství označovalo tělo narozené z Panny Marie, eucharistické tělo a církevní tělo Krista tímtéž pojmem ?Corpus Christi?[34]. Tento fakt, silně zastoupený v tradici, nám pomáhá v růstu vědomí nerozlučitelnosti Krista a církve. Tím, že se náš Pán Ježíš Kristus sám za nás vydal jako oběť, svým darem působivě poukázal na tajemství církve. Je příznačné, že druhá eucharistická modlitba v epiklezi po proměňování formuluje prosbu o jednotu církve těmito slovy: ?Ať nás všechny, kdo máme účast na těle a krvi Kristově, shromáždí a sjednotí Duch svatý?. Tato formulace dává jasně na vědomí, že ?res? eucharistické svátosti je jednota věřících v církevním společenství. Tak se u kořene církve ukazuje eucharistie jako tajemství společenství[35].
Na vztah mezi eucharistií a communio upozornil již Boží služebník Jan Pavel II. ve své encyklice Ecclesia in Eucharistia. Označil slavení Kristovy památky za ?svrchovaný svátostný projev společenství v církvi?[36]. Jednota církevního společenství se konkrétně ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a rozlišuje v místních církvích, ?in quibus et ex quibus una et unica Ecclesia catholica existit[37]. Právě realita jediné eucharistie, která se slaví v každé diecézi vždy kolem vlastního biskupa, nám dává pochopit, jak samy místní církve existují ?v? církvi a ?z? církve. ?Jedinečnost a nerozdílnost Pánova eucharistického těla implikuje jedinečnost mystického Těla jedné nerozdělené církve. Z eucharistického středu vyplývá nutná otevřenost každé slavící obce, každé místní církve: přitahována rozpjatýma rukama Pána je začleněna do jediného a nerozdílného těla?[38]. Z tohoto důvodu se při slavení eucharistie věřící nacházejí ve své církvi, to je v Kristově církvi. Z tohoto správně chápaného pohledu vysvítá církevní communio jako skutečnost, jež je katolická svou přirozeností[39]. Vyzdvihnout tento aspekt církevního společenství, může být účinným přínosem ekumenickému dialogu s církvemi a církevními společenstvími, jež nejsou v plném společenství s Petrovým stolcem. Eucharistie totiž stanovuje pevné pouto mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a plnou povahu tajemství eucharistie. Zároveň se může zdůraznění církevního charakteru eucharistie stát přednostním prvkem dialogu také se společenstvími, která vzešla z reformace[40].

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE je ZDE