Rád bych Vám v tomto seriálu, milí posluchači, přiblížil služebníka Božího Jana Pavla II. jako filozofa. Je to jeden z rozměrů jeho osobnosti, který není velice známý, ale ukáže nám, že i z tohoto hlediska je jedinečným a jeho filozofický přínos je značný. Samozřejmě, že tímto nechci zastínit to nejdůležitější, čímž bylo jeho spojení s Bohem, které ho přivedlo ke svatosti, ale spíše podtrhnout i jiné Boží dary, kterých se mu dostalo a které dokázal využít ke službě evangeliu.
První část věnujeme jeho životopisu z hlediska filozofické formace.
Karol Wojtyla se narodil ve Wadowicích nedaleko Krakova 18. května roku 1920. Po maturitě začal studovat literaturu na filozofické fakultě Jagelonské Univerzity v Krakově. Jak sám přiznal, zájem o literaturu, o slovo, ho přivedl k hlubšímu pochopení Slova, které se stalo tělem.
Od roku 1942, poté, co pocítil povolání ke kněžství, navštěvoval přednášky v tajném semináři v Krakově. Jeho filozofické vzdělání je v té době ovlivněno osobou profesora Romana Ingardena, žáka Edmunda Husserla. Jako realistický fenomenolog uvedl Wojtylu do myšlení fenomenologické školy.
Po kněžském svěcení 1. listopadu 1946 byl poslán kardinálem Sapiehou do Říma, aby tam získal doktorát v teologii. Pod vedením francouzského dominikána Reginalda Garrigou-Lagrange sepsal práci, jejímž cílem bylo zobjektivnit subjektivní zkušenost víry, jak ji popisuje svatý Jan od Kříže. Svoji disertaci Questio de fide apud S. Ioannem de Cruce (Otázka o víře podle svatého Jana od Kříže) obhájil roku 1948 na univerzitě Angelicum. Tato léta můžeme považovat za prohloubení tomistických studií a setkání se s neotomistickým myšlením.
Roku 1951 se opět pouští do studií, tentokrát filozofie, aby se připravil dávat přednášky o etice. O dva roky později předkládá na Katolické Univerzitě v Lublinu doktorskou práci s titulem Hodnocení možnosti založit katolickou etiku na základech systému Maxe Schelera. Začal přednášet morální teologii a etiku v krakovském semináři a na univerzitě v Lublinu. Tam se stává součástí okruhu profesorů spojených s lublinskou univerzitou, kteří založili takzvanou ?lublinskou školu?, která si jako cíl vytýčila antropologický přístup k realitě.
Roku 1958 byl jmenován pomocným biskupem v Krakově a roku 1964 arcibiskupem.
Během těchto let nadále pokračoval ve své činnosti jako profesor. Nočním vlakem jezdil každý týden do Lublinu, aby tam přednášel, a večer se vracel zpět do Krakova. Zúčastnil se II. Vatikánského koncilu a hodnotně přispěl k vypracování pastorační konstituce Gaudium et spes.
16. října 1978 byl zvolen papežem. Toto se stalo zlomem v jeho filozofické činnosti. Jako papež už nemohl pokračovat v publikaci dalších děl. V jeho spisech jako římského biskupa se však nachází odlesk jeho formace a myšlení. Mají ale charakter církevního učení. Mezi tyto dokumenty se řadí především encyklika Fides et Ratio z roku 1998 o vztahu mezi vírou a rozumem, prakticky celá věnovaná filozofickým otázkám. Také ve všech jeho knihách publikovaných během pontifikátu najdeme něco z Wojtylova pohledu na různé filozofické proudy anebo řešení některých filozofických problémů.
Chceme se však soustředit na vlastní filozofickou tvorbu v období před zvolením na Stolec svatého Petra. Proto necháme stranou díla literární, teologická a poetická.
Kromě dvou doktorských prací najdeme mezi nejdůležitějšími díly spis Láska a zodpovědnost, publikovaný poprvé roku 1960, a vrchol Wojtylovy myšlenkové tvořivosti Osoba a čin, zveřejněný roku 1969. Ostatní díla můžeme nazvat menšími spisy. Jedná se o četné články sepsané pro různé časopisy a filozofická sympozia.
Mezi filozofickou produkcí rozdělenou podle témat najdeme dvě kategorie spisů: antropologická a etická. Počátky filozofické tvořivosti jsou poznamenány etickou orientací našeho autora. Převažují především témata, která přímo zasahují jednání člověka: smysl života, štěstí, láska, právo a spravedlnost. Srovnání či dokonce střet s různými filozofy jako například David Hume, Immanuel Kant, Max Scheler a rozlišnými myšlenkovými proudy se ukazuje jako součást procesu vyzrávání a utvrzení vlastního pojetí filozofických problémů. Toto období vrcholí dokončením habilitační práce roku 1957. Tečkou za touto epochou je zveřejnění spisu Láska a zodpovědnost .
Rok 1961 se stává v myšlení Karola Wojtyly přeorientováním se novým směrem. Uvědomuje si nutnost solidního myšlenkového podkladu pro ustanovení systému morálky. Základní otázkou se stane: ?Proč etika?? místo dosavadního: ?Jaká etika?? Morálka totiž nemá základy ani sama v sobě ani v čistém rozumu. Wojtyla tak připravuje konstrukci své personalistické antropologie, která může dát pevný základ realistické etice. V tomto období se ukáže jeho jedinečná a jemu vlastní schopnost dialogu s autory různých filozofických směrů. Vyvrcholením je publikace Osoby a činu roku 1969. Pozdější spisy mohou být považovány jako vysvětlení a rozvoj myšlenek obsažených v tomto díle, kterým dává podklad pro vytvoření personalistické etiky. V dokončení personalistického filozofického systému mu však brání povinnosti vrchního pastýře krakovské arcidiecéze. Proto píše několik poznámek o tom, jakým způsobem by se mělo pokračovat v rozvoji této školy. Až mnohem později jsou vydány pod názvem Člověk v pólu zodpovědnosti. Předává je roku 1972 svému nástupci Prof. Tadeuszovi Styczeńovi, když opouští katedru antropologie na lublinské univerzitě. Profesor Styczeń je jedním z jeho nejnadanějších studentů a stává se opravdovým pokračovatelem Wojtylova díla.
Připravil J. Brabec
odeslat článek
vytisknout článek
