Dnes, 2 dubna 2005, posílen svátostmi, zemřel ve 21:37 hodin ve svém pokoji v Apoštolském pokoji ve Vatikánu Jan Pavel II. ve věku 84 let, v 27 roce svého pontifikátu.
Jan Pavel II., občanským jménem Karol Wojtyla, se narodil ve Wadowicích v Polsku, v krakovské diecézi, 18. května 1920.
Kněžské svěcení přijal 1. listopadu 1946, biskupské svěcení 28. září 1958. 26. června 1967 byl jmenován kardinálem papežem Pavlem VI.
Nástupcem apoštola Petra byl zvolen 16. května 1978. Jeho pontifikát trval 27 let, byl třetím nejdelším v dějinách církve.
Dlouhý potlesk uzavřel na Svatopetrském náměstí modlitbu růžence, která byla zahájena ihned po oznámení smrti Jana Pavla II. Zástupy Římanů nepřestávají plynout do Vatikánu. Na náměstí zavládlo ticho, které vzhledem k ohromnému množství lidí působí téměř ireálně. Každý se ptá ve vlastním srdci, jak by si nás asi přál vidět tento Papež, o kterém dnes už můžeme říct, že byl Velikonoční ? i ve své smrti.
Za Vatikánskými hradbami se dala do pohybu předepsaná procedura. Kardinál Ratzinger, z titulu děkana kardinálského kolegia, vyzval k jeho shromáždění. Podle platných předpisů má být Papežovo tělo pohřbeno mezi čtvrtým a šestým dnem od jeho smrti.
Zatímco přicházejí z celého světa zprávy o zemích vyhlašujících státní smutek a státnících, kteří se připravují na cestu do Říma, vraťme se k Janu Pavlu II. Za pár dní uplyne přesně 15 let, od chvíle, kdy jako první Petrům Nástupce vstoupil na půdu naší země. I tehdy byla Velikonoční doba. Naše země se probírala z dlouhé zimy totality a Velký Papež ? Polák k nám přicházel kázat naději, kterou pouta smrti nemohou svázat:
Před několika momenty jsem s upřímnou láskou a úctou políbil českou zem. Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem. Jistě je to řízení Prozřetelnosti, že právě papež Slovan je prvním papežem, který vstoupil do této země a přinesl jí z věčného města pozdrav pokoje.
Věřící Čech, Moravy a Slovenska mají v Římě pastýře, který rozumí jejich řeči. Rozuměl i jejich mlčení. V době, kdy byla církev v této zemi umlčená, považoval jsem za součást svého poslání být jejími ústy.
O něco později v Pražské katedrále vybízel:
Stavte nyní chrám svobodného života Vaší církve nikoliv návratem k tomu, co zde bylo před tím, než Vám byla uloupena svoboda, stavte jej v síle toho, k čemu jste během pronásledování uzráli.
21. dubna v roce 1990 promlouval Svatý Otec v Praze na Letenské pláni k našemu národu, který právě vychutnával první doušky svobody. Byla doba velikonoční a četlo se z Janova evangelia podobně jako dnes. Tehdy Jan Pavel II. řekl:
Když mohu dnešního dne stanout mezi vámi, milovaní bratři a sestry, na tomto velkém prostranství, před tváří vaší zlaté Prahy, dovolte, abych opakoval slova zmrtvýchvstalého Pána: ?Pokoj Vám?. Kéž je naše první eucharistické setkání ve vaši vlasti ve znamení pokoje. Toho pokoje, který dává Kristus, pokoje, který svět dát nemůže. Toho pokoje, který Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý zanechal svým apoštolům ve večeřadle a také svým učedníkům, uprostřed všech národů země, z pokolení na pokolení.
A nakonec na Velehradě Jan Pavel II. připomínal, že úhelným kamenem všeho, co na světě patří do Božího království, je Kristus. Další stavbu ale Pán dějin svěřuje do stále nových lidských rukou.
V dějinách Slovanů zapustila kořeny pravda o Kristu, který je ?Kámen úhelný? (Cfr. Mt 21,42). Je úhelným kamenem stavby, kterou Bůh sám buduje v dějinách lidstva. Ta stavba je jeho království. Věčný Otec ?dal? své království Synovi ? a Syn je ?odkázal? apoštolům (Cfr. Lk 22,29), odkázal je Božímu lidu Nové a věčné smlouvy. Toto království je ponořeno do lidského času, do staletí, do pokolení ? a zároveň přesahuje čas. Naplňuje se v samotném Bohu, který je tajemstvím života i věčnosti. Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na Velehradě, na Moravě, ctíme zvláštním způsobem dějinný ?odkaz? království ? i ty, kteří se stali jeho správci a strážci.
Nic se neskryje před pohledem Stvořitele. Omnia nuda et aperta sunt ante oculos eus. Před jeho očima je všechno odkryté a odhalené, napsal Jan Pavel II. v Římském triptychu, v básnické skladbě, která zůstává jeho odkazem.
Jazykem básníka proniká tajemství existence, k otázkám počátku a konce, k zapuštěnosti člověka do světa, k jehož řádu patří pomíjivost. A přece tato časová dimenze lidské existence má hluboký smysl. Právě v člověku se totiž Bůh setkává se svým stvořením.
Poslechněme si na závěr úvodní pasáž papežovy básně:
Sklání se lesní zátoka
v rytmu horských potoků,
ten rytmus zjevuje mi Tebe,
Předvěké Slovo.
Jak předivné je Tvé mlčení
ve všem, čím odevšad promlouvá
stvořený svět?
co spolu s lesní zátokou
sestupuje níž každým úbočím?
to vše, co s sebou unáší
stříbřitá kaskáda potoka,
který v rytmu padá shůry
snesený svým vlastním proudem?
- kam?
Co mi říkáš, horská bystřino?
Kde se mnou se potkáváš?
Se mnou, který též pomíjí ?
podobně jako ty?
Opravdu podobně?
(Dovol mi zastavit se tady ?
dovol mi zastavit se na prahu,
hle, jeden z úžasů, jak prostých.)
Potok nežasně, když padá dolů
a lesy mlčky sestupují v rytmu potoka
- žasne však člověk!
Práh, který v něm svět překračuje,
je prahem úžasu.
(Kdysi právě tomu úžasu bylo dáno jméno ?Adam?)
Byl sám se svým úžasem
mezi bytostmi, které nežasly
- jim stačilo být a pomíjet.
Člověk pomíjel spolu s nimi
nesený úžasem.
V úžasu, bez přestání vyhlížel
z vlny, jež ho nesla,
jako by říkal všem kolem:
?Zastav se! ? ve mně máš přístav,
ve mně je místo setkání
s Předvěkým Slovem? ?
?zastav se, pomíjet má smysl!?
?má smysl? má smysl? má smysl!?
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
