Vatikán. Církev si dnes připomíná Pannu Marii Guadalupskou, Matku Latinské Ameriky. Na letošní rok navíc připadá 125. výročí papežské korunovace této mariánské ikony v nejnavštěvovanějším poutním místě světa. Jubileum, vyhlášené v září rektorem baziliky v mexickém Guadalupe, je spojeno s udělením plnomocným odpustků, které papež František rozšířil na věřící celého světa.
Mariánská bazilika poblíž mexického hlavního města je totiž v těchto dnech uzavřena kvůli pandemii koronaviru, aby se zabránilo masovým poutním věřících. Arcibiskup Mexika, kard. Carlos Aguiar Retes, proto požádal Svatého otce o možnost získání jubilejních plnomocných odpustků z domova, za splnění obvyklých tří podmínek a při sledování některé z bohoslužeb, které budou v bazilice slouženy. Petrův nástupce prostřednictvím Apoštolské penitenciárie vyhověl, což mexický kardinál komentoval jako rozšíření úcty k “Virgen Morenita” za hranice Mexika.
Papež František již posedmé za svůj pontifikát (s výjimkou prvního roku, 2013) slavil mši svatou z dnešní památky Panny Guadalupské ve Vatikánské bazilice za přítomnosti latinsko-americké a filipínské komunity v Římě. Kázal spatra ve španělštině a homilii, již přinášíme v plném znění, rozvíjel z trojice slov: hojnost, požehnání a dar.
“Dnešní liturgie zvýrazňuje tři pojmy: hojnost, požehnání a dar jako skutečnosti, které se plně zrcadlí v obraze Panny Marie Guadalupské.
Hojnost, poněvadž Bůh vždy překypuje v oběti a daru sebe sama, nezná dávkování. Dávky odměřuje jeho trpělivost, zatímco my – ze své přirozenosti a kvůli své omezenosti – potřebujeme »pohodlné splátky«, kdežto Bůh se dává vydatně a cele. Kde je Bůh, tam je nadbytek. Když se zamyslíme nad tajemstvím Narození, liturgie nám u proroka Izaiáše podává představu o této hojnosti. Bůh se vydává veskrze a cele. Velkorysost – jak si to rád představuji – je Božím limitem (Bůh má alespoň tuto mez), je to nemožnost darovat se jinak než v hojné míře.
Druhým slovem je požehnání – setkání Marie s Alžbětou je požehnáním. Požehnání znamená dobrořečit a Bůh nám již od prvních stránek Geneze vštěpuje tento svůj styl. Podle Bible vyslovuje hned jako druhé slovo, že to “bylo dobré” či “velmi dobré”. Božím stylem je tedy dobrořečit. Zlořečení, podlost, neschopnost naprostého daru je tudíž stylem nepřítele, ďábla. Bůh stále dobrořečí, a to s chutí. Dává sám sebe v hojnosti a dobrořečí.
Třetím slovem je dar. Hojnost a dobrořečení jsou darem, který je neomezenou milostí, v níž je celý Bůh, plné božství, v Požehnaném. Tento dar je nám darován v ženě “požehnané” a “milostiplné”. Požehnaný ze své přirozenosti a požehnaná z milosti, jak naznačuje Písmo. Maria je zvána “požehnanou mezi ženami, milostiplnou” a Ježíš požehnaným, který přináší požehnání. Když hledíme na tento obraz naší Matky, která očekává požehnaného, možná trochu pochopíme onu hojnost, dobrořečení, požehnání a pojetí daru. Božího daru, který vystupuje jako požehnání – v Požehnaném z přirozenosti a požehnané z milosti. Toto je dar, který nám Bůh předkládá a který si trvale přeje zdůrazňovat, vzbuzovat v průběhu celého Zjevení: “Požehnaná jsi mezi ženami, neboť jsi nám přinesla Požehnaného” – “Jsem matkou Boha, protože On žije, dává život, je požehnaný.
Při pohledu na obraz Naší Matky prosme dnes Boha o špetku životních způsobů, jaké má On: velkorysost, hojnost, dobrořečení, a nikoli zlořečení. A proměňujme svůj život v dar pro všechny”.
Zakončil papež František homilii z dnešní liturgické památky Panny Marie Guadalupské.
(jag)