Rakousko. Zrcadlí Mozartova hudba jeho katolickou víru? „Odpověď na tuto otázku získáme, když se zaposloucháme do jeho slavného mottetta Ave Verum Corpus. Je to jedna z mála skladeb, napsaných z vlastní iniciativy, tedy nikoli na zadání. Téměř jistě víme, že ji Mozart věnoval příteli a sbormistrovi Antonu Stollovi a stvořil ji u příležitosti slavnosti Božího Těla v roce 1791“, říká Peter Tschuggnall, profesor společensko-kulturních věd na Innsbrucké univerzitě, který svému krajanovi a hudebnímu velikánovi věnoval studii “Mozart a náboženství” (Mozart und die Religion, 2010).
Vrací se v ní k často diskutované otázce, zda byl rakouský l'enfant prodige katolík či svobodný zednář, což se jeví jako neslučitelné. “Jak poznamenal mistrův životopisec, Alfred Einstein, v druhé polovině osmnáctého století nebylo nic neobvyklého, že katolíci byli členy zednářských lóží”, vysvětluje listu Avvenire (26.6.) filolog Tschuggnall, který ve svém bádání propojuje teologii, komparativní literární vědu a umění. “Mozartova korespondence dokládá jeho víru. Existuje tak široký soubor skladatelových dopisů, že jen stěží nalézá obdobu u jiných umělců. Ukazují nám jeho veřejnou, ale též soukromou tvář, a mezi mnoha hledisky, která vycházejí na povrch, je rovněž náboženský rozměr”.
Wolfgang Amadeus byl pokřtěn v salcburské katedrále ihned po narození v roce 1756. Jeho hudebním, ale též duchovním učitelem byl otec Leopold, velmi přísný a důsledný člověk, který kupříkladu syna trvale vyzýval, aby přistupoval ke svátostem a dbal na dodržování církevních přikázání. Nechyběla nedorozumění se salcburským arcibiskupem, Jeronýmem z Colloreda, který Mozarta považoval za zaměstnance – dvorního varhaníka a chrámového skladatele. Přesto v salcburských letech vznikla většina Mozartových sakrálních skladeb – mše, kantáty, litanie, nešpory, sonáty. Vídeňským pobytem – od roku 1781 až do smrti v pětatřiceti letech (1791) – se naopak datuje Velká mše c-moll („Missa solemnis“), neúplné dílo, složené jako slib za otcovo povolení ke sňatku se snoubenkou Constancí, kantáta o kajícím Davidovi „Davide penitente“ a zádušní mše Requiem v d-moll, před jehož dokončením Mozart onemocněl a 5. prosince 1791 zemřel.
Otázka posledního lidského vydechnutí se Amadeovi ustavičně vracela na mysl. V roce 1787 píše nemocnému otci, že denně před usnutím přemýšlí o smrti, avšak nemá z ní strach. Spíše děkuje Bohu, že ho obdařil vizí smrti jako klíči k pravé blaženosti. Toto pojetí Mozart zcela zřejmě čerpal z Písma, kupříkladu ze 46. Žalmu “Bůh je naše útočiště a síla”, který zhudebnil za londýnského pobytu v červenci 1765 (pod titulem “God is our refuge”). Proč se tedy rozhodl pro vstup do zednářské lóže (1784)? “Ve Vídni Josefa II., který činnost lóží vítal, se chtěl obklopit kruhem mocných přátel, ale též finančních podpůrců. Není tajemstvím, že mnozí ze svobodných zednářů jej vícekrát zachránili z dluhů, které si natropil hazardní hrou”, podotýká rakouský badatel.
Navzdory zjevným zednářský prvkům (numerické symbolice a Sarastrově árii) v Kouzelné flétně papežové i teologové, počínaje Hansem Urs von Balthasar po Josepha Ratzingera, Mozartovu hudbu milují. Protestant Karl Barth napsal, že andělé v nebi hrají Bacha, když vzdávají Bohu chválu, avšak mezi sebou dávají přednost Mozartovi. Velkým fanouškem rakouského génia byl rovněž Sören Kierkegaard, který sám sebe považoval za “náboženského autora”. Pomineme-li citové pouto, které k Mozartovi pojí emeritního papeže Benedikta, jak opakovaně vyznal, za zmínku stojí též provedení mistrovy Korunovační mše, k němuž Jan Pavel II. o slavnosti sv. Petra a Pavla v roce 1985 do Vatikánu pozval Herberta von Karajan.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
