Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry ze Scholas,

dnes, po řadě let, kdy jsme se společně dotazovali po tom, co podnítilo náš vznik, je pro mne velkou radostí, že vás mohu nazvat “společenstvím”. Komunitou přátel, komunitou bratrů a sester. Vzpomínám na začátky – dva učitelé, dva profesoři vprostřed krize, se špetkou bláznovství a trochou intuice. Nic naprogramovaného, ale postupně prožívaného tak, jak se vše vyvíjelo. Zatímco krize v oněch dobách za sebou nechávala zemi plnou násilí, výchova a vzdělání naopak sjednotily mladé lidi a vytvářely smysl, či dokonce krásu.

Uchovávám v srdci tři obrazy této pouti, které nás provázely v tříleté reflexi a setkávání: Blázna z Felliniho “Silnice”, Caravaggiovo “Povolání svatého Matouše”, Dostojevského “Idiota”. Smysl, blázen, povolání, Matouš a krása. Tyto tři příběhy vyprávějí o krizi, v níž se hraje o lidskou odpovědnost. Krize v původním slova smyslu znamený “zlom”, “řez”, “otevřenost”…,”nebezpečí”, ale též “příležitost”. Když kořeny potřebují prostor k tomu, aby se rozrůstaly, květináč nakonec pukne. Život je totiž větší než naše vlastní bytí, a proto se láme na kusy. Takový je ale život! Roste a tříští se.

Jak nebohé by bylo lidství bez krizí! Dokonalé, uspořádané, naškrobené. Chudinka! Takové lidství by bylo chorobné, velice nemocné, ospalé. Díky Bohu se něco takového neděje.

Na druhé straně nás krize volá, abychom vyšli ven, a nebezpečí se vyskytne tehdy, když nás nikdo nenaučí, jak se k takové otevřenosti vztahovat. Krize bez dobrého doprovázení tudíž mohou být nebezpečné, protože lze ztratit orientaci. Moudrá rada proto zní: “nevydávej se do krize sám, vyhledej doprovod”, a to též v drobných osobních, manželských a sociálních krizích. V krizi nás totiž zachvátí strach, uzavřeme se do své individuality anebo se dáme do opakování toho, co ve skutečnosti prospívá jen nemnohým, čímž se zbavíme smyslu, popřeme své povolání a pozbydeme krásy. K tomu všemu dochází, když krizí procházíme sami a bez rezervy.

Jak říkal Dostojevský, krása zachrání svět. Scholas vznikla z krize, ale nepozdvihla pěst, aby bojovala proti kultuře, ani rezignovaně nesvěsila paže, plačíc nad pohromou a těžkými časy. Vyšla z krize tak, že naslouchala srdci mladých lidí a pěstovala novou realitu otázkou: “Toto nefunguje? Tak hledejme právě tam!”.

Scholas proniká průrvami tohoto světa, avšak nikoli hlavou, nýbrž celým tělem, aby zahlédla, zda z vnějšího prostoru přichází jiná odpověď. V tom spočívá výchova. Výchova naslouchá, jinak nevychovává. Když nenaslouchá, nevychovává. Výchova vytváří kulturu, anebo nevychovává. Výchova nás učí slavit, jinak to není výchova. Někdo by mohl namítnout: “Jak to? Výchova přece znamená, že něco víme.” Nikoli, to je vědění. Výchova je naslouchání, utváření kultury, oslava. A takto vyrůstala Scholas.

Ani ti dva blázniví otcové zakladatelé – jak je žertem můžeme nazvat – si nepředstavovali, že ona výchovná zkušenost z buenosaireské diecéze se za dvacet let rozroste do nové kultury, „poeticky obývající tuto zemi“, jak nás učil Hölderlin. Kultury, která naslouchá životu, utváří jej a oslavuje, přičemž uvádí do souladu myšlení s citem a skutky. To už jste ode mne slyšeli vícekrát: jazyk mysli, srdce a rukou, které vstupují do synchronie. Mysl, srdce a ruce, které harmonicky vyrůstají. Ve Scholas jsem viděl japonské profesory a studenty, jak tancují s kolumbijskými. Je to možné? Viděl jsem to. Díval jsem se, jak si mladí Izraelci hrají s mladými Palestinci. Viděl jsem je. A také studenty z Haiti, jak přemýšlejí s těmi dubajskými, a mosambické děti, jak si kreslí s portugalskými. Viděl jsem olivovník, který utvářel kulturu setkávání na pomezí Východu a Západu.

V této nové krizi, kterou dnes lidstvo prochází a v níž kultura pozbývá vitality, bych rád zdůraznil skutečnost, že Scholas jako výchovné společenství otevírá brány Univerzitě smyslu. Vychovávat totiž znamená hledat smysl věcí. A výuka spočívá v tomtéž. Je zapotřebí propojit sny dětí a mladých lidí se zkušeností dospělých a seniorů. K tomuto setkání musí dojít, protože v opačném případě se zbavujeme lidskosti, kořenů, dějin, ale také příslibu, růstu a proroctví. Nelze vyhostit žádného ze studentů rozličných realit, jazyků a vyznání, pokud to, co se vyučuje, není pouhý předmět, nýbrž Život. Tentýž život, který nás zplodil a bude stále plodit další světy – světy různorodé a jedinečné, jako jsou i ty naše, obklopené naším nejhlubším utrpením, radostí, touhou i steskem. Světy naplněné vděčností, smyslem a krásou, jak dokládá Dostojevského “Idiot”, Caravaggiovo “Povolání” a Blázen z Felliniho “Silnice”.

Nikdy nezapomeňte na tato tři slova: vděčnost, smysl a krása. Možná se vám zdají zbytečná, a to zejména dnes. Kdo by utvářel společnost hledáním vděčnosti, smyslu a krásy? To přece není produktivní! Přesto však na těchto zdánlivých zbytečnostech závisí budoucnost celého lidstva. Pokračujte v této mystice, kterou jste byli obdařeni a již nikdo nevynalezl, protože překvapila i ony dva blázny na počátku. Dnes ji nabízejí a rozdávají dál, protože není jejich. Přišla k nim jako dar. Rozsévejte a sklízejte, s úsměvem na tváři, riskujte, avšak všichni společně a držte se přitom za ruku, abyste překonali jakoukoli krizi.

Kéž vám Bůh žehná a prosím, nepřestávejte se za mne modlit. Děkuji.

Přeložila Jana Gruberová