Připomínáme si sté výročí narození sv. Jana Pavla II., velkého papeže rodem z Polska, který projevoval neobyčejnou náklonnost k Čechům, Moravanům a Slezanům, který se mimořádně zasloužil o pád totalitního režimu v naší zemi před třiceti lety a který nás učil nemít strach.
První moje vzpomínka na Jana Pavla II. se váže ke chvíli, kdy jsem se koncem sedmdesátých let poprvé zadíval na fotografii, která byla vyvěšena v sakristii kostela Povýšení svatého Kříže v mém rodném Strání. Byla na ní tvář muže, z níž už na první pohled vyzařovalo zvláštní charisma a vnitřní síla, a zároveň též laskavost a dobrota. Dodnes si pamatuji slova našeho pátera Čechmánka: „To je nový papež. Je náš, z Polska a přinese nám dobré časy.“
Druhý silný moment, který se mi ve vztahu k Janu Pavlovi II. vybavuje, je atentát na něj z května 1981. Mám stále v živé paměti ty chvíle obav, smutku a tísně, které u nás tehdy panovaly. Naštěstí netrvaly dlouho a už po pár týdnech je vystřídala nesmírná úleva a radost z uzdravení milovaného papeže.
Třetí vzpomínku mám spojenu s chvílemi, kdy jsem Jana Pavla II. viděl poprvé a naposled na vlastní oči. Bylo to na Letenské pláni v Praze v dubnu 1990, kdy se Československo stalo první zemí za železnou oponou, kterou papež navštívil po pádu komunismu. Dodnes mi běží mráz po zádech, když si vzpomenu na slova prezidenta Václava Havla, kterými uvítal slovanského papeže na české půdě: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: Člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží.“
Jan Pavel II. potom navštívil České země ještě dvakrát, a sice v květnu 1995, kdy kanonizoval Zdislavu z Lemberka a Jana Sarkandera, a v dubnu 1997 u příležitosti milénia svatého Vojtěcha. Skutečnost, že Jan Pavel II. navštívil naši zemi v devadesátých letech třikrát, je nesporným dokladem jeho hlubokého vztahu k našemu národu.
Nebylo mi dáno se s tímto velkým a svatým mužem osobně setkat, na rozdíl od mé sestry Magdaleny, která měla tu čest předat Janu Pavlu II. ve Vatikánu během děkovné mše v červnu 1996 dar za papežskou návštěvu. O to víc si vážím, že jsem mohl být loni v listopadu přítomen jako velvyslanec naší země při Svatém stolci na bohoslužbě ke cti sv. Jana Pavla II. ve Svatopetrské bazilice ve Vatikánu v rámci národní pouti u příležitosti 30. výročí svatořečení Anežky České. Ta byla kanonizována právě Janem Pavlem II dne 12. listopadu 1989, pouhých pět dní před sametovou revolucí, která smetla totalitní režim v Československu.
Jan Pavel II. nám svým životem a sedmadvacetiletým pontifikátem zanechal veliké dílo. Zásadně se podílel na zničení komunistické diktatury, sehrál významnou roli ve sjednocení Evropy rozdělené více než padesát let železnou oponou, vnášel do církve lidskost a humor a také velmi inspiroval mladé lidi, mimo jiné i svou odvahou překračovat mnohá tabu a reflektovat historické chyby církve a prosit za jejich odpuštění. Papež František, který Jana Pavla II. v dubnu 2014 svatořečil, ocenil v homilii svého předchůdce na stolci sv. Petra jako „muže modlitby, lidské sounáležitosti a milosrdné spravedlnosti“. Věřím, že sv. Jan Pavel II. zůstane inspirací pro nás i pro příští generace.
Václav Kolaja, velvyslanec České republiky při Svatém stolci
V Římě dne 18. května 2020
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky