Vatikán. Římský biskup na Zelený čtvrtek neslavil dopolední mši se svěcením olejů, stejně jako diecézní biskupové ve většině zemí světa. Vpodvečer však v přímém televizním a internetovém přenosu Petrův nástupce sloužil ve vatikánské bazilice mši na památku Večeře Páně. Bylo to poprvé, kdy papež František za svého pontifikátu tuto liturgii, která zahajuje Velikonoční triduum, slavil v římské bazilice. V tento den totiž pravidelně přicházel slavit liturgii do vězení či různých detenčních zařízení, a to již jako buenosaireský biskup. Letos musel být z této liturgie vypuštěn jinak volitelný obřad symbolického mytí nohou, který papež František vždycky zařazoval. Homilii, kterou pronesl spatra, věnoval třem tématům: eucharistii, službě a pomazání. Přinášíme ji v plném znění:
„Realita, kterou prožíváme dnes, na této bohoslužbě: Pán chce zůstávat s námi v eucharistii. A my se stáváme svatostánky v Pánu, neseme Pána s sebou, a to až do té míry, že On sám nám říká, že nebudeme-li jíst jeho tělo a pít jeho krev, nevstoupíme do nebeského království. To je tajemství chleba a vína, Pána s námi, v nás a uvnitř nás.
Služba. Skutek, který je podmínkou vstupu do nebeského království. Sloužit všem, ano, ale Pán během rozmluvy s Petrem (srov. Jan 13,6-9) dává na srozuměnou, že ke vstupu do nebeského království musíme dovolit Pánu, aby sloužil nám, Božímu Služebníkovi, aby byl naším služebníkem. Toto se těžko chápe. Pokud nenechám Pána, aby byl mým služebníkem, omyl mne, umožnil mně růst a odpustil mi, nevstoupím do nebeského království.
A kněžství. Dnes bych byl rád nablízku kněžím, všem kněžím, od posledně vysvěceného až k papeži. Všichni jsme kněží. Biskupové, všichni... Jsme pomazáni, pomazáni Pánem, pomazáni, abychom konali eucharistii, pomazáni, abychom sloužili.
Dnes není mše se svěcením olejů - doufám, že ji budeme moci míti před Letnicemi, jinak ji budeme muset odložit na příští rok – ale nemohu tuto mši nechat bez zmínky o kněžích. Kněžích, kteří obětují život Pánu, kněžích, kteří jsou služebníky. V těchto dnech jich zemřelo tady v Itálii přes šedesát, při službě nemocným v nemocnicích, také spolu s lékaři, ošetřovateli a ošetřovatelkami... To jsou „svatí odvedle“, kněží, kteří ve službě odevzdali život. A myslím na ty, kteří jsou daleko. Dnes jsem dostal dopis od jednoho kněze, vězeňského kaplana, zdaleka, který vypráví, jak prožívá tento Svatý týden s vězni, jeden františkán. Kněžích, kteří chodí daleko, aby přinesli evangelium a zemřeli. Jeden biskup mi říkal, že první, co dělá, když přijde na nějakou misii, navštíví na tamějším hřbitově hroby kněží, kteří tam odevzdali život, mladí, kteří zemřeli na mor a na tamější choroby, na které nebyli připraveni, neměli protilátky. Nikdo nezná jejich jména, jsou to anonymní kněží. Venkovští faráři, kteří se starají o čtyři, pět i šest vesniček v horách a chodí od jedněch ke druhým, aby poznali lidi... Jednou mi jeden z nich řekl, že zná jménem všechny lidi z těch vesnic. „Opravdu?“ – řekl jsem mu. A on mi řekl: „I jména psů!“ Znají všechny. To je kněžská blízkost. Dobří kněží, dobří.
Dnes vás všechny nesu ve svém srdci a kladu na oltář. Kněze očerňované. Často se dnes děje, že nemohou vyjít na ulici, protože na ně ohavně pokřikují v souvilosti s dramatem, který jsme prožili odhalením kněží, kteří se dopustili ohavností. Někteří mi říkali, že nemohou vyjít z domu s kolárkem, protože je inzultují, ale oni jdou dál. Kněze hříšníky, kteří spolu s biskupy a papežem hříšníkem nezapomínají prosit o odpuštění a učí se odpouštět, protože vědí, že potřebují odpuštění dostat i dát. Všichni jsme hříšníci. Kněží, kteří strádají během krizí a nevědí, co si počít, ocitli se v temnotách...
Dnes jste všichni, bratři kněží, se mnou u oltáře, vy posvěcení. Řeknu vám jednu věc: nebuďte tvrdohlaví jako Petr. Nechte si umýt nohy. Pán je vás služebník, On je vám nablízku, aby vás obdařil silou tím, že vám umyje nohy.
A tak - s tímto vědomím, že potřebuje umýt - velkoryse odpouštějte! Odpouštějte! Mějte srdce velkorysé v odpouštění. To je míra, kterou bude naměřeno nám. Jak jsi odpouštěl, tak ti bude odpuštěno: toutéž měrou. Nemějte strach odpouštět. Buďte odvážní, riskujte v odpouštění, abyste těšili. A když nemůžete udělit svátostné rozhřešení v dané chvíli, poskytněte alespoň bratrskou útěchu, která provází a nechává otevřené dveře, aby se dotyčný vrátil.
Děkuji Bohu za milost kněžství, všichni děkujme. Děkuji Bohu za vás, kněze. Ježíš vás má rád! Chce jenom, abyste si nechali umýt nohy.“
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
