Nový portál Vatikánského rozhlasu

»Když se však napnil čas, poslal Bůh svého Syna« (Gal 4,4).

Syn poslaný Otcem postavil svůj stan v Betlémě Efratském, »maličkým mezi judskými městy« (Mi 5,1); žil v Nazaretě, městečku, které Písmo nikde nezmiňuje kromě otázky: »Může z Nazareta vyjít něco dobrého?« (Jan 1,46), a zemřel, vyobcován z velkého města Jeruzalém, ukřižován za hradbami. Boží volba je jasná: ke zjevení svojí lásky si vybírá malé a opovrhované město a když přijde do Jeruzaléma spojuje se s lidem hříšníků a vyděděnců. Nikdo z obyvatel města se neuvědomuje, že Syn Boží, učiněný člověkem, jde svojí cestou, pravděpodobně ani jeho učedníci, kteří teprve se vzkříšením plně pochopí mysterium přebývající v Ježíši.

Slova a znamení spásy, vykonané ve městě, vzbuzují úžas a momentální nadšení, ale nejsou přijata ve svém plném smyslu a zakrátko budou zapomenuta, až se římský prokurátor zeptá: „Chcete propustit Ježíše nebo Barabáše?“. Ježíš je ukřižován za městem, na Golgotě, aby byl zavržen pohledy všech obyvatel a zesměšněn sarkastickými komentáři. Avšak odtud, z kříže, který je novým stromem života, Bůh přitahuje všechny k sobě. A pod křížem také Bolestná Matka Boží svým mateřstvím objímá všechny lidi. Matka Boží je Matkou církve a její mateřská něha dosahuje ke všem lidem.

Ve městě postavil Bůh svůj stan... a nikdy se odtud nevzdálil! Jeho přebývání ve městě, i v tomto našem městě Řím, „se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevováno a odhalováno“ (Evangelii gaudium, 71). My „potřebujeme vnímat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích“ (tamt., 71). Proroci v Písmu varují před pokušením vázat Boží přítomnost pouze na chrám (srov. Jer 7,4). On přebývá ve svém lidu, kráčí s ním a žije jeho životem. Jeho věrnost je konkrétní, je nablízku každodennímu životu svých dětí. Bůh, když chce obnovit všechno, dokonce ani nezačíná od chrámu, nýbrž od lůna nepatrné a chudé ženy svého lidu. Tato Boží volba je výjimečná! Nemění dějiny skrze mocné muže občanských a náboženských institucí, nýbrž počínaje ženami z periferií římské říše, jako je Maria, a bezdětnými jako Alžběta.

V žalmu č. 147, který jsme před chvílí recitovali, vybízí žalmista Jeruzalém, aby oslavoval svého Boha, protože »sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo« (v. 15). Skrze svého Ducha Bůh, který v každém lidském srdci pronáší svoje Slovo, žehná svým dětem a povzbuzuje je k práci pro mír v tomto městě. Rád bych, abychom dnes svým pohledem na město Řím chápali věci z Božího hlediska. Pán se těší pohledem na tolik dobra, které je denně prokazováno, na úsilí a obětavost při prosazování bratrství a solidarity. Řím není pouze komplikované město s mnoha problémy, nerovnostmi, korupcí a sociálním napětím. Řím je město, kam posílá Bůh svoje Slovo, jež působením Ducha hnízdí v srdci svých obyvatel, podněcuje k víře, naději a lásce a přičiňuje se o dobro všech.

Myslím na mnoho odvážných lidí – věřících i nevěřících – které jsem potkal v těchto dnech a kteří představují „tlukoucí srdce“ Říma. Bůh opravdu nikdy nepřestal měnit dějiny a tvář našeho města prostřednictvím lidu tvořeného jeho nepatrnými a chudými obyvateli. On si je vybírá, inspiruje, motivuje k činu, činí je solidárními, přiměje rozhazovat sítě, vytvářet pevné vztahy a budovat mosty, nikoli zdi. Právě tisícerem těchto bystřin živé vody Ducha, jimiž Boží Slovo zúrodňuje město, činí z neplodné »šťastnou matku dětí« (Žl 113,9).

A co žádá Pán od církve v Římě? Svěřuje nám svoje Slovo a nutí vrhnout se do vřavy, zapojit se do setkání a vztahů s obyvateli města, aby toto poselství rychle běželo. Jsme povoláni setkávat se s druhými a popřávat sluchu jejich existenci, jejich volání o pomoc. Naslouchání už je úkonem lásky! Mít čas pro druhé, vést dialog, rozpoznat kontemplativním pohledem přítomnost a působení Boha ve svých životech, dosvědčovat spíše skutky než slovy nový život evangelia, je opravdová služba lásky, jež proměňuje realitu. Takto bude totiž městem i církví obíhat čerstvý vzduch, znovu se vydá na cestu, překoná staré logiky protikladů a plotů za účelem vzájemné spolupráce a budování spravedlivějšího a bratrského města.

Nesmíme mít strach nebo se považovat za nepřiměřené pro tak důležité poslání. Připomeňme si, že Bůh nás nevyvolil kvůli naší „šikovnosti“, ale právě proto, že jsme a považujeme se za nepatrné. Děkujme za jeho Milost, kterou nás v tomto roce podpíral, a s radostí k Němu pozvedněme svůj chvalozpěv.

Přeložil Milan Glaser