Itálie/Argentina. Papež František se jeví jako muž ponořený do reality tohoto světa, ovšem ve skutečnosti má mystické srdce, říká italský filozof Massimo Borghesi v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas. Profesor morální filosofie na univerzitě v Perugii a autor intelektuální biografie Jorgeho Maria Bergoglia se podílel na přípravě fotografické výstavy, která přibližuje papeže Františka v jeho vlasti i některých italských městech. Pod titulem „Gesta a slova. Jorge Mario Bergoglio, originální osobnost“ ji zorganizoval Dělnický svaz pro budování Argentinské republiky.
„Výstava povstala z myšlenky na podrobnější seznámení se současným papežem, který, ač to možná bude znít překvapivě, není v Argentině náležitě znám...Přikládám to také jeho ostýchavosti, kterou projevuje, když by se mělo poukázat na osobnější, důvěrnější rysy. Cílem bylo ukázat Bergoglia v jeho duchovním, lidském a také intelektuálním vývoji. Sami autoři výstavy pod tímto úhlem pohledu změnili svůj názor na papeže. Je to dosud nejvýznamnější a největší výstava o životě Jorgeho Maria Bergoglia“.
Existuje v papežově životě nějaký spojující prvek?
„Tento jednotící proud určitě začal jeho povoláním, kdy se setkal s charismatem sv. Ignáce, a je jím tudíž jeho příslušnost k Tovaryšstvu Ježíšovu. Ignaciánská spiritualita je hluboce kristocentrická, upíná se k postavě ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, a je spiritualitou velkého a malého, která má na jedné straně na paměti milost stále většího Boha a na druhé svobodu člověka, před níž trvale stojí výzva, aby konala ve světě a dějinách. Bergogliovo povolání, jeho pojetí církve a křesťanství je určitě také misionářské. Jeho známé výroky – jako ten o „vycházející církvi“ nebo „církvi jako polní nemocnici“ naznačují vůli opustit opevněné ghetto. Navozují představu takové přítomnosti křesťanů ve světě, která by byla svědectvím pro vzdálené, a to zejména pro vzdálené, protože blízkých už zbylo jen málo.“
Odhalily vystavené fotografie nějaký aspekt, který nám u současného papeže dosud unikal?
„Takových hledisek se vynořilo více a v tom, myslím, spočívá přednost této výstavy. Neomezuje se totiž na jediný zorný úhel v Bergogliově vnímání. Jak víme, papežovi se velmi líbí mnohostěn jako geometrické těleso, jehož jednota doceňuje různorodost. Sám je takovou polyedrickou osobností, která se vyznačuje množstvím odstínů. Především je papežem chudých, ponížených, bezmocných – a toto směřování sdílí s celou latinskoamerickou církví. Zároveň je to papež – čtenář, od Dostojevského přes Alexandra Manzoniho po Borgesovu poezii. Je to papež s velice hlubokou filosofickou a teologickou formací, poznamenanou hlavně francouzskými jezuity – Gastonem Fessardem a Henri de Lubacem, ale také Romanem Guardinim a von Balthasarem. Papežova osobnost se vyjevuje v pluralitě různých momentů a výstava ani jeden z nich necenzuruje. Díky tomu lze pochopit, že tento muž, který často bývá posuzován jako až příliš vnořený do reality tohoto světa, má ve skutečnosti mystické srdce.“
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
