Nový portál Vatikánského rozhlasu

»Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?« (Jan 9,2). Tato otázka, kterou učedníci položili Ježíšovi, vyvolá sérii hnutí a činů, které se vinou celým evangeliem a demaskují a ozřejmují to, čím je ve skutečnosti zaslepeno lidské srdce.

Ježíš i jeho učedníci spatří člověka, který je od narození slepý, dovede jej rozpoznat a postavit do středu. Prohlásí, že jeho slepota není způsobena hříchem, smísí prach země se svojí slinou a potře mu tím blátem oči; potom mu řekne, aby se šel umýt v rybníku Siloe. Jakmile se slepec umyl, navrátil se mu zrak. Stojí za zmínku, že samotnému zázraku jsou věnovány sotva dva verše a v ostatních se pozornost obrací nikoli k uzdraveném slepci, nýbrž k diskusi, kterou to vyvolalo. Zdá se, že jeho život a zejména uzdravení se stává banální historkou, tématem k diskusi, jakož i pobouřením a potíží. Uzdravený slepec je nejprve dotazován udiveným zástupem a potom farizeji, kteří se ptají také jeho rodičů. Zpochybňují identitu uzdraveného člověka, potom popírají Boží zásah pod záminkou, že Bůh je v sobotu nečinný; pochybují dokonce i tom, že se onen člověk narodil slepý.

Celá tato scéna a diskuse ukazují, jak obtížné je chápat Ježíšovy činy a priority, v nichž klade do středu někoho, kdo byl na periferii, zvláště má-li se za to, že prvenství náleží „sobotě“ a nikoli Otcově lásce, která chce zachránit všechny lidi (1 Tim 2,4). Slepec musel žít nejenom se svojí slepotou, ale také s tou, která jej obklopovala. Tou je rezistence a nevraživost, jež vznikají v lidském srdci, kladou-li se do středu namísto lidí soukromé zájmy, nálepky, teorie, abstrakce a ideologie, které, kudy projdou, nezpůsobí nic jiného než, že oslepí všechno a všechny. Pánova logika je však jiná a namísto toho, aby se ukrývala do ideologické nečinnosti či abstrakce, hledá člověka a jeho tvář, jeho rány a jeho životní příběh. Jde mu vstříc a nenechává se podvést řečmi  neschopnými upřednostnit a klást do středu to, co je opravdu důležité.

Tyto kraje dobře znají utrpení lidu pod tíží ideologie či režimu, které jsou silnější než život a jsou ukládány jako normy života a víry lidí; jsou-li schopnost rozhodování, svoboda a prostor pro kreativitu redukovány, ba odstraňovány (srov. Laudato si´, 108). Bratři a sestry, trpěli jste řečmi a skutky, založenými na diskreditaci, která vyhání a deptá toho, kdo se nemůže bránit, a umlčuje projevy nesouhlasu. Pomysleme zejména na sedm řecko-katolických biskupů, které jsem měl to potěšení beatifikovat. Tváří v tvář krutému režimnímu útisku, prokázali příkladnou víru a lásku ke svému lidu. S velkou odvahou a vnitřní silou přijali tvrdý žalář a trýznění všeho druhu jen proto, aby nezapřeli příslušnost ke svojí milované církvi. Tito pastýři, mučedníci víry, získali a předali rumunskému lidu drahocenný poklad, který můžeme shrnout dvěma slovy: svoboda a milosrdenství.

Uvažuji-li o svobodě, nemohu si nevšimnout, že tuto božskou liturgii sloužíme na „Náměstí svobody“. Toto příznačné místo odkazuje k jednotě vašeho lidu, uskutečněné v různosti náboženských projevů, což představuje duchovní odkaz, obohacující a charakterizující rumunskou národní kulturu a identitu. Noví blahoslavení trpěli a obětovali svůj život v odporu k nesvobodomyslnému ideologickému systému popírajícímu základní práva člověka. V oné tristní  době byl život katolického společenství vystaven tvrdé zkoušce diktátorského a ateistického režimu. Všichni biskupové a mnozí věřící katolické církve byzantského i římského ritu byli pronásledováni a vězněni.

Dalším rysem duchovního odkazu nových blahoslavených je milosrdenství. Houževnaté vyznání věrnosti Kristu v nich bylo provázeno ochotou k mučednictví, takže svoje pronásledovatele nezahrnovali nenávistnými slovy, nýbrž bytostnou mírností. Výmluvné je prohlášení, které ve vězení učinil biskup Iuliu Hossu: „Bůh nás poslal do těchto temnot utrpení rozdávat odpuštění a modlit se za obrácení všech.“ Tato slova jsou symbolem i syntézou postoje, kterým tito blahoslavení v době zkoušky poskytovali oporu svému lidu, který bez ústupků a překrucování nadále vyznával víru. Tento postoj milosrdenství k tyranům je prorockým poselstvím, neboť je dnes předkládán všem jako výzva přemáhat zášť činorodou láskou a odpuštěním v důsledném a odvážném životě křesťanské víry.

Drazí bratři a sestry, také dnes se objevují nové ideologie, které se subtilně vnucují a snaží se vykořenit náš lid z jeho nejbohatších kulturních a náboženských tradic. Ideologické kolonizace, které pohrdají člověkem, životem, manželstvím a rodinou (srov. Amoris laetitia, 40), poškozují odcizujícími návrhy, stejně ateistickými jako ty minulé, zejména naši mladou generaci a děti, kterým odebírají kořeny, ze kterých vyrůstají (Christus vivit, 78); všechno, co neslouží soukromým bezprostředním zájmům, činí irelevantním a vedou lidi k tomu, aby druhé lidi používali a zacházeli s nimi jako s předměty (srov. Laudato si´, 123-124). Některé hlasy rozsévají strach a rozdělení, snaží se škrtnout a pohřbít ten nejcennější odkaz, který se zrodil v těchto zemích. Tím odkazem mám na mysli například Turdský edikt z roku 1568, který jako jeden z prvních v Evropě odmítnul nábožensky motivované násilí a zaručoval náboženskou toleranci.

Neste světlo evangelia svým současníkům a jako tito blahoslavení nadále bojujte proti novým ideologiím, které vznikají. Nyní je na nás, abychom bojovali jako oni tehdy. Buďte svědky svobody a milosrdenství, nechte převážit bratrství a dialog nad rozděleními, posilujte bratrství krve, jež má svůj původ v období utrpení, ve kterém křesťané, rozdělení v průběhu dějin, objevili svoji blízkost a solidaritu. Bratři a sestry, kéž vás provází mateřská ochrana Panny Marie, Svatá Bohorodička a přímluva nových blahoslavených.

Přeložil Milan Glaser