Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „O žádné lidské bytosti nikdy nelze tvrdit, že její život nestojí za to, aby byl žit, ať už z důvodu věku, zdravotního stavu či kvality jejího života,“ řekl papež na setkání s účastníky sympozia „Yes to Life!“ pořádaného vatikánským úřadem pro laiky, rodinu a život a italskou Nadací Srdce v jedné kapce. Tématem mezinárodního sympozia, kterého se účastnilo asi 400 porodníků a pediatrů, byla péče o riziková těhotenství a předčasně narozené děti.

„Když žena zjistí, že čeká dítě, okamžitě v ní procitne hluboký smysl pro mysterium. Rostoucí vědomí této přítomnosti proniká celým jejím bytím a činí z ní nejenom ženu, ale matku. Mezi ní a dítětem vzápětí vzniká intenzivní zkřížený dialog, který věda označuje jako cross-talk. Je to reálný a intenzivní vztah mezi dvěma lidskými bytostmi, které spolu komunikují již od prvních okamžiků početí, aby se usnadnilo vzájemné přizpůsobování, jak postupně maličký roste a vyvíjí se.“

„Moderní prenatální diagnostika – řekl papež – dokáže již v prvních týdnech života objevit malformace a patologie, které mohou někdy vážně ohrožovat život dítěte a zneklidňovat ženu. Avšak nikdo, ani sami lékaři často nemohou vědět, jaký bude další vývoj.“

„Jednu věc však medicína přece dobře ví, že totiž děti, které již od mateřského lůna vykazují nějakou patologii, jsou maličtí pacienti, které lze nezřídka vyléčit farmakologickými a chirurgickými zásahy či speciální asistencí, schopnými redukovat onu diferenci mezi diagnostickými a terapeutickými možnostmi, která je dlouhé roky jednou z příčin dobrovolných interrupcí a neposkytnutí poporodní péče dětem s těžkými patologiemi. Fetální medicína na jedné straně a prenatální hospice na druhé dosahují překvapivých výsledků na klinicko-asistenčním poli a poskytují podstatnou pomoc rodinám, jež přijímají narození nemocného dítěte.“

Papež dále poznamenal, že prenatální péče humanizuje medicínu, protože podporuje odpovědný vztah k nemocnému dítěti, které zdravotníci i rodina doprovázejí společně.

„To všechno se jeví nezbytné zejména ve vztahu k dětem, které jsou za nynější úrovně vědeckých poznatků odsuzovány k smrti ihned či nedlouho po porodu. V těchto případech by se mohlo zdát, že péče o ně představuje pouze další náklady a utrpení rodičů. Vnímavý pohled však dovede odhalit autentický význam tohoto úsilí, směřujícího k dovršení lásky v dotyčné rodině. Péče o tyto děti totiž rodičům pomáhá přijmout zármutek nejen jako ztrátu, nýbrž jako etapu společné cesty. Ono dítě tak v jejich životě navždy zůstane a mohou jej mít rádi. Často krát i jen chvíle, kdy maminka může své dítě pochovat, zanechává nezapomenutelnou stopu  v jejím ženském srdci. A – dovolte mi to říci – cítí se realizována. Cítí se matkou.“

Dnešní vládnoucí kultura tento přístup nepodporuje – pokračoval papež. Na sociální úrovni vedou obavy a nevraživý postoj k postižením často k žádosti o interrupci, která bývá chápána jako „prevence“.

„Avšak učení církve je v tomto bodě jasné. Lidský život je posvátný a nezcizitelný a používání  prenatální diagnózy za účelem selekce je třeba rezolutně odmítat, poněvadž je výrazem nelidské eugenické mentality, která rodinám odnímá možnost přijmout, obejmout a milovat jejich nejslabší děti. Někdy slýcháme: vy katolíci jste proti interrupcím, to je problém vaší víry“. Ne! Je to přednáboženský problém. Nepřikládejme víře něco, co jí nepřísluší. Je to lidský problém. Pomohou nám to pochopit dvě otázky. Za prvé: je dovoleno eliminovat lidský život, aby se vyřešil problém? Za druhé: je dovoleno pronajmout si nájemného vraha? Odpověď je na vás. To je ten bod. Nezabíhat do náboženského, pokud jde o to, co je lidské. Není to dovoleno. Nikdy nelze eliminovat lidský život, ani si pronajímat nájemného vraha, aby se vyřešil problém.“

„Ïnterrupce nikdy není odpověď, kterou ženy a rodiny hledají – řekl dále papež. Jsou to spíše strach z nemoci a osamocenost, jež způsobují váhání rodičů. Nelze popřít, že existují praktické, lidské i duchovní těžkosti, ale právě proto je naléhavě zapotřebí podporovat ty, kdo přijímají nemocné děti, cílenější pastorací. Je zapotřebí vytvářet laskavé prostory, místa a sítě, kam se mohou páry obracet, a věnovat jim čas. Papež potom sáhl do svých vzpomínek, aby vyprávěl příběh ze „své dřívější diecéze“.

„Jedna patnáctiletá dívka s downovým syndromem otěhotněla a její rodiče šli k soudci, aby si vyžádali povolení k interrupci. Soudce byl seriózní člověk, který si věc prostudoval a řekl, že chce mluvit s onou dívkou. Rodiče mu řekli, že je přece down a nic nechápe. Přesto si ji nechal přivést. Když ji přivedli, zeptal se jí, zda ví, co se s ní děje. »Jsem nemocná« - řekla. Ano... a jaká máš nemoc? »Řekli mi, že mám v sobě živočicha, který mi požírá žaludek, a proto musím jít na operaci.« Soudce jí však řekl: Ty v sobě ale nemáš červa, který požírá žaludek. Víš, co tam máš? Dítě! Dívenka vzdychla úžasem a řekla: »To je krásné!«. Soudce interrupci neschválil, protože matka dítě chtěla. Uplynul čas, narodila se holčička, která vyrostla, vystudovala a stala se advokátkou. Když po letech poznala svůj životní příběh, každý rok v den svých narozenin volala onomu soudci, aby mu poděkovala. To přinesl život. Soudce mezitím zemřel a ona se stala státní zástupkyní. Překrásný příběh! Interrupce nikdy není odpovědí, kterou ženy a rodiny hledají.“

Řekl papež František a na závěr poděkoval všem, kteří pomáhají ženám v jejich specifických těžkostech.

„A děkuji zvláště vám rodinám, maminkám a tatínkům, kteří jste přijali křehký život a nyní jste oporou a pomocí i ostatním rodinám. Slovo křehkost zdůrazňuji, protože maminky a ženy jsou odbornice na poli křehkosti a přijetí křehkého života. Svědectví vaší lásky je darem pro svět. Žehnám vám a nosím vás ve svojí modlitbě. A prosím vás modlete se za mne.“

Končil papež František svoji promluvu k účastníkům mezinárodního sympozia o prenatální a poporodní péči.