Abú Dhabí/Vatikán. „Pokud se společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma Al Azhar, Ahmeda al Tajíba, skutečně přetlumočí do praxe, může mít dalekosáhlé důsledky“, obhajuje apoštolský vikář pro Jižní Arábii, mons. Paul Hinder, deklaraci o lidském bratrství, podepsanou zhruba před měsícem v Abú Dhábí. „Tento dokument totiž nemluví o mezináboženském dialogu v úzkém slova smyslu, nýbrž naléhá na dialog mezi kulturami, věřícími i nevěřícími, lidmi dobré vůle“, dodává francouzský jezuita o. Laurent Basanese, ředitel Centra pro mezináboženská studia Gregoriánské univerzity. Právě tato akademická instituce společně s Papežským institutem arabistických studií a islamologie (PISAI) v těchto dnech uspořádala sympozium a založila pracovní skupinu, věnované abúdhábskému prohlášení.
„Víra vede věřícího k tomu, aby v druhém viděl bratra, kterého je třeba podporovat a mít rád“, těmito slovy se otevírá deklarace „za světový mír a společné soužití“. Není to nějaký idealistický leták, nýbrž text, který lidem navrací „právo na přání“, a to zejména dnešní mládeži, soudí jeden z organizátorů sympozia, muslimský profesor arabistiky a islamologie na Papežském institutu arabistiky a islamologie, Adnane Mokrani:
„Mladí lidé jsou hybatelem změny, jsou budoucí nadějí a velmi žízní po sobodě, demokracii, lidských právech, plnohodnotném občanství. Rozvíjí se zde nové vědomí, které se šíří a narůstá. Vlády, zejména v arabském světě, jsou vratké a konzervativní. Ačkoli se snaží o otevřenost, bude to ještě vyžadovat dlouhou, reformní cestu. Lidé ovšem touží po změně. Klíčovými slovy tohoto dokumentu jsou: Bůh, lidé, hodnoty. Sloužit Bohu znamená sloužit lidem, zejména těm nejslabším, a sloužit lidem znamená naplňovat základní hodnoty. Komu se tyto hodnoty daří zpřítomňovat, ten vpravdě slouží Bohu. V mezináboženském dialogu se nikdy nesmíme ptát, co udělali druzí. Pravá otázka zní: Co můžeme udělat my? Za to neseme kolektivní odpovědnost, aniž bychom očekávali zázraky od druhých. Dokument se snaží překonat Huntingtonovu tezi o střetu civilizací, tezi o věčném konfliktu, který se jeví přirozeně, jako by byl vepsán do kulturního DNA. To je však pomýlené! Pro člověka, který věří v Boží milosrdenství a moudrost, není přijatelné, že by osudem lidstva byly jen války. To je protináboženské a nelidské.“
Abúdhábská deklarace nás vyzývá ke změně paradigmatu, k uvolnění všudypřítomného tlaku, vyvolaného dobyvačnou ideologií a touhou po držení pravdy i moci, komentuje o. Laurent Basanese, SI.
„Je to vůbec poprvé, co papež a vrchní imám al-Azhar podepisují obdobný dokument, jehož originalita spočívá v tom, že se nejedná o prohlášení v mezináboženském smyslu. Pojmy mezináboženský dialog, islám či křesťanství se zde ani neobjevují. Hovoří se tu naopak o dialogu kultur a vyzývá se k setkávání všech lidí, věřících, nevěřících, lidí dobré vůle. Poprvé se zde poukazuje na svobodu vyznání, což je pro muslimský svět novinka. Dosud se mluvilo o svobodě kultu, tedy možnosti konat křesťanské nebo židovské obřady v muslimské zemi, což místní právo povoluje, s výjimkou některých zemí, jako jsou Afghánistán či Saúdská Arábie. Nyní zacházíme ještě dále a potvrzujeme svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání, což je ještě důležitější.“
Uvedl pro naše mikrofony francouzský jezuita, který bude koordinovat jedenáctičlennou pracovní skupinu, zabývající se abúdhábským dokumentem z teologického, duchovního, islamistického či sociologického hlediska.
Islámsko-katolické prohlášení o lidském bratrství se částečně setkalo s kritikou v katolických kruzích, které papežovi nejenom předhazovaly naivitu, senilitu, nýbrž dokonce zpochybňovaly jeho pravověrnost, poznamenává biskup Paul Hinder, apoštolský vikář pro Jižní Arábii. „Ačkoli dokument není dokonalý a mezi křesťanstvím a islámem jistě existují rozdíly, spojuje nás víra, že jsme stvořením jediného Boha“, prohlásil švýcarský kapucín před deseti dny na plenárním zasedání Německé biskupské konference. Po papežových (a imámových) slovech by nyní měly následovat činy: „V dokumentu najdeme pozoruhodné výroky, které, pokud nezůstanou mrtvou literou, mohou mít dalekosáhlé důsledky“, říká biskup Hinder, který na Arabském poloostrově působí patnáct let: „Za tu dobu jsem se musel naučit, že dialog není prázdné slovo, ani akademické alibistické cvičení, nýbrž realita prožívaná v terénu, vyžadující pokoru a trpělivost. Dialog mezi náboženstvími neprobíhá podle principů konzumní společnosti: vše co nejrychleji a co možná nejlevněji. Jde spíše o to, vycházet z pevného základu vlastní víry vstříc druhému člověku, usilovat o prohloubené poznání jeho náboženské praxe, a tak k němu přistupovat beze strachu a povýšenosti. František z Assisi nám to ukázal před osmi sty lety, papež František jde dnes v jeho stopách. Dokážeme to také?“
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
