»Velebí má duše Hospodina a můj duch plesá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici« (Lk 1,46-48). Tak začíná chvalozpěv Magnificat, kterým se Maria stává první „učitelkou evangelia“ (CELAM, Puebla, č. 290), připomíná nám přísliby dané našim otcům a zve nás, abychom opěvovali Pánovo milosrdenství.
Maria nás učí, že umění misie a naděje nepotřebuje nutně mnoho slov, ani programů. Má velmi prostou metodu, totiž jít a zpívat.
Maria jde
Takto ji prezentuje evangelium po andělově zvěstování. Spěšně, ale bez úzkosti, se vydává na cestu k Alžbětě, aby ji doprovodila na poslední etapě jejího těhotenství; spěšně vyhledává Ježíše, když na svatbě dojde víno, a po letech, s již prošedivělými vlasy kráčí ke Golgotě, aby stanula pod křížem, na prahu temnoty a bolesti, neskrývá se tam, ani odtamtud neodchází, přišla, aby tam stála.
Přišla až do Tepeyac, aby provázela Juana Diega a nadále prochází kontinentem, když s nějakým obrázkem či soškou, svíčkou nebo medailkou, růžencem či zdrávasem vstupuje do domova důchodců, do školy či nemocnice, aby řekla: „Nejsem jsem snad já tvoje matka?“ (Nican Mopohua, 119). Uměla se sbližovat lépe než kdokoli jiný. Byla ženou, jež přichází s mateřským jemnocitem a něhou, přijímá pohostinnost rodinného života, rozvazuje všechny uzly mnoha běd, které umíme způsobit, a učí nás zůstávat na nohou uprostřed bouří.
V Mariině škole se učíme být na cestě a dojít tam, kam máme, pěšky, ve stoje, mezi životy těch, kteří ztratili naději nebo jim byla ukradena.
V Mariině škole se učíme chodit čtvrtí a městem nikoli v pohodlných botech kouzelných řešení, okamžitých odpovědí a bezprostředních účinků; nikoli silou fantaskních příslibů pseudo-pokroku, který pozvolně uchvacuje identitu kultur a rodin a zbavuje naše národy živoucího nosného tkaniva pod troufalou záminkou zavádění jednolitého uniformního myšlení.
V Mariině škole se učíme chodit městem a sytit své srdce rozmanitým kulturním bohatstvím kontinentu, pokud umíme naslouchat skrytému srdci, které tepe v našich národech a – zdánlivě jako uhlíky pod popelem – uchovává smysl pro Boha a Jeho transcendenci, pro posvátnost života, úctu ke stvoření, svazky solidarity, radost z umění dobře žít, schopnost býť šťastní a bezodkladně slavit (srov. Setkání s Výkonným výborem Rady latinskoamerických episkopátů CELAM, Kolumbie, 7. září 2017); tam pochopíme Ameriku v její hloubce.
Maria šla a zpívala
Maria jde, nesouc radost těch, kdo opěvují divy, jež učinil Bůh své nepatrné služebnici. Po svém příchodu jako dobrá Matka propuká ve zpěv a dává hlas mnohým, kteří z nějakého důvodu zpívat nemohou. Propůjčuje hlas Janovi, který se pohnul v lůně svojí matky, starému Simeonovi, kterému dává prorokovat a snít, a učí Slovo žvatlat první slůvka.
V Mariině škole se dozvídáme, že její život se nevyznačoval protagonismem, nýbrž schopností činit protagonisty z druhých. Nabízí odvahu, učí mluvit a zejména povzbuzuje ke smělému životu z víry a naděje. Takto dává zazářit Pánově tváři, ukazuje Jeho moc, zve a volá k účasti na tvorbě Jeho živého chrámu. Tak jednala s indiánem Juanem Diegem a mnohými dalšími, kterým propůjčila hlas, nechala je vyjít z anonymity, umožnila poznat jejich tváře a jejich dějiny a vytvořila z nich protagonisty našich dějin spásy. Pán nehledá sobecký aplaus či světský obdiv. Mariina sláva spočívá v tom, že ze svých dětí činí protagonisty stvoření. S mateřským srdcem se snaží pozvedat a vracet důstojnost všem, kdo byli z různých důvodů a za různých okolností uvrženi do samoty a zapomnění.
V Mariině škole se učíme protagonismu, který nemá potřebu ponižovat, trýznit, diskreditovat nebo zesměšňovat druhé, aby pocítil svoji zdatnost či důležitost, a který nepoužívá fyzické či psychologické násilí, aby se cítil bezpečný a chráněný. Je to protagonismus, který se nebojí laskavosti a něhy a ví, že jeho nejlepší tváří je služebnost. V její škole se učíme tomu autentickému protagonismu, který vrací důstojnost všemu, co upadlo, a činí to silou všemohoucí božské lásky, jež je neodolatelnou silou přislíbeného milosrdenství.
V Marii Pán potírá pokušení protagonismu zastrašování a moci, křiku silnějšího nebo sjednávání respektu na bázi lži a manipulace. S Marií Pán opatruje věřící, aby se jim nezatvrdilo srdce a mohli ustavičně poznávat novou a obnovující sílu solidarity, schopnou naslouchat pulsu Boha v srdcích mužů a žen našich národů.
Maria, „učitelka evangelia“, prochází za zpěvu náš kontinent. Guadalupská Panna proto není připomínána jenom jako indiánka, španělka, hispánka či afroameričanka. Je zkrátka latinoameričanka. Je Matkou úrodné a štědré země, kde se všichni tím či oním způsobem můžeme setkat a být protagonisty vytváření svatého chrámu Boží rodiny.
Latinskoamerický synu a bratře, beze strachu zpívej a choď jako tvoje Matka.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
