Mongolsko. Tři dny před svátkem svého křestního patrona zemřel na infarkt ve věku 68 let první mongolský biskup filipínské národnosti, mons. Václav Padilla z kongregace Neposkvrněného Srdce Mariina (známé také jako misionáři z belgického Scheut). Do Mongolska byl vyslán na misie počátkem devadesátých let (1992), krátce po navázání diplomatických vztahů se Svatým stolcem, jako představený tamní „missio sui iuris“, a z místní církve se již nevzdálil, nýbrž doprovázel její první kroky. Po příjezdu do Mongolska spolu s dvěma dalšími spolubratry nenašli filipínští knězí na místě žádné katolíky, ani kostel. Postupně objevili několik katolických věřících mezi personálem na velvyslanectvích, a tak začala první modlitební setkání a nedělní eucharistie po soukromých domech. S narůstajícím počtem příchozích si nová církev pronajímala kulturní sály na nedělní mši svatou a teprve po mnoha letech se zmohla na stavbu prvních kostelů, včetně ulánbátarské katedrály sv. Petra a Pavla, kde byl mons. Padilla před patnácti lety vysvěcen (29.8.2003).
Již od samého počátku se rostoucí katolické společenství vyznačovalo vnímavým a uctivým přístupem k místním kulturám a navázalo dobré vztahy s jinými náboženskými představiteli. Území svěřené biskupovi Padillovi zahrnovalo celé Mongolsko s jeho dvěma a půl miliony obyvatel. Při biskupské konsekraci mons. Padilla prohlásil, že za prioritu považuje dobré vztahy se všemi. „Chceme přinášet svědectví o Kristově lásce buddhistům, jiným křesťanským vyznáním, muslimům a celému mongolskému národu“, řekl a získal si tak srdce ruských pravoslavných křesťanů, mongolských buddhistů, šamanů a členů dalších, nekřesťanských náboženských skupin. Jako biskup malého katolického stádce se ihned zajímal o povznesení vzdělanostní a výchovné úrovně svých věřících, od mateřské školy po univerzitu. „Sponzorujeme sice zahraniční pobyty našich studentů, ale byl bych rád, kdyby dosáhli dobrého stupně vzdělání už ve své zemi“, naléhal. Misionáři, kteří po šestadvaceti letech Padillovy činnosti dnes přicházejí do Mongolska, tak s překvapením objevují odborné i mateřské školy, ale také sirotčince, domovy pro seniory, zdravotní střediska i azylové domy, a to většinou na periferiích, kde dříve chyběly základní sociální služby.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
