Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dt 5,12-15

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

V dnešní katechezi se ještě vrátíme ke třetímu přikázání, věnovanému dni odpočinku. Desatero, vyhlášené v knize Exodus, se v Deuteronomiu opakuje v téměř totožném podání, s výjimkou onoho dodatku, který vyjevuje cennou odlišnost – zatímco v Exodu je důvodem k odpočinku požehnání stvoření, v Deuteronomiu odpočinek připomíná ukončení otroctví. Otrok si v den odpočinku má oddechnout stejně jako jeho pán, aby oslavil památku osvobozující Paschy.

Otrok totiž z podstaty svého postavení nemůže odpočívat. Existují ovšem různé typy otroctví – jak vnějšího, tak vnitřního. Existuje vnější donucení, jímž se může stát útlak, život ochromený násilím či jinou nespravedlností. Dále je tu vnitřní svázanost – kupříkladu psychologické bloky a komplexy, povahová omezení a další. Existuje odpočinek za takovýchto podmínek? Může si vězněný a utlačovaný člověk zachovat svobodu? A může být svobodný někdo, koho sužují obtíže?

Skutečně existují lidé, kteří dokonce ve vězení žijí ve veliké duševní svobodě. Pomysleme například na sv. Maxmiliána Kolbeho anebo na kardinála Van Thuana, kteří nejtemnější sklíčenost proměnili ve světelný prostor. Stejně tak existují lidé poznamenaní značnou vnitřní křehkostí, kteří ovšem umějí odpočívat v milosrdenství a dokážou to předávat. Boží milosrdenství nás vysvobozuje. Když se s ním setkáš, získáváš velikou vnitřní svobodu a jsi schopen ji tlumočit. Proto je velmi důležitá otevřenost vůči Božímu milosrdenství, abychom přestali otročit sami sobě.

Co je to tedy opravdová svoboda? Spočívá snad ve svobodném rozhodování? To samozřejmě představuje určitou část svobody a je nutné vyvinout úsilí, aby bylo zaručeno každému muži a ženě (srov. Gaudium et spes, 73). Dobře ale víme, že možnost jednat podle svých přání nestačí ke skutečné svobodě, ani štěstí. Pravá svoboda je mnohem víc.

Existuje totiž otroctví, které svazuje více než jakékoli vězení, panický záchvat či nátlak všeho druhu – je to otroctví vyvolané vlastním egem (srov. KKC, 1733). Mluvím o lidech, kteří jako by se celý den zhlíželi v zrcadle, aby viděli své ego, které převyšuje jejich tělesnou výšku. Jsou otroky svého „já“. Ego se může změnit v žalářníka, který mučí člověka, ať už je kdekoli, a působí mu ten nejhlubší útlak, který se nazývá hřích, což není pouhé porušení zákoníku, nýbrž pokles existence do otrockého stavu (srov. Jan 8,34; KKC, 1739). Hříchem je, v konečném důsledku, mluvit a jednat podle vlastního ega: „Ego, chtěl bych udělat to či ono...Nezáleží mi na tom, zda jsou nějaké hranice, přikázání, ani na tom, zda je v tom láska.“ Ego, onen hřích.

Pomysleme, například, jak ego působí v lidských žádostivostech – nestřídmý, chlípný, lakomý, hněvivý, závistivý, zahálčivý či pyšný člověk otročí svým neřestem, které ho tyrazinují a sužují. Nestřídmý člověk si nikdy neoddechne, protože nenasytnost je pokrytectvím žaludku, který je sice plný, ale tváří se jako prázdný. K nestřídmnosti vede pokrytecký žaludek. Nenasytný ani chlípný člověk nedojdou klidu, protože musí žít v neustálé rozkoši; dychtění po majetku zase ničí lakomce, který neustále schraňuje peníze a ubližuje druhým. Plameny hněvu a červotoč závistivosti ničí lidské vztahy. Spisovatelé říkají, že závistí zežloutne tělo i duše, jako když má člověk žloutenku. Závistivcům zežloutla duše, protože nikdy nemohou mít svěžest duševního zdraví. Závist vede do záhuby. Zahálčivost, vyhýbající se každé námaze, zamezuje schopnosti žít, a pyšný egocentrismus – ono ego, o kterém jsem mluvil – vykopává příkop mezi sebou a druhými.

Drazí bratři a sestry, kdo je tedy skutečný otrok, který nezná odpočinek? Člověk, který není schopen milovat. Všechny zmíněné neřesti a hříchy nás vzdalují lásce, zneschopňují milovat. Otročíme sami sobě a nemůžeme milovat, protože láska se vždy obrací k druhým. Třetí přikázání, které nás vyzývá, abychom odpočinek slavili jako vysvobození, je pro nás křesťany proroctvím o Ježíši Kristu, který zpřetrhal vnitřní pouta hříchu, aby člověka uschopnil k lásce. Pravá láska je pravou svobodou – odpoutává od vlastnictví, opětovně buduje vztahy, dokáže bližního přijmout a docenit, proměňuje každou námahu v radostný dar a uschopňuje ke společenství. Láska vysvobozuje – a to rovněž ve vězení, slabosti a omezenosti. Tuto svobodu jsme obdrželi od našeho Vykupitele, našeho Pána, Ježíše Krista.

Přeložila Jana Gruberová