Gorizia. „Válka je porážkou pro všechny,“ – konstatoval státní sekretář Svatého stolce u příležitosti letošního 100. výročí ukončení První světové války. Ve své včerejší (13.7.) přednášce ve furlánské Gorizii podal panoramatický pohled na dějiny církve v bolestném období války zvané světová z let 1914-1918. Čtyři roky po té, kdy papež František připomněl na hřbitově jejích padlých v Redipuglii 100. výročí jejího začátku, promluvil nyní kardinál Pietro Parolin opět ve Furlánsku, aby připomněl její konec. Zvláštní pozornost věnoval  papeži Benediktu XV., který byl zvolen na Petrův stolec měsíc po začátku války a již 4. září 1914 nazval celý konflikt „sebevraždou Evropy“.

„Papež Benedikt XV. Dokonale chápal, že ani vlády, ani mnozí biskupové, ani většina katolíků v Evropě nechtěli chápat, že válka bude porážkou pro všechny, i pro vítěze,“ řekl kardinál Parolin, který pak citoval známý výraz, jímž tento papež „v nótě adresované 1. srpna 1917 Představitelům válčících stran označil tuto válku za »zbytečný masakr«, který kosil lidské životy v míře, kterou dějiny dosud neviděly, a to z velké části také mezi civilisty. Papež Benedikt XV. (Giacomo Della Chiesa) byl ve svém mírovém úsilí zcela osamocený i v církvi samotné – zdůraznil kardinál Parolin. „Mnozí francouzští, němečtí a rakouští biskupové - uvedl příklad vatikánský státní sekretář - ve svých diecézních oběžnících papežovu nótu právě proto vůbec nezveřejnili, ačkoli nebyla tvořena prázdnými řečmi, nýbrž konkrétními návrhy, včetně řešení územních sporů.“ Kardinál Parolin v této souvislosti citoval také „prorocké varování tohoto papeže z 28. července 1915: »Ponížené a utiskované národy neumírají, nesou tíži jim naloženého břemena a z pokolení na pokolení si předávají tristní dědictví nenávisti a pomsty, připraveny povstat.«  Z tohoto důvodu také v encyklice Pacem Dei munus (23. května 1920) jednoznačně odsoudil hanebné mírové dohody z Paříže, jež označil za »kartaginský mír«, který otevřel více problémů, než kolik jich měl vyřešit, neboť ponechal nedotčeny klíčící zárodky staré zášti.“

„Dnes víme – navázal kardinál Parolin – že se to vše tristně vyplnilo: válka a poválečná doba rozložila mezinárodní řád soustředěný v Evropě, aniž by se podařilo spravedlivě a trvale jej nahradit. Zanikla čtyři impéria – německé, rakousko-uherské, ruské a otomanské – a vznikla  politická a teritoriální prázdnota, kterou nedokázalo zaplnit ani uplynulých sto let.“

Kromě politických aktivit Benedikta XV., mezi něž patřila v tehdejší době naprosto ojedinělá - morální a materiání – pomoc poskytnutá Arménům vystavených na území Turecka a Sýrie masovému vyvražďování, pro které vznikl do té doby neznámý výraz genocida, zmínil kardinál Parolin neméně pozoruhodný přínos tohoto papeže, pokud se týče řízení vnitřních záležitostí církve.

„Církev se po první světové válce a v době vzniku národních států – poznamenal kardinál Parolin – proměnila právě pod vedením Benedikta XV. na nadnárodní organizaci, kterou je dodnes. Stalo se tak především v důsledku změny role nunciů, kteří přestali být převážně politickými postavami a obnovili svoji autentičtější povahu reprezentantů papeže před jednotlivými státy, ale i před místními církvemi a jejími institucemi. Zásadní změna nastala také v organizaci misijního poslání, kterému věnoval Benedikt XV. encykliku Maximum illud (30. listopadu 1919). V ní tento papež evropským misionářům uložil, aby se osvobodili od své národnostní příslušnosti a evropské nadřazenosti, podporovali v misiích místní církevní samosprávu, domorodé jazyky a formaci místního duchovenstva, protože – jak napsal – »křesťanství není v žádném národě cizincem, každý národ je s to dosahovat věčné spásy s pomocí svých vlastních kněží a biskupů«.“

Obsáhlá přednáška státního sekretáře Svatého stolce ke 100. výročí zakončení První světové války se konala ve městě Gorizia, které bylo po první válce násilně připojeno k Itálii a po druhé v roce 1947 uměle rozděleno zdí na italskou a jugoslávskou (slovinskou) část.

(mig)