Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry!
Identifikování duchovních nemocí přineslo dvojí užitek. Za prvé pokrok v pravdě o situaci potřebných a nemohoucích ve všech farnostech a institucích, které byly vyzvány konfrontovat se s duchovními nemocemi, na které poukázal mons. De Donatis. Za druhé zkušenost, že přijetí této pravdy nepřineslo pouze malomyslnost či frustrace, nýbrž především vědomí, že nám Pán nepřestal prokazovat milosrdenství. Na této cestě nás osvěcuje, podporuje a tak uskutečňuje v jistém smyslu bezprecedentní společenství mezi námi. To všechno proto, abychom se mohli znovu vydat Jej  následovat. Více jsme si uvědomili, že z jistých důvodů a v důsledku určitých dynamik, které vzešly z našeho šetření, stali jsme ne-lidem, což je biblický termín užívaný proroky (srov. Oz 1,9), a jsme povoláni obnovit smlouvu s Pánem.

Toto klíčové slovo nás odkazuje, ač jen intuitivně, ke zkušenosti starozákonního lidu, který se jako první nechal vést Bohem a stal se jeho lidem. Také my se můžeme znovu nechat osvítit paradigmatem Exodu, který podává, jak si Pán vyvolil a vychoval lid, se kterým se spojil, aby z něho učinil nástroj svojí přítomnosti ve světě.

Zkušenost Izraele jakožto paradigmatu vyžaduje určitou konjugaci, aby se stala jazykem, to znamená, aby byla srozumitelná, sdělitelná a umožňovala nám žít také dnes. Boží Slovo, Pánovo dílo hledá, s kým se spojit, sjednotit: náš život. S těmito lidmi, kterými jsme dnes my, bude jednat s toutéž mocí, kterou prokázal, když osvobodil svůj lid a daroval mu novou zemi.

Dějiny Exodu mluví o otroctví, vyjití, přejití, smlouvě, pokušení/reptání a vstoupení. Je to uzdravující cesta.

Na začátku této nové církevní pouti, která v Římě jistě nezačíná nyní, nýbrž trvá dva tisíce let, bylo důležité se ptát, což jsme činili během těchto měsíců, jaká jsou otroctví, která vedla k tomu, že jsme neplodní, podobně jako chtěl faraón, aby Izrael neměl potomky, jež tehdy měl.

Měli bychom možná také zjistit, kdo je dnes tím faraónem, tedy mocností, která si nárokuje božství a absolutno a chce zabránit lidu, aby se klaněl a patřil Pánu, a učinit z něho otroka jiných mocností a jiných starostí.

Bude nezbytné věnovat tomu čas – možná rok - abychom po pokorném uznání svých slabostí, které sdílíme s druhými, mohli pocítit a zakusit, že existuje dar milosrdenství a plnosti života pro nás a pro všechny, kdo přebývají v Římě. Tento dar je dobrá vůle Otce vůči nám jakožto jednotlivcům i jakožto lidu. Je to jeho iniciativa, která nás předchází a ujišťuje, že v Kristu nás miloval a miluje On, kterému leží na srdci náš život, a my nejsme tvorové vydaní napospas svému osudu a svému otročení. A že všechno je to k naší konverzi a k našemu dobru: „Víme, že těm, kdo milují Boha – jak říká sv. Pavel – všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni“ (Řím 8,28).

Analýza nemocí ozřejmila všeobecnou a zdravou únavu farností běžících naprázdno nebo bloudících. Běžet naprázdno je jako ocitnout se v labyrintu a bloudit znamená jít špatnými cestami.

Možná jsme se uzavřeli do sebe a svého farního světa, protože jsme přehlíželi či nevzali vážně v potaz život lidí, kteří nám byli svěřeni (na našem území, v prostředí našeho každodenního života), zatímco Pán se ustavičně ukazuje vtělením tady a teď, to znamená také v této době tak obtížně interpretovatelné, v kontextu tak složitém a zdánlivě od Něho vzdáleném. Nespletl se, že nás postavil sem, do této doby a před tyto problémy.

Možná proto jsme se ocitli v otroctví, dusivém omezení a závislosti na tom, co není Pán. A možná jsme si mysleli, že to stačí, anebo dokonce, že je to právě to, co od nás Pán chce, totiž být u hrnců s masem, vyrábět cihly, které slouží ke stavbě faraonových skladů, sloužících právě té moci, která zotročuje.

Spokojili jsme se s tím, co jsme měli, se sebou a svými „hrnci“. Se sebou samými. Tady je velké téma „hypertrofie individua“, jak ukazuje naše zpytování, totiž ega, které se nedovede stát osobou a žít ve vztazích; domnívá se, že vztah s druhými nepotřebuje. A potom naše „hrnce“, to znamená naše skupiny, naše malé příslušnosti, které vyústily do sebevztažnosti a neotevřely se celému životu. Stáhli jsme se do starostí všední správy a přežití. Kolikrát jen slýcháváme, že kněží jsou zaneprázdnění, musejí dělat účetnictví, to a ono... A lidé to vnímají a říkají: »Je to dobrý kněz, ale proč se necháváme strhávat tímto bláznivým vířením?«. Zajímavé.

Je dobře, že nás tato situace unavila a vzbudila v nás touhu z ní vyjít.

A k vyjití potřebujeme Boží povolání a přítomnost svého bližního. Je třeba, abychom bez bázně vnímali svoji žízeň po Bohu i volání římského lidu a ptali se: v jakém smyslu toto volání vyjadřuje potřebu spásy, tedy Boha?

Jak toto volání vidí a slyší Bůh? Mnohé situací z těch, které jste identifikovali, vyjadřují právě toto volání! Invokace, aby se projevil Bůh a vytáhl nás z dojmu, že náš život je zbytečný a jako by vyvlastněný uspěchanou činností a časem, který nám neustále utíká pod rukama; vyvlastněný vztahy, které jsou jen utilitaristické a málo nezištné, a strachem před budoucností; vyvlastněn také vírou pojatou jenom jako něco, co je třeba konat, a nikoli jako osvobození, které nás obnovuje na každém kroku, žehná nám a činí nás šťastnými životem, který žijeme.

Jak jste pochopili, zvu vás k vykročení na další etapu putování církve v Římě, v jistém smyslu k novému exodu, novému vyjití, které obnoví naši identitu Božího lidu bez nářku nad tím, co musíme opustit. Je třeba, jak jsem řekl, abychom naslouchali volání lidu, jako k tomu byl vybídnut Mojžíš, a umět tak interpretovat ve světle Božího slova sociální a kulturní fenomény, do nichž jste pohrouženi. To znamená naučit se rozlišovat, kde je Bůh již přítomen, tj. ve velice obyčejných formách svatosti a společenství s Ním, kdy vám umožňuje, abyste se setkali a byli doprovázeni stále více lidmi, kteří již žijí podle evangelia a přátelí se s Pánem.

Lidmi, kteří možná nechodí na katechismus, a přece dovedou spatřit smysl víry a naděje v elementárních životních zkušenostech, a Pán už je smyslem jejich života právě uvnitř oněch problémů, oněch prostředí a situací, kterým je naše běžná pastorace obvykle vzdálena. Myslím nyní na porodní báby Puu a Šifru, které se postavily vražednému příkazu faraona a tak zabránily vyhlazení (srov. Ex 1,8-21). Také v Římě jsou zajisté ženy a muži, kteří interpretují svoji každodenní práci jako činnost, která někomu dává a nikoli odnímá život, a činí tak, aniž by jim to někdo nařídil, nýbrž proto, že jsou bohabojní a slouží Bohu. Život izraelského lidu velice dluží těmto ženám, stejně jako naše církev velice dluží  lidem, kteří zůstali v anonymitě, ale připravili budoucnost Boha. Taková je niť dějin a svatosti, kterou nesou vpřed lidé, kteří nám nejsou známi, jsou anonymní, skrytí, ale táhnou všechno.

Proto je třeba, aby se naše komunity staly schopnými generovat lid, nabízet vztahy, ze kterých budou lidé vnímat, že jsou známí, uznávaní, přijatí, zkrátka chtění a že jsou neanonymní součástí celku. Lid, ve kterém se zakouší kvalita vztahů, jež jsou počátkem zaslíbené země, díla, které uskutečňuje Pán pro nás a s námi. Fenomény jako individualismus, izolace, strach z existence, roztříštěnost a sociální riziko... typické pro všechny metropole a vyskytující se také v Římě, mají už v našich komunitách tento nástroj, který může být účinný pod podmínkou, že se staneme podměty toho, co jsem už dříve nazval revolucí něhy.

Vedení křesťanské komunity je specifický úkol služebného kněžství, tedy faráře. Pastorační péče je však inkardinována ve křtu, rozkvétá bratrstvím a není úkolem pouze faráře či kněží, nýbrž všech pokřtěných. Tato péče rozšířená a znásobená vztahy bude moci také v Římě vytvořit tkáň revoluce něhy, jež bude obohacena sensibilitou, pohledy a příběhy mnohých.

Budeme-li to mít na paměti jako první pastorační úkol, budeme moci být nástrojem, kterým budeme jednak zakoušet působení Ducha svatého mezi námi (srov. Řím 5,5), a jednak uvidíme změnu životů (srov. Sk 4,32-35). Jako skrze Mojžíšovo lidství zasáhl Bůh v Izraeli, tak ozdravené a smířené lidství křesťanů může být nástrojem tohoto působení Páně, který chce osvobodit svůj lid ze všeho toho, co z něj činí ne-lid proniknutý nespravedlností a hříchem generujícím smrt.

K tomuto lidu je třeba hledět, nikoli sami na sebe, a nechat se oslovovat a obtěžovat. To zajisté způsobí něco nového, co nemá obdoby a bude chtěné Pánem.

Etapa, která předchází smíření a uvědomění, jež má církev v Římě uskutečnit, aby dostála věrnosti tomuto svému povoláni, spočívá ve smíření a obnovení opravdu pastoračního pohledu – pozorného, starostlivého, přejícného, zaangažovaného – jak vůči sobě samé a svým dějinám, tak k lidu, ke kterému je poslána.

Věnujte tomu prosím čas, aby již v nadcházejícím roce byl připraven batoh na několikaletou cestu, jež nás dovede k nové zemi, kterou bude ukazovat mračný a ohnivý oblak, to znamená k novým podmínkám života a pastorace, jež budou více odpovídat poslání a potřebám Římanů naší doby a budou tvořivější a svobodnější také pro kněze a pro ty, kdo bezprostředněji spolupracují na poslání a budování křesťanského společenství. Abychom se již neobávali toho, čím jsme, ani daru, který máme, nýbrž umožnili mu přinášet užitek.

Pán nás volá, abychom „šli a přinášeli užitek“ (Jan 15,16). Užitečná je na stromu ta část, kterou přináší a umožňuje žít živým bytostem. Nemějte strach přinášet užitek, nechat se „sníst“ realitou, kterou potkáte, třebaže „nechat se sníst“ se velmi podobá zmizení, smrti. Některé tradiční iniciativy bude možná třeba reformovat nebo zrušit, což budeme moci jedině, budeme-li vědět, kam, proč a s Kým jdeme. Prosím vás, interpretujte takto také některé těžkosti a nemoci, na které jste ve svých komunitách narazili jako na něco, co asi už není dobré jíst a nelze už nikomu nabídnout k utišení hladu. To vůbec neznamená, že už nemůžeme nic vytvořit, ale že máme roubovat nové výhonky, které, až se uchytí, přinesou nové plody. Odvahu a trpělivost. Čas je náš. Kupředu.

Přeložil Milan Glaser