Vatikán. „Nikdo nemůže tvrdit, že se nějaký člověk nedostal do nebe. Nemůžeme to říci ani o Jidášovi“, odpověděl papež František na jednu z otázek, které mu kladli děti a mladí lidé vyrůstající v rumunských sirotčincích. Setkání zorganizovalo počátkem ledna italské dobrovolnické sdružení z hnutí Comunione e Liberazione, avšak přepis dialogu se Svatým otcem zveřejnilo až dnešní vydání listu L´Osservatore Romano (20.2.2018). Jak papež podotkl, na otázky, které vycházejí ze srdce, je těžké podat vyčerpávající odpověď. Tím spíše, že nejčastějším slůvkem v dotazech rumunských sirotků i některých rodičů je „proč?“ Na některá taková „proč“ mohu odpovědět, na jiná odpoví pouze Bůh. V životě existuje mnoho otázek bez odpovědi. V těchto případech se jen můžeme dívat, slyšet, trpět a plakat, řekl Petrův nástupce v úvodu setkání.
Hned první dětský dotaz uvedl na scénu palčivý rozpor mezi hodinou strávenou na bohoslužbě a vnějším světem plným hádek, podvodů, omylů a hříchů. Proč je důležité chodit do kostela, když ihned za jeho dveřmi opět hřešíme?
Na toto „proč“ existuje odpověď, reagoval papež František. Nazývá se hřích, lidské sobectví. Nač tedy chodit do kostela?, ptal se. K tomu, abychom před Boha předstoupili takoví, jací jsme, bez přikrášlování, a řekli: „Zde jsem, Pane. Zhřešil jsem a prosím za odpuštění. Smiluj se nade mnou“. Jestliže chodím do kostela, protože rád poslouchám hudbu, anebo se tam cítím dobře, k ničemu to není, pokračoval František. Prospívá nám to jedině tehdy, když ihned po vstupu do chrámu vyslovíme: „Zde jsem, Pane. Miluješ mne a já jsem hříšník. Smiluj se nade mnou“. Ježíš říká, že takto se domů vrátíme ospravedlněni. Když se nás Bůh takto dotkne pohlazením, když vnímáme Jeho lásku, postupně mění naše srdce svým milosrdenstvím a mění také náš život. Nebudeme stále stejní, protože Bůh nás „zpracovává“ jako hlínu v hrnčířových rukou. Boží láska zaplní prostor obývaný naším egoismem. Proto je důležité chodit do kostela – nejenom, abychom hleděli na Boha, nýbrž abychom dovolili, aby na nás Bůh pohlédl.
Druhá otázka nelítostně obnažila selektivní chování mnoha dospělých: Proč někteří rodiče milují zdravé děti a nemocné či problematické nikoli?, ptal se další z malých hostů papeže Františka.
Když se někteří dospělí střetnou s křehkostí druhých, jakou může být nemoc, nemají dostatek síly na to, aby se s ní vyrovnali. Sami jsou totiž křehcí. Pokud vezmu veliký kámen, nemohu jej postavit na lepenkovou krabici, protože by se probořila. Bez obav si to přiznejte a přemýšlejte o tom, že existují slabí rodiče. Tato křehkost plyne z jejich lidských omezení, z hříchů a slabosti, které si nesou v nitru, z toho, že v dětství naneštěstí nenašli pomoc, díky které by se z nich vyprostili. Vše si nesou dál, protože neměli příležitost, která byla vyhrazena nám – nenašli přítele, který by je vzal za ruku, pomáhal jim růst a učil je silou překonávat onu křehkost. Od křehkých rodičů se stěží získává pomoc a mnohdy jim naopak musíme pomáhat. Proč ale namísto stěžování na život a slabé rodiče nezvrátíme směr a nepoděkujeme Bohu a životu, že můžeme sami pomáhat křehkosti svých rodičů – tak , aby kámen nepromáčkl papírovou krabici?
Další velkým tématem, které obyvatelé rumunských dětských domovů v konverzaci s papežem nadnesli, byla smrt a věčný život: „Vloni, na Zelený čtvrtek, zemřel jeden z našich kamarádů. Pravoslavný kněz nám řekl, že zemřel jako hříšník, a proto nepůjde do ráje. Nevěřím tomu“, uzavřel úsečně jeden z tazatelů.
Možná onen kněz nepřemýšlel nad tím, co říká, nebylo mu toho dne dobře, trápilo ho něco v srdci. Připadá mi to velmi zvláštní – možná jsi tomu knězi dobře neporozuměl. Nikdo z nás nemůže říci, že nějaký člověk nešel do nebe. Nemůžeme to prohlásit ani o Jidášovi, což je možná překvapivé. Bůh chce nás všechny přivést do ráje, nikoho nevyjímaje, a ve Svatém týdnu, kdy zemřel váš kamarád, slavíme právě utrpení Ježíše, který, jako dobrý pastýř, vydal život za nás, své ovce. Pokud se nějaká ovečka ztratí, Bůh se ji vydává hledat, dokud ji nenajde. Bůh nestojí nečinně, vydává se na cestu, jak dokládá evangelium, a nemá strach, když nás najde zašpiněné hříchy, opuštěné životem, vším a všemi. Bůh nás objímá a líbá. Mohl nepřijít, ale přišel pro nás jako dobrý pastýř. Když najde ztracenou ovečku, naloží si ji na ramena a plný radosti si ji odnese domů. Jak znám Ježíše, jsem si jistý, že v onom Svatém týdnu Pán právě toto udělal také s vaším kamarádem, ujišťoval římský biskup.
Další otázka vykřičela veškerou bolest dětí, které vyrůstají bez rodičů: Proč? Proč máme takový osud? Jaký to má smysl?
Existují otázky bez odpovědi, řekl papež a uvedl jednu z nich: Proč děti trpí? Kdo na to může odpovědět? Nikdo. Tvá otázka patří k něm, na které neexistuje lidská, nýbrž pouze božská odpověď. Nedokážu ti říci, proč právě tebe postihl „takový osud“. Nevíme „proč“ v tom smyslu, že neznáme důvod. Co špatného jsem udělal, že jsem si vysloužil takový život. Víme ale, jaký cíl chce Bůh dát tvému osudu, a tím je uzdravení a život. Pán to říká v evangeliu, když potkává člověka, který byl od narození slepý. Také ten člověk si jistě kladl otázku: Proč jsem se narodil slepý? I učedníci se ptají Ježíše, zda zhřešil on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý. Ježíš jim odpověděl: „Nehřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky“ (Jan, 9,1-3). To znamená, že mnohé ošklivé situace, ve kterých se už odmala můžeme ocitnout, chce Bůh uzdravit, vyléčit, vnést život tam, kde vládne smrt. Toto činí Ježíš a také křesťané, kteří jsou s Ježíšem doopravdy spojeni. Sami jste to zakusili. „Proč“ ve smyslu cíle je setkáním, které léčí z bolesti, nemoci, utrpení. Toto je však cíl, ono počáteční „proč“ zůstává neznámé a bez odpovědi. Jestliže jste ale zakusili setkání s Pánem, který uzdravuje objetím, pohlazením, láskou, nalezli jste po veškerém prožitém zlu odpověď.
Následující, opět velice mezní situaci popsala rumunská matka, která svěřila své dítě do pěstounské péče: Často se cítím sama a nevím, jaký smysl má můj život, řekla. Lidé mne posuzují a vyčítají mi, že nejsem dobrá matka, zatímco já naopak věřím, že se dceři vede dobře a že jsem se rozhodla správně i díky tomu, že se často vídáme.
Souhlasím, že pěstounská péče může pomoci v mnoha svízelných situacích. Je důležité, aby vše probíhalo v lásce, péči o druhé a veliké úctě. Chápu také pocity osamělosti a radím, aby ses neuzavírala, ale vyhledala křesťanské společenství. Ježíš přišel, aby utvořil novou rodinu, svou rodinu, kde nikdo není sám a kde jsme všichni bratry a sestrami, dětmi našeho nebeského Otce a Matky, kterou nám Ježíš dal, Panny Marie. V církevní rodině se všichni můžeme shledávat, léčit rány a překonávat prázdnotu, která se často vyskytne v lidských rodinách. Věříš, že se tvé dceři v dětském rodinném domově vede dobře, protože víš, že tamním zaměstnancům záleží jak na tobě, tak na dítěti. Společenství křesťanských bratrů a sester si někdy takto pomáhá – svěřují se jeden druhému, ale nejenom děti, nýbrž také bolesti. Když má někdo něco na srdci, svěří se příteli, přítelkyni a bolest tak srdce opustí. Bratrsky se svěřovat druhým je krásné a naučil nás to Ježíš.
V odpovědi na šestou a závěrečnou otázku papež František přiznal, že jej dovedla k pláči. Zaútočila totiž na jeho základní přesvědčení o nezlomnosti mateřského citu. Dotaz rumunského mladíka nicméně dosvědčoval pravý opak: Když mi byly dva měsíce, matka mne odložila do dětského domova. V jedenadvaceti letech jsem ji vyhledal a strávil jsem s ní dva týdny, ale nechovala se ke mně dobře, takže jsem odešel. Můj tatínek zemřel. Čím jsem se provinil, že mne matka nechce přijmout?
Není to otázka viny, nýbrž obrovské křehkosti dospělých, kterou ve vašem případě zavinila veliká chudoba, sociální nespravedlnost a duchovní bída, které rozdrtily ty nejmenší a nejchudší. Ano, duchovní bída zatvrzuje srdce a působí to, co by se zdálo nemožné – tedy že matka opustí svého syna. To je plod materiální a duchovní nouze, pomýleného a nelidského sociálního systému, který zatvrzuje srdce, vede do omylů, svádí ze správné cesty. Bude to vyžadovat čas – tys hledal to nejhlubší z jejího srdce. Tvá maminka tě miluje, ale neví, jak to vyjádřit. Nedokáže to kvůli tvrdosti a nespravedlnosti života. Její láska je uzavřena v nitru, neumí ji vyslovit a projevit pohlazením. Slibuji ti, že se budu denně modlit, aby ti jednou svou lásku ukázala. Nebuď skeptický, ale měj naději!“
vyzval papež František v závěru setkání s dětmi a mladými lidmi z rumunských dětských domovů.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
