Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Papež František dnes v Královském sále Apoštolského paláce přijal diplomatický sbor akreditovaný u Svatého stolce. Tato tradiční audience spojená s novoročním blahopřáním je důležitou událostí, na které zástupci států nechtějí chybět – je proto výmluvné, že ani ve vánočním období neustalo předávání akreditačních listin a Svatému otci se představila čtveřice nových velvyslanců (Egypta a USA 22. prosince, Uruguaye 4.1. a Libanonu 5.1.). Za novodobé intenzivní diplomatické aktivity Vatikánu se nadále rozšířil seznam zemí, které udržují vztahy se Svatým stolcem – zatímco na sklonku 19. století (1900) jich bylo sotva dvacet, s nástupem Jana Pavla II. (1978) už byl jejich počet o šest desítek vyšší (84), aby za Benedikta XVI. dospěl ke 180. Za Františkova pontifikátu navázaly se Svatým stolcem diplomatické vztahy tři země – nově založený Jižní Súdán (2013), Mauritánie (2016) a v loňském roce Myanmar.

Jak papež s potěšením poznamenal v úvodu dnešní audience, zvyšuje se počet velvyslanců rezidujících v Říme (vloni k nim přibyl zástupce Jihoafrické republiky) a také smluvní aktivita Svatého stolce, v jejímž kontextu byla vloni podepsána rámcová dohoda s Konžskou republikou a dohoda s vládou Ruské federace o bezvízovém styku držitelů diplomatických pasů.

“Na letošek připadne sto let od konce první světové války, konfliktu, který nově narýsoval tvář Evropy a celého světa a ze kterého vzešly nové státy, zaujímající místo starých impérií. Z popela Velké války je možné vytěžit dvojí varování, která bohužel lidstvo nedokázalo bezprostředně pochopit (…). Prvním varováním je, že vítěz nikdy nemá ponižovat poraženého nepřítele. Mír se nebuduje potvrzením vlastní moci nad poraženým (…), nýbrž se upevňuje pouze tehdy, pokud se národy mohou konfrontovat v ovzduší rovnoprávnosti.“

„Základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“ je „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny“, citoval papež ze Všeobecné deklarace lidských práv, od jejíhož přijetí valným shromáždněním OSN letos uplyne 70 let (10.12.1948). Právě tomuto výročí věnoval Petrův nástupce svou dnešní promluvu k diplomatům – jak řekl, pro Svatý stolec je debata o lidských právech především poukazem na důstojnost člověka, kterého Bůh zamýšlel a stvořil jako svůj obraz a podle své podoby.

“Tato práva čerpají základ z přirozenosti, objektivně společné celému lidskému rodu. Byla vyhlášena, aby strhla dělící zdi v lidské rodině a podpořila to, čemu sociální nauka církve říká všestranný lidský rozvoj, protože se týká „rozvoje celého člověka a celého lidstva“ (Populorum progressio,14). (…) Je nicméně nutné konstatovat, že v průběhu let a především v důsledku sociálních otřesů osmašedesátého roku se postupně mění výklad některých práv a včleňuje se do nich řada „nových práv“ (v uvozovkách), která si mnohdy odporují.“

Tato tendence nikoli pokaždé „podpořila rozvoj přátelských vztahů mezi národy“ (Všeobecná deklarace lidských práv, preambule), zdůraznil římský biskup. Prosadilo se tak rozporuplné pojetí lidských práv, stavící se do protikladu ke kultuře mnoha zemí, které se proto necítí respektovány ve svých sociálně-kulturních tradicích, nýbrž spíše zanedbávány vzhledem ke svým reálným potřebám, vyžadujícím řešení.

“Může zde tudíž vzniknout v jistém smyslu paradoxní riziko, že se jménem lidských práv nastolí moderní formy ideologických kolonizací ze strany silnějších a bohatších na úkor chudších a slabších. Současně je dobré mít na zřeteli, že se nelze dovolávat tradic jednotlivých národů jako záminky k zanedbávání náležité úcty vůči právům, vyhlášeným ve Všeobecné deklaraci lidských práv.“

Mnohá základní práva, vypočítaná v této listině, jsou bohužel dodnes porušována, upozornil papež František, a jmenoval zejména „právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“ (tamtéž, čl.3), které nepošlapává jenom válka a násilí, nýbrž subtilnější formy útoku:

“Myslím především na nevinné děti, skartované ještě před narozením, často nechtěné kvůli nemocem, postižení či sobectví dospělých. Myslím na staré lidi, kteří jsou hlavně v nemoci mnohokrát odepisováni, protože jsou považováni za přítěž. Myslím na ženy, tolikrát vystavené násilí a pokořování i v rámci vlastních rodin. Myslím na oběti obchodu s lidmi, který porušuje zákaz všech forem otroctví (čl.4).“

V souvislosti s právem na život a tělesnou integritu se papež dožadoval dostupnosti a cenové přístupnosti zdravotnické péče a vědeckého výzkumu, který by se zaměřil na vývoj životně důležitých léků, byť tržně nevýnosných. Právo na život zahrnuje také aktivní úsilí o mír, zdůraznil Svatý otec a ocenil jako historický milník letošní Smlouvu o zákazu jaderných zbraní, kterou podepsalo více než 150 členských států OSN i Svatý stolec jako stálý pozorovatel.

“Podpora mírové kultury zaručující integrální rozvoj vyžaduje vytrvalé úsilí o odzbrojení a snížené užití ozbrojené síly při řešení mezinárodních záležitostí. Rád bych proto povzbudil klidnou a co nejširší debatu o tomto natolik delikátním tématu, která by zabránila dalšímu vyhrocování v rámci mezinárodního společenství. Každá, třebaže skromná snaha v tomto směru, znamená důležitý výdobytek pro lidstvo.“

Neváhal papež připomenout na adresu členských států NATO a jaderných mocností, které se ke zmíněné úmluvě nepřipojily. Svatý stolec zde rozhodně opakuje své pevné „přesvědčení, že spory, se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami“ (Pacem in terris,126). „Příčí se totiž rozumu, že by v atomové době mohla být válka prostředkem k dosažení spravedlnosti“ (tamtéž), dodal František a vyzval v první řadě k podpoře jakéhokoli pokusu o dialog na Korejském poloostrově. Další část své promluvy věnoval rozboru současných válečných konfliktů ve světě – od Blízkého východu přes africké státy a Venezuelu po Ukrajinu. Ve všech případech nejvíce trpí civilní obyvatelstvo a rodiny, žijící v bojových zónách.

“Právě rodině bych rád věnoval zvláštní zmínku. Sama Všeobecná deklarace totiž uznává „mužům a ženám právo na uzavření sňatku a založení rodiny“, jako „přirozené a základní jednotky společnosti“, která „má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu“. Bohužel je však známo, že zejména na Západě je rodina považována za cosi překonaného. Před stabilitou definitivního projektu se dává přednost pomíjivým vztahům. (…) Považuji proto za naléhavé, aby byla přijata reálná politická opatření na podporu rodiny, na níž závisí budoucnost a rozvoj států.“

Naléhal Petrův nástupce a doplnil, že nelze opominout rodiny zlomené chudobou, válkami a migrací. Varoval před atavistickým strachem z migrantů a připomenul, že židovsko-křesťanské dějiny spásy jsou v podstatě dějinami migrace.

“Je třeba opustit obšírnou rétoriku o tomto tématu a vyjít ze zásadní skutečnosti, že před námi stojí především lidé.“

Následující obsáhlou úvahu o migraci papež František čerpal především z letošního Poselství ke Světovému dni míru. Upozornil zejména na integraci jako dvojsměrný proces dodržování povinností a poskytování práv. Svatý stolec - uvedl římský biskup - nemá v úmyslu zasahovat v této věci do rozhodnutí náležejících jednotlivým státům. V závěru dnešní promluvy k diplomatickému sboru se zastavil u dalších práv, uvedených ve Všeobecné deklaraci, a sice „práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, včetně práva na změnu náboženství“.

“Bohužel je známo, že právo na svobodu náboženství často není dodržováno. Náboženství se nezřídka stává příležitostí k ideologickému ospravedlnění nových forem extrémismu či záminkou ke společenské marginalizaci, ne-li přímo k různým formám pronásledování věřících.“

A konečně papež obrátil pozornost k právu na práci, bez níž se člověk nemůže účastnit na budování obecného dobra.

“Často lze o práci lehce přijít nejenom v důsledku střídání hospodářských cyklů, ale také kvůli postupnému zavádění stále dokonalejších a přesnějších strojů a technologií, které jsou schopny nahradit člověka. Jestliže na jedné straně konstatujeme nespravedlivé rozdělení pracovních příležitostí, na druhé straně se objevuje tendence vyžadovat od zaměstnanců stále úmornější pracovní rytmus.“

V závěru úvahy nad některými právy obsaženými ve Všeobecné deklaraci papež neopomenul aspekt, který je s nimi úzce provázán. Zdůraznil, že každý jedinec má kromě práv také povinnosti vůči svému společenství, aby se „vyhovělo spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti“ (čl.29).

(jag)