Evangelium, které bylo právě přečteno, je úvodem ke dvěma velkým chvalozpěvům: toho Mariina, známého jako
Magnificat, a toho Zachariášova, zvaného
Benedictus, který rád nazývám Alžbětiným nebo chvalozpěvem plodnosti. Tisíce křesťanů po celém světě začínají svůj den zpěvem: »Pochválen, buď Hospodin« a končí jej proklamací velikosti Toho, který »shlédl na svou nepatrnou služebnici«. Tímto způsobem se věřící den co den upamatovávají, připomínají si, že od pokolení do pokolení zahrnuje Bůh svým milosrdenstvím veškerý lid, jak slíbil našim předkům. A do tohoto kontextu vděčné připomínky spadá Alžbětina píseň v podobě otázky: »Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?«. Alžběta, poznamenaná neplodností, zpívá ve znamení plodnosti a úžasu.
Chtěl bych zdůraznit právě tyto dva aspekty. Alžběta je žena poznamenaná neplodností i plodností.
1. Alžběta byla neplodná žena se vším, co to obnášelo v náboženské mentalitě její doby, která viděla v neplodnosti Boží trest za hřích, kterého se ona sama či její manžel měli dopustit. Punc hanby na vlastním těle buď proto, že cítí vinu za hřích, který nespáchala, anebo proto, že se cítí méněcennou, jako by nebyla na výši toho, co se od ní očekávalo. Představme si na okamžik pohledy jejích příbuzných, sousedů i jí samotné... neplodnost proniká její nitro a ochromuje celý život. Neplodnost může mít mnoho jmen a podob a vždycky, když člověk na svém těle zakouší hanbu, cítí se poznamenaným či méněcenným.
Totéž si můžeme představit u indiána Juana Diega, který říká Marii: »Bezpochyby jsem jen rolník z Cacaxtli [název kraje – pozn. překl.], odkrojek, list ve větru, poroučí se mi a pro ostatní jsem břemenem. A ty [...] mě posíláš na místo, kde nemám co pohledávat a kam nepatřím« (Nican Mopohua, 40). Tento pocit je patrný – jak nám dobře ukázali latinskoameričtí biskupové – v našich „domorodých a afroamerických komunitách, s nimiž při různých příležitostech není zacházeno důstojně a rovnocenně; u mnoha žen, které jsou vylučovány kvůli rodovému, rasovému či sociálně-ekonomickému postavení; u mladých lidí, kterým je poskytováno vzdělání nízké kvality, nemají možnost dalšího studia, ani nemohou vstoupit na trh práce, rozvinout se a založit rodinu; u mnoha chudých lidí, nezaměstnaných, migrantů, vyhnanců a bezzemků snažících se přežít v rámci stínové ekonomiky; u dětí zotročených v prostituci, která se často pojí se sexuální turistikou“ (Dokument z Aparecidy, 65).
2. Spolu s Alžbětou jakožto neplodnou ženou rozjímáme nad Alžbětou jakožto žasnoucí a plodnou ženou. Ona jako první rozpoznává a blahořečí Marii. Ve stáří prožila a na svém těle zakusila naplnění příslibu, jehož se jí od Boha dostalo. Ta, která byla bezdětná, nese ve svém lůně předchůdce spásy. Na ní chápeme, že Božím snem není a nebude neplodnost, ani poznamenání či zahanbování vlastních dětí, nýbrž zpěv požehnání, který vytryskne v nich a z nich. Totéž vidíme u Juana Diega. Byl to právě on a nikdo jiný, kdo přinesl na svém plášti otisk Panny – tilma. Snědé Panny míšeneckého vzezření, nesené andělem s křídly kvesala, pelikána a papouška ara, matky, jež na sebe vzala podobu svých dětí, aby jim dala pocítit, že mají účast na jejím požehnání.
Zdálo by se, že Bůh si zamanul neustále nám ukazovat, že »kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním« (Žl 117,22).
Drazí bratři, v této dialektice plodnosti a neplodnosti spatřujeme kulturní bohatství a různorodost svých latinskoamerických a karibských národů. Je znamením velkého bohatství, které jsme povoláni nejenom kultivovat, ale také – zejména v této době – odvážně hájit před každým pokusem o homogenizaci, která atraktivními slogany vnucuje jediný způsob myšlení, bytí, cítění a žití a činí tak zbytečným a neplodným dědictví našich otců; nutí zejména naši mládež, aby se cítila méněcennou, protože patří k této či jiné kultuře. Zkrátka, naše plodnost žádá, abychom bránili svoje národy před ideologickou kolonizací, která likviduje to, co je v nich nejcennější, ať už jde o domorodce, Afroameričany, mestice, rolníky či obyvatele periferií. „Bohorodička je vzorem církve“ (Lumen gentium, 63) a od ní se chceme učit být církví s tváří mestického, indiánského a afroamerického vzezření, s tváří rolníka, odkrojku a listu ve větru z Cacaxtli. Tváří chudého, nezaměstnaného, chlapečka a děvčátka, mladíka a děvčete, aby se nikdo necítil neplodným či zbytečným a nikdo nepociťoval zahanbení či méněcennost. Ale naopak, aby se všichni jako Alžběta a Juan Diego mohli považovat za nositele příslibu a naděje a říkat z hloubi: »Abba, Otče« (Gal 4,6), na základě tohoto tajemného spříznění, které z nás univerzalizací - aniž by odstraňovalo rysy kohokoli - vytváří všeobecný lid.
Bratři, v tomto ovzduší vděčné památky naší latinskoamerické existence ať z našeho srdce stoupá Alžbětin chvalozpěv plodnosti, a recitujme jej společně s našimi národy, ať neochabují v jeho opakování: »požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš«.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
