Vaše Svatosti,
vážení představitelé církví, křesťanských společenství a náboženských vyznání,
drazí bratři a sestry!
S velkou úctou a sympatiemi vás zdravím a děkuji vám za vaši přítomnost. Děkuji Komunitě Sant´Egidio, diecézi Assisi a františkánským rodinám, které připravili tento modlitební den. Přišli jsme do Assisi jako poutníci, hledající pokoj. Neseme si v sobě a předkládáme Bohu očekávání a úzkosti mnoha lidí a národů. Žízníme po míru, toužíme jej dosvědčovat, zejména se však potřebujeme za mír modlit, protože pokoj je Boží dar a naší úlohou je denně o něj prosit, přijímat jej a s Boží pomocí budovat.
„Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Mnozí z vás museli absolvovat dlouhou cestu, aby přijeli na toto požehnané místo. Vyjít, vydat se na cestu, navzájem se shledat a přičinit se o mír – v tom všem nejde o pouze fyzický pohyb, nýbrž především o pohyb ducha. Jsou to konkrétní duchovní odpovědi směřující k překonání uzavřenosti a otevření se Bohu a bratřím. Bůh nás o to žádá a zároveň nás vybízí, abychom se postavili velké nemoci naší doby, totiž lhostejnosti. Je to virus, který ochromuje, činí člověka netečným a necitelným, je to choroba, která zasahuje jádro religiozity a plodí nové přežalostné pohanství, pohanství lhostejnosti.
Nemůžeme zůstávat lhostejní. Dnešní svět je zprahlý žízní po míru. Lidé v mnoha zemích trpí válkami, často zapomenutými, které jsou vždy příčinou utrpení a chudoby. Na Lesbu jsme s drahým ekumenickým patriarchou Bartolomějem, viděli v očích urpchlíků bolest z války a úzkost národů žíznících po míru. Myslím na rodiny, jejichž život byl otřesen; na děti, které v životě nepoznaly nic jiného než násilí; na staré lidi, donucené opustit svou zemi – ti všichni mají velkou žízeň po míru. Nechceme, aby tyto tragédie upadaly v zapomnění. Chceme společně dát hlas těm, kdo trpí, kdo hlas nemají a nedostává se jim slyšení. Ti všichni dobře vědí, často lépe než mocní, že válka nezná žádný zítřek a že násilí zbraní ničí radost ze života.
My zbraně nemáme. Věříme však v mírnou a pokornou sílu modlitby. Žízeň po míru se dnes stala naléhavým vzýváním Boha, aby ustaly války, terorismus a násilí. Pokoj, po němž z Assisi voláme, není pouhým protestem proti válce, ani „výsledkem vyjednávání, politických kompromisů či ekonomického smlouvání. Nýbrž výsledkem modlitby“ (Jan Pavel II., Promluva v bazilice Santa Maria degli Angeli, 27. října 1986). Hledáme v Bohu, který je pramenem společenství, průzračnou vodu míru, po němž lidstvo žízní. Vodu, která nemůže vytrysknout z pouště pýchy a partikulárních zájmů, z vyprahlé země výdělku za každou cenu a z obchodu se zbraněmi.
Naše náboženské tradice jsou různé. Rozdílnost však pro nás není důvodem ke konfliktu, polemice či chladnému odstupu. Nemodlili jsme se dnes jedni proti druhým, jako se to v dějinách někdy stávalo. Aniž bychom upadali do synkretismu či relativismu, modlili jsme se jeden vedle druhého a jeden za druhého. Svatý Jan Pavel II. právě na tomto místě řekl: „Snad nikdy tak jako nyní se v dějinách lidstva neprojevila jako pro všechny evidentní vnitřní souvislost mezi autentickým náboženským postojem a velkým dobrem, kterým je mír“ (Promluva k představitelům různých náboženství, 27. října 1986 v Assisi). Pokračujeme v cestě započaté před třiceti lety v Assisi, kde žije památka onoho Božího muže míru, jakým byl sv. František, „ještě jednou, shromážděni společně na tomto místě, potvrzujeme, že kdo užívá náboženství k podněcování násilí, protiřečí jeho nejautentičtějšímu a nejhlubšímu východisku.“ (Promluva k náboženským představitelům, Assisi, 24. ledna 2002), že žádná forma násilí nepředstavuje „pravou povahu náboženství. Naopak je jeho travestií a přispívá k jeho zničení“ (Benedikt XVI., Promluva v Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě, Assisi, 27. října 2011). Neúnavně budeme opakovat, že Boží jméno nikdy nemůže ospravedlnit násilí. Svatý je pouze mír, svastý je pouze mír, nikdy válka!
Vzývali jsme dnes svatý dar pokoje. Modlili jsme se za mobilizaci svědomí, aby hájila posvátnost lidského života, šířila pokoj mezi lidmi a pečovala o stvoření, které je naším společným domem. Modlitba a konkrétní spolupráce pomáhají, abychom nezůstávali uvězněni v logice konfliktů a odmítali vzpurné postoje těch, kdo dokáží pouze protestovat a rozčilovat se. Modlitba a vůle ke spolupráci nás zavazují ke skutečnému, nikoli iluzornímu míru. Nejde o klid toho, kdo se vyhýbá obtížím a odvrací se stranou, pokud nejde o jeho zájmy; nejde o cynismus toho, kdo si myje ruce nad problémy, jež se ho netýkají; o virtuální přístup toho, kdo soudí všechno a všechny na klávesnici před počítačem, ale neotevře oči k potřebám bratří a nechce si ušpinit ruce prací pro potřebného. Naše cesta nás vede, abychom se ponořili do jednotlivých situací a dali na první místo toho, kdo trpí, abychom konflikty přijali za své a uzdravovali je zevnitř, abychom koherentně kráčeli po cestách dobra a odmítali zkratky vedoucí ke zlu, abychom trpělivě s Boží pomocí a dobrou vůlí, vytvářeli mírové procesy.
Pokoj je vlákno naděje spojující zemi s nebem, slovo tak prosté a složité zároveň. Pokoj znamená odpuštění, které vyvstává z nitra jako plod obrácení a modlitby a v Božím jménu umožňuje uzdravovat rány minulosti. Pokoj znamená přijetí, otevřenost k dialogu, překonání uzavřeností, které nejsou bezpečnostními strategiemi, nýbrž mosty nad prázdnotou. Pokoj znamená spolupráce, živá a konkrétní výměna s druhým člověkem, která představuje dar a nikoli problém, s bratrem, s nímž se mohu pokoušet budovat lepší svět. Pokoj znamená vzdělávání, povolání učit se každý den obtížnému umění komunikace, osvojovat si kulturu setkání a očišťovat tak svědomí od každého pokušení k násilí a zatvrzelosti, které odporují Božímu jménu a důstojnosti člověka.
My nyní zde, společně a v míru, věříme a doufáme v bratrský svět. Přejeme si, aby se muži a ženy různých náboženství na všech místech scházeli a vytvářeli svornost, zejména tam, kde jsou konflikty. Naší budoucností je společný život. Proto jsme povoláni osvobodit se od těžkých břemen nedůvěry, fundamentalismů a nenávisti. Věřící mají být tvůrci pokoje ve vzývání Boha i v práci pro člověka! A na nás, jako náboženských představitelích, spočívá úkol být pevnými mosty dialogu a tvůrčími zprostředkovateli míru. Obracíme se také k těm, kdo mají nejvyšší odpovědnost ve službě lidem, ke státním představitelům, aby neustávali v hledání a prosazování cest pokoje, hleděli za partikulární zájmy přítomné chvíle. Kéž nezůstane nevyslyšen Boží apel na svědomí, volání chudých po míru a oprávněná očekávání mladých generací. Před třiceti lety sv. Jan Pavel II. na tomto místě řekl: „Mír je staveniště otevřené pro všechny, nikoli pouze pro odborníky, učence a stratégy. Odpovědnost za mír je univerzální“ (Jan Pavel II., Promluva v Dolní bazilice sv. Františka, 27. října 1986). Přijímáme tuto odpovědnost, sestry a bratři, a znovu dnes stvrzujeme svým „ano“, že chceme společně budovat mír, který chce Bůh a po němž žízní lidstvo.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
