Vatikán.
Člověk má vůči stvoření prvořadý závazek: má mu propůjčovat hlas, aby mohlo chválit Stvořitele za Jeho dílo. Papežský kazatel Raniero Cantalamessa (foto) o tom mluvil při včerejších nešporách, kterým ve Vatikánské bazilice předsedal Svatý otec. Liturgie hodin byla vyvrcholením Světového dne modliteb za ochranu stvoření.
Hned v úvodu se papežský kazatel vymezil proti ekologismům, ve kterých se projevuje pohrdání člověkem a snižuje se jeho role. Připomněl, že tato vize je v rozporu s biblickým zjevením a jeho humanistickou ekologií. Svět byl totiž stvořen pro člověka a s ohledem na něho. Jeho zvláštní a nadřazená pozice ve vztahu k celému světu vyplývá z faktu, že byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. Proto propast, která dělí člověka od zbytku stvoření, je ještě větší než ta, jež dělí člověka od jeho Stvořitele.
„Ihned tu však vyvstane námitka – a to nejen ze strany nevěřících. Je toto všechno jakýsi rasový triumfalismus? Nevede to náhodou k bezohledné nadvládě člověka nad ostatním stvořením, s důsledky, které lze snadno předvídat a které naneštěstí už vidíme? Nikoliv! Ale pod podmínkou, že člověk jedná skutečně jako Boží obraz. (...) Vláda člověka nad vesmírem tedy není triumfalismem jeho rodu, nýbrž přijetí odpovědnosti za slabé, ubohé a bezbranné,“ kázal o. Raniero Cantalamessa.
Papežský kazatel připomněl také příspěvek, jaký vnesl do teologie sv. František z Assisi. Pro něho bylo podstatné nejen to, že se Bůh stal člověkem, ale také jakým způsobem se jím stal, totiž pokora a chudoba Božího Syna. Láska k chudobě, kterou vidíme jak u Ježíše tak u Františka, nás učí správnému vztahu ke stvoření. Je důležité uvědomovat si to zejména dnes, kdy se přesvědčujeme o tom, že žádostivost vlastnictví a zisku za každou cenu působí největší ničení životního prostředí a zároveň vede k zubožování ohromného množství lidí.
S odvoláním na biblické zjevení upozornil o. Cantalamessa na nejdůležitější z lidských povinností, jež vyplývá z jeho privilegovaného postavení ve světě:
„Člověk má mnoho povinností vůči stvoření, jedna naléhavější než druhá: voda, vzduch, klima, energie, ochrana ohrožených druhů... Mluví se o tom mezi ekology a na setkáních, která se zabývají ekologií. Je tu však jedna povinnost člověka vůči stvoření, o které se nesmí mluvit, ledaže jsme v okruhu věřících. Proto je důležité, aby se tato povinnost stala ústředním bodem této modlitby. Tou povinností je doxologie, díkuvzdání Bohu za stvoření. Ekologie bez doxologie činí vesmír matným, činí z něj jakýsi velký skleněný glóbus, jemuž se nedostává světla, které by ho osvěcovalo zevnitř. Nebe i země jsou plny tvé chvály – říká jeden z žalmů (Žl 148, 13; Iz 6, 3). Ano, je to pravda, jsou jí takříkajíc obtěžkány, avšak samy ji nedokáží „uvolnit“. Tak jako těhotná žena, také ony potřebují ruce porodní báby, aby to, čeho jsou plny, spatřilo světlo světa. A touto porodní bábou Boží chvály máme být my, stvoření učiněná k Božímu obrazu,“ zdůraznil papežský kazatel.
O. Cantalamessa poznamenal, že právě toto je postoj, kterému nás učí sv. František z Assisi. Ve svém známém chvalozpěvu se nemodlí za stvoření a jeho ochranu, nýbrž modlí se spolu se stvořením a chválí za něj Boha – připomněl papežský kazatel během nešpor, kterým předsedal Svatý otec u příležitosti Světového dne modliteb za ochranu stvoření.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
