Nový portál Vatikánského rozhlasu

Během dvanáctihodinového letu z mexického Ciudad Juarez do Říma se na palubě letadla jako obvykle konala tisková konference. Týkala se právě zakončené papežské cesty i řady aktuálních témat. První otázku kladla podle zavedené tradice zástupkyně hostitelské země, novinářka důležitého mexického deníku Milenio, Maria Eugenia Caliz.

Svatý Otče, v Mexiku jsou tisíce desaparecidos, ale případ 43 zmizelých studentů v Ayotzinapa je emblematický. Chtěla bych se zeptat, proč jste se nesetkal s jejich rodinnými příslušníky a nevyslal jste žádné poselství směrem k tisícům nezvěstných…

Případ zmizelých mexických studentů

„Pokud si přečtete má poselství, jsou tam neustálé poukazy na vraždy, úmrtí, životy zničené všemi těmito skupinami narkoobchodu a překupníky s lidmi. Řečeno jinými slovy – poukázal jsem na tento problém. Mluvil jsem o nemocech, kterými Mexiko trpí. Byly tu pokusy, jak přijmout skupiny těchto lidí, které jsou mezi sebou znesvářené a bojují proti sobě navzájem. Proto dávám přednost tomu, aby se všechny ukázaly při nějaké mši, kupříkladu na mši v Ciudad Juarez. Nicméně ochota k přijetí tu byla, ale na druhé straně bylo prakticky nemožné tyto skupiny přijmout kvůli jejich interním opozicím. Pro mne jako cizince je velmi obtížné tyto situace chápat. O problému jsem mluvil a ve veřejných promluvách to lze konstatovat. Je to bolest, kterou v sobě nesu a která je obrovská, protože váš národ si nezaslouží takovéto drama.“

Javier Solorzano zastupoval mexickou televizní stanici Canal 11. Dotkl se otázky sexuálních deliktů, která, jak řekl, má v Mexiku velmi nebezpečné a bolestné kořeny. Silně se na nich podepsal případ Maciel. Mnohé z obětí necítí ochranu ze strany církve, přestože řada z nich neztratila víru a dokonce si zvolila cestu kněžství. Co si papež myslí o tomto tématu, pomýšlel někdy na setkání s oběťmi sexuálního zneužívání v Mexiku?, ptal se novinář. A na všeobecné rovině – jak papež pohlíží na přesvědčení, že pokud je kněz přistižen při činu, stačí jej poslat do jiné farnosti a nic víc?

Sexuální delikty a případ Maciel

„Začnu od druhé otázky. Biskup, který přeloží do jiné farnosti kněze, u něhož se jedná o rozpoznaný případ pedofilie, je nezodpovědný. To nejlepší, co pak takovýto biskup může udělat, je rezignace. Je to jasné? Za druhé, případ Maciel. Zde si dovolím vyslovit hold člověku, který bojoval ve chvílích, kdy neměl sílu se prosadit, dokud se mu to nepodařilo. Je to kardinál Ratzinger – zatleskejme mu! (potlesk). Je to muž, který měl o případu veškerou dokumentaci. Když byl prefektem Kongregace pro nauku víry, měl vše ve svých rukou, provedl vyšetřování, shromažďoval důkazy, ale nemohl vykonat trest. Jestli si však vzpomenete, deset dní před smrtí Jana Pavla II. při oné velkopáteční křížové cestě prohlásil před celou církví, že je třeba očistit ji od špíny. A při mši před volbou papeže Pro Eligendo Pontifice, kdy dobře věděl, že je kandidát, protože není hloupý – neskrýval své postoje za masku a řekl přesně totéž. Byl tedy oním odvážlivcem, který mnoha jiným napomohl k tomu, aby se otevřely tyto dveře. Chtěl bych vám to připomenout, protože někdy se zapomíná na skrytou práci těch, kteří připravovali cestu, aby se odkryly tyto jevy. Za třetí, v této oblasti se dostatečně pracuje. Mluvíme o problematice s kardinálem státním sekretářem a také se skupinou devíti kardinálů-poradců, kteří, jak jste mohli zaslechnout, rozhodli o jmenování třetího dodatečného sekretáře Kongregace pro nauku víry, který by se měl zabývat pouze těmito případy. Kongregace totiž na všechno sama nestačí kvůli velkému objemu ostatní práce. Tento člověk se tedy bude věnovat pouze případům zneužívání v církvi. Dále byl zřízen odvolací soud, kterému předsedá mons. Scicluna. Zabývá se případy v druhém, odvolacím, kole soudního řízení. Dosud se po odvolání případy vracely na první instanci, tedy Kongregaci pro nauku víry, což není správné. Takto postupují k soudu druhého stupně, a tedy v naprosté shodě se zákonem a možností právní obhajoby. Je nicméně třeba prověřit, proč ve vyšetřování dochází k poměrně velkým průtahům a proč se objevují nové případy. A ještě jednou za třetí – velmi dobrá práce se vyvíjí v Komisi na ochranu nezletilých, která se nesoustředí výlučně na případy pedofilie, nýbrž všeobecně na ochranu dětí. Celé jedno dopoledne jsem jednal se šesti jejími členy – muži i ženami z Německa, Irska a Velké Británie, mezi kterými jsou také bývalé oběti. Zároveň jsem se při jedné z apoštolských cest setkal s oběťmi – bylo to ve Filadelfii. Strávili jsme spolu dopoledne a vím, že se na jejich případech pracuje. Skutečně děkuji Bohu, že se poukázalo na tyto epizody. Je nutné v tom nadále pokračovat a brát je na vědomí. A konečně bych chtěl říci, že je to zrůdnost. Kněz byl vysvěcen, aby vedl dítě k Bohu. Pokud ho však požírá v ďábelské oběti, ničí jej. Když se vrátíme k Macielovi a kongregaci (Legionářů Kristových, pozn. překl.), byl v ní proveden zásah a její vedení je dnes napůl řízené. Vrchního představeného volí rada, tedy generální kapitula, zatímco vikáře kongregace volí papež. Dva generální poradci jsou voleni generální kapitulou, zatímco volba dalších dvou přísluší papeži, aby tak vzhledem k předchozím dějinám byl zaručen dohled.

Dále se ujal slova Phil Pulella z agentury Reuters: Svatý otče, mluvil jste velice výmluvně o migrační problematice. Na druhé straně hranic nicméně probíhá poměrně tvrdá předvolební kampaň. Jeden z kandidátů do Bílého domu, republikán Donald Trump, vás nedávno označil za „politického člověka“. Řekl dokonce, že jste figurkou či nástrojem mexické vlády v otázce imigrační politiky. Sám o sobě prohlásil, že pokud bude zvolen, postaví na hranicích zeď dlouhou 2500 km a vyhostí 11 milionů nelegálních migrantů, což by způsobilo rozdělení řady rodin. Co si myslíte o těchto obviněních? Může americký katolík volit takového člověka?

Předvolební kampaň v USA

„Díky Bohu, že mne nazval politikem. Aristoteles definuje lidskou bytost jako „animal politicus“ – alespoň mne tedy považuje za lidskou bytost! A že jsem figurkou – no, snad, nevím, ponechávám to vašem soudu a lidském úsudku. A dále – člověk, ať už odkudkoli, který jen myslí na to, jak stavět zdi a nestavět mosty, není křesťan. To nestojí v evangeliu. K další otázce, kterou kladete, zda volit či nevolit – do toho se nevměšuji. Říkám pouze – člověk, který takto mluví, není křesťan. Je však třeba zjistit, zda ony výroky byly skutečně takto vysloveny. A proto poukazuji na užitek pochybnosti.“

Jean-Louis de la Vaissière z France Presse zastupoval skupinu frankofonních novinářů. Vrátil se k setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem na Kubě: Podpis společného prohlášení celý svět přivítal jako dějinný krok. Ale již dnes ukrajinští řecko-katolíci mluví o tom, že byli zrazeni a že jde o politický dokument na podporu ruské politiky. Na poli se znovu rozpoutala verbální válka. Myslíte si, že pojedete do Moskvy? Pozval vás patriarcha? Nebo se snad na jaře vydáte na Krétu, abyste pozdravil účastníky panortodoxního sněmu?

Setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem, reakce řeckokatolíků na Ukrajině

„Začněme od konce. Na pravoslavném synodu budu přítomen duchovně a prostřednictvím poselství – těšilo by mne, kdybych jeho účastníky mohl pozdravit, protože to jsou bratři, ale musím je respektovat. Vím nicméně, že chtějí pozvat katolické pozorovatele – a to už je pěkný most. Za těmito katolickými pozorovateli budu stát já, budu se modlit a ze srdce přát pravoslavným, aby šli dál, protože jsou to bratři a jejich biskupové jsou biskupové jako my. A dále – Kirill. Můj bratr. Políbili jsme se, objali a potom hodinový rozhovor…“

dvouhodinový!, upozoňuje o. Lombardi.

„…dvouhodinový…stáří se hlásí, že? Dvě hodiny, během kterých jsme mluvili jako bratři. Upřímně řečeno, nikdo neví, o čem. Je známo pouze to, co jsme veřejně vyslovili na závěr – tedy naše dojmy a pocity ze vzájemného hovoru. Za třetí – onen článek společného prohlášení o Ukrajině. Když jsem jej četl, dělalo mi to poněkud starosti. Byl to spíše Svjatoslav Ševčuk, který řekl, že ukrajinský národ či někteří Ukrajinci nebo mnozí Ukrajinci vnímají hluboké zklamání a zradu. V prvé řadě je třeba říci, že Svjatoslava dobře znám, pracovali jsme spolu v Buenos Aires po čtyři roky. Když byl zvolen arcibiskupem – v pouhých 42 letech, je to tedy šikovný člověk! – vrátil se do Buenos Aires pro své věci. Přišel za mnou a daroval mi malou ikonku Panny Marie, Matky něhy. Řekl mi přitom: Doprovázela mne celý život, nyní ji chci přenechat tobě, protože jsi mne doprovázel tyto čtyři roky“. Je to jedna z mála věcí, kterou jsem si dal přivézt z Buenos Aires a mám ji dnes na psacím stole. Ševčuk tedy je člověk, kterého si vážím a se kterým mám důvěrné vztahy, tykáme si a podobně – proto se mi jemu připisované výroky jevily jako poněkud podivné. Vzpomněl jsem si na jednu věc, kterou jsem vám už řekl při tiskových konferencích – k pochopení určité zprávy a prohlášení je nutná celková interpretace. Kdy to bylo řečeno? Minulou neděli, 14. února, v rozhovoru, který zpracoval jeden ukrajinský kněz. Je to jedno- či dvoustránkový rozhovor a ono citované prohlášení stojí ve třetím odstavci před koncem, který je velmi krátký. Přečetl jsem si celý rozhovor, kde se Ševčuk staví na stranu dogmatiky, prohlašuje se synem církve, ve společenství s římským biskupem, s církví. Mluví o papeži, o své blízkosti papeži, a sám o sobě – své víře, ale také víře pravoslavného lidu. Z dogmatického pohledu tu není žádný svízel, je ortodoxní v dobrém smyslu slova, tedy v souladu s katolickým učením. Pak, jako v každém rozhovoru – kupříkladu v tom, jaký teď vedeme – má člověk právo na vlastní názor. Ševčuk se nevyjádřil o setkání s patriarchou, protože jej považuje za dobrou věc a krok dopředu. Pak vyslovuje některá osobní mínění v onom zmíněném odstavci. Například já jsem před chvílí prohlásil, že biskup, který přemisťuje pedofilního kněze, by měl odstoupit. To není dogma, nýbrž můj osobní názor. Stejně tak má arcibiskup Ševčuk své osobní názory, na které má právo a které předkládá k dialogu. Vše, co vyslovuje, se týká společného dokumentu. O setkání prohlašuje, že je to věc Pána, Ducha, který vane kupředu, a souhlasí také se vzájemným objetím…A dokument? Dokument je diskutabilní, i když tam stojí dodatek, že Ukrajina prochází údobím války a utrpení, které lze mnohoznačně vykládat. O ukrajinském národě jsem se mnohokrát zmínil jak při modlitbě Anděl Páně, tak při středečních audiencích, a prosil jsem o modlitbu a blízkost. Je tu však historický fakt války, o které má každý svůj názor. Každý má jinou představu, kdo ji vyvolal, jak s ní nakládat či nenakládat…Je zřejmé, že tu stojíme před historickým, ale zároveň osobním, existenciálním problémem dané země, který promlouvá o utrpení. A na tomto místě bych vložil odstavec z rozhovoru se Svjatoslavem, který říká: „Mnozí věřící mi telefonovali, anebo mi psali o tom, že jsou hluboce zklamaní a cítí se zrazeni Římem“. Je pochopitelné, že v takové situaci lid může něco takového cítit! Společné prohlášení se může jevit jako sporné v ukrajinské otázce, nicméně vyzývá, aby byla zastavena válka a zahájeno jednání. Osobně jsem také vyzval k respektování minských dohod a k tomu, aby se loktem nevymazávalo to, co bylo napsáno rukou. Římská církev a papež od počátku říkají: Usilujte o mír. V rámci vyrovnanosti jsem přijal prezidenty obou zemí. Když tedy arcibiskup Ševčuk říká, co slyšel od svého lidu, rozumím mu. Ale není to hlavní zpráva. Ta je totiž mnohem obsáhlejší. Když si přečtete celý rozhovor, zjistíte, že je tam řeč o vážných dogmatických otázkách, které přetrvávají. Je v něm touha po jednotě, společné cestě, ekumenismu – protože Ševčuk je ekumenický člověk…Jistě se tu vyskytnou i určité názory. Svjatoslav mi napsal, když se dozvěděl o setkání na Kubě, jako píše bratr, který svému bratru předkládá své názory. Společné prohlášení tak, jak jsme jej vydali, mi nevadí. Nevadí mi ve smyslu, že musíme respektovat záležitosti každé strany, každý má právo na svobodný úsudek v oné tak obtížné situaci. Apoštolský nuncius je nyní na hranicích, kde se bojuje, pomáhá vojákům a raněným. Římská církev zaslala velikou materiální pomoc a neustále vyzývala k míru a respektování minských dohod. To je tedy celkový pohled. Netřeba se lekat jedné věty. Platí poučení, že zpráva vyžaduje celistvý, a nikoli dílčí výklad.

Pozval vás patriarcha Kirill k návštěvě Moskvy?

„Byl bych raději, kdyby se obsahu našeho setkání týkalo pouze to, co jsme vyslovili na veřejnosti. Pokud bych řekl něco bližšího, musel bych pak dále pokračovat. O soukromém setkání tedy platí to, co jsme uvedli v jeho závěru. Jinak už by to nebylo soukromé setkání. Ale mohu vám říci, že jsem odcházel šťastnen. A on rovněž.“

S prvním dotazem italského tisku vystoupil Carlo Marroni z deníku Il Sole 24 Ore. Přešel k jinému tématu, které nyní hýbe italskou politikou, kde se projednává zákon o občanských svazcích. Diskuse zákona v italském parlamentu vyvolala spory mezi politiky, ale také ostrou debatu ve společnosti a mezi italskými katolíky. Italského novináře zajímal papežův názor na adopci dětí homosexuálními páry a na práva dětí všeobecně.

Adopce dětí dvojicemi téhož pohlaví

„Za prvé nevím, jak to zrovna vypadá v italském parlamentu…Papež se nevměšuje do italské politiky. Při prvním setkání s italskými biskupy v květnu 2013 jsem jim jako jednu ze třech zásadních položek řekl: S italskou vládou si to vyřiďte sami. Papež tu je pro všechny, nemůže se zapojit do konkrétní vnitřní politiky určité země, protože to nepatří k jeho úlohám. Myslím si to, co zastává církev, která se v obdobných situacích jasně vyjádřila. Itálie není první země, které se týká obdobná legislativa, je to zkušenost mnoha dalších zemí. A církev se k ní vždy jasně vyslovila.“

Španělská novinářka Paloma Garcia Ovejero z rozhlasové stanice Cope obrátila pozornost k mezinárodní aktualitě. Jak řekla, v mnoha latinskoamerických, ale též evropských zemích panují obavy z viru Zika, který údajně ohrožuje ženy v těhotenství. Státní úřady navrhují potrat anebo zabránění početí. Může církev v tomto případě vzít v úvahu pojem „menšího zla“, ptala se.

Virus Zika a umělý potrat

„Potrat není „menší zlo“. Je to zločin. Znamená to odstranit jednoho člověka, aby se zachránil jiný. Totéž, co dělá mafie. Je to zločin a absolutní zlo. Co se týče pojmu „menšího zla“ a vyvarování se těhotenství, lze o něm mluvit v případech rozporu mezi pátým a šestým přikázáním. Pavel VI., velký papež, ve velmi složité situaci povolil africkým řeholnicím, aby používaly antikoncepci v případech, kdy hrozilo znásilnění. Nesmíme zaměňovat zlo, kterým může být zabránění těhotenství samo o sobě, s potratem. Potrat není teologický, nýbrž lidský a lékařský problém. V lepším případě se zabije jeden člověk kvůli záchraně druhého. Jindy jen kvůli tomu, aby vše hladce proběhlo. Lékaři vykonávají čin, který odporuje Hippokratově přísaze. Potrat je sám o sobě zlem, avšak zpočátku nikoli náboženským, nýbrž lidským. Vzhledem k tomu, že je to lidské zlo, je – jako každá jiná vražda – odsouzeníhodný. Zabránění těhotenství naopak není absolutní zlo a v některých případech – jako při zmíněném zásahu bl. Pavla VI., to bylo zřejmé. Rád bych vyzval lékaře, aby hledali očkování proti dvěma komárům, kteří přenášejí onen virus. Na tom je třeba pracovat…“

Zástupce německé zpravodajské agentury KNA, Ludwig Ring-Eifel, zamířil do své jazykové oblasti. Jak řekl, papež za několik týdnů převezme Cenu Karla Velikého, jedno z nejprestižnějších ocenění Evropské unie. Obdržel ji také jeho předchůdce Jan Pavel II., kterému velmi záleželo na jednotě Evropy. Nyní je situace spíše opačná kvůli krizi eura a migrační krizi. Má papež nějaké slovo pro Evropu, která prožívá krizovou situaci?

Cena Karla Velikého

„Za prvé, co se týče Ceny Karla Velikého. Odjakživa jsem neměl ve zvyku přijímat vyznamenání anebo čestné doktoráty – nikoli z pokory, ale protože se mi to nelíbí. Trochu bláznovství není na škodu, takže mohu říci, že mne tyto věci netěší. V tomto případě jsem byl přesvědčen – nechci říci donucen – svatou teologickou tvrdohlavostí kardinála Kaspera, kterého v Cáchách vybrali, aby mne přesvědčil (smích). Vymínil jsem si, že se předání bude konat ve Vatikánu a že cenu nabídnu za Evropu – nikoli jako ozdobu, nýbrž cenu za to, aby Evropa mohla dělat to, po čem jsem toužil ve Štrasburku – tedy matku, a nikoli babičku. Za druhé – před několika dny jsem pročítal zprávy o krizích, které jste zmínil. Čtu jen málo, prolistuji pouze jedny noviny – neříkám jaké, abych nevzbudil žárlivost, ale je to známo (smích). Dívám se do nich patnáct minut a pak se dám informovat od státního sekretariátu…Při četbě se mi zalíbilo jedno slovo – znovuzaložení Evropské unie. Nevím ale, kdo je schvaluje, a kdo ne. Pomyslel jsem na velké otce zakladatele. Kde je dnes takový Schuman, Adenauer? Líbí se mi tato myšlenka na znovuzaložení, kéž by se něco takového stalo. Neřekl bych, že je Evropa jedinečná, ale má sílu, kultury a dějiny, kterými nelze plýtvat. Proto musíme učinit vše proto, aby Evropská unie měla sílu a také inspiraci k další cestě. To je můj názor.“

Mluvil jste na této cestě hodně o rodině a o Svatém roku milosrdenství – ujala se dále slova Anne Thompson z Nbc News. Někteří si kladou otázku, jak církev, která tvrdí, že je milosrdná, může odpustit snadněji vrahovi než rozvedenému a znovusezdanému?

Problematika manželství a rodiny

„Líbí se mi tato otázka. O rodině se mluvilo na dvou synodách a papež celý rok při středečních katechezích. Otázka je opravdová a líbí se mi. Podala jste ji plasticky.. V posynodálním dokumentu, který vyjde před Velikonocemi, se v jedné kapitole, kterých bude mnoho, objeví všechno, co synoda řekla o konfliktech nebo raněných rodinách a o pastoraci těchto zraněných rodin. To je jedna starost. Další starostí je příprava k manželství. Vezměte si, že na přípravu ke kněžství je třeba osmi let studia a formace a potom, po určité době, když to člověk nezvládá, požádá se o dispens a následuje odchod a všechno je v pořádku. Avšak k přijetí svátosti, která je na celý život, je třeba tří-čtyř přednášek... Příprava na manželství je velice důležitá. Je velmi důležitá, protože si myslím, že je to jedna z věcí, kterou církev, v běžné pastoraci – alespoň v mé vlasti, v Latinské Americe – moc nedocenila. Například, dříve, před několika lety, dnes už tolik ne, existoval v mé vlasti zvyk, který se nazýval „casamiento de apuro“ – rychlá svatba, protože dítě bylo na cestě. Měla se tím sociálně chránit čest rodiny. Tam nebyla svoboda a častokrát jsou tato manželství neplatná. Jako biskup jsem to kněžím zakazoval. Říkal jsem: ať se dítě narodí a oni ať pokračují jako snoubenci. Až se na to budou cítit, tak ať přijdou a vezmou na celý život. Manželství je nicméně nedostatek. Další velmi zajímavou kapitolou je výchova dětí. Oběťmi rodinných problémů jsou děti. Děti jsou oběti rodinných problémů, které si ani manžel, ani manželka nepřejí, a které jsou vyvolánu kupříkladu nutností zaměstnání. Když např. tatínek či maminka nemají čas mluvit s dětmi. Když zpovídám manžele, kteří mají děti, ptám se: „Kolik dětí máte?“ A někteří se zděsí, protože si řeknou: „Kněz se mne zeptá, proč jich nemáme víc...“ Já ale kladu druhou otázku a říkám: Hrajete si s dětmi? A většina odpovídá: „Ale otče, na to nemáme čas. Pracujeme celý den.“ Děti jsou obětí sociálního problému, který rodinu zraňuje. Je to problém... Vaše otázka se mi líbí. Zajímavá je také třetí věc. Na setkání s rodinami v Morelii – ne, to bylo v Tuxtla Guttierez – byl jeden pár složený ze znovu sezdaných, kteří byli v církvi zapojeni do pastorace. Klíčovým slovem, které použila synoda – a já ho použiji – je „integrace zraněných rodin znovusezdaných do života církve.“. Nezapomínat však na děti. Ty jsou prvními oběťmi jak kvůli zraněním, tak kvůli chudobě a nedostatku práce.“

Znamená to tedy, že nemohou k přijímání?

„To je věc poslední. Integrovat do církve neznamená „chodit k přijímání“. Znám znovusezdané katolíky, kteří přicházejí do kostela jednou, dvakrát za rok a říkají: „Rádi bychom k přijímání“... Jako by přijímání byla nějaká pocta. Na integraci je třeba pracovat. Všechny brány jsou otevřeny, avšak nelze říci, odteď už „mohou chodit k přijímání“. To by zranilo manželství, protože by se tím opominula cesta k integraci. A tamti dva manželé (ze setkání s mexickými rodinami) byli šťastní! Vyjádřili to velmi hezky: „Nechodíme k přijímání, ale chodíme k přijímání tím, že navštěvujeme nemocné...“ V tom je jejich integrace. Bude-li něco dalšího, Pán jim to dá poznat. Jsou na cestě.“

Dovolte mi nejprve trochu zažertovat – řekl Antoine-Marie Izoard z francouské katolické agentury Imedia - a říci, že my žurnalisté-vatikanisté jsme tak trochu rukojmími plánů Svatého otce a nemůžeme si hrát se svými dětmi... V sobotu je mimořádná audience Svatého roku, v neděli Angelus, a od pondělí do pátku se pracuje. Nyní ale k otázce, která je poněkud choulostivá. Četná média hlasitě probírala „intenzivní korespondenci“ mezi Janem Pavlem II. a americkou filosofkou Annou Tymienieckou, která – jak se říká – měla velkou sympatii k polskému papeži. Může podle Vás papež mít tak důvěrný vztah k ženě? A – dovolíte-li – vedete také nějakou takovou korespondeci anebo máte podobnou zkušenost.

O možnosti důvěrného vztahu papeže k ženě

„To jsem znal. Tento přátelský vztah mezi svatým Janem Pavlem II. a touto filosofkou jsem poznal, když jsem byl v Buenos Aires. Vědělo se to. Také její knihy jsou známé. Jan Pavel II. byl živý člověk. Řekl bych, že muž, který neumí mít dobrý přátelský vztah k ženě – nemluvím o sukničkářích, kteří jsou nemocní – je mužem, kterému něco chybí. Pokud jde o mne, tak také, když žádám o radu, ptám se svých spolupracovníků (přítele, muže), ale líbí se mi rovněž znát mínění ženy. To je velice obohacující, neboť ženy se dívají na věci jinak. Rád říkám, že žena utváří život v nitru, v lůně - je to ovšem příměr – a má zvláštní charisma, které muži poskytuje podněty k tvorbě. Přátelství s ženou není hřích – přátelství. Milostný vztah k ženě, která není tvoje manželka, to je hřích. Papež je muž a také potřebuje myšlenky žen. A papež má také srdce, které může chovat zdravé a svaté přátelství se ženou. Je tolik svatých přátel – František a Klára, Terezie a Jan od Kříže. Toho se nebojte. Ženy však ještě nejsou oceňovány tak docela správně. Nepochopili jsme ještě dobro, které může v životě kněze a církve vykonat žena svojí radou, pomocí a zdravým přátelstvím.“

Další dvě otázky položila Francesca Giansoldatiová z italského deníku Il Messaggero. V souvislosti se zákonem o soužití osob téhož pohlaví projednávaném v italském parlamentu ji zajímalo, zda má dosud svoji hodnotu dokument Kongregace pro nauku víry z roku 2003 (Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály), ve kterém se praví, že katolík nesmí pro takový zákon hlasovat. A jaký postoj by měl zaujmout poslanec, který je katolíkem? Druhá otázka se týkala případného setkání papeže Františka s imámem káhirské univerzity Al-Azhar. Je po Moskvě nyní na obzoru další tání ve vztazích s Káhirou?

Jak má hlasovat poslanec, který je katolíkem. Setkání s imámem univerzity Al-Azhar.

„K té druhé otázce. Mons. Ayuso jel do Káhiry minulý týden, aby se setkal se zástupcem imáma a pozdravil také jeho samotného. Mons. Ayuso je sekretář kardinála Taurana z Papežské rady pro mezináboženský dialog. Já se s imámem chci setkat a vím, že on by také rád, a tak hledáme způsob, jak to uskutečnit. Stále prostřednictvím kardinála Taurana. Dokážeme to. A dále k prvnímu tématu. Nepamatuji si dobře onen dokument Kongregace z roku 2003. Katolický poslanec však musí hlasovat podle svého správně formovaného svědomí. Tolik bych k tomu řekl. Myslím, že to stačí. Říkám „správně formovaného“, protože svědomí není to, co se mi zdá. Pamatuji si, že když se hlasovalo o manželství osob téhož pohlaví v Buenos Aires, tak ti, co hlasovali, mezi sebou diskutovali: „Máš v tom jasno?“ Odpověď: „Ne.“ – „Ani já ne?“ – „Tak se vzdáme hlasování a neprojde to.“ – „Kdyby to prošlo, tak bychom se postavili na stranu Kirchnerové!“ – „Raději budu pro Kirchnerovou než pro Bergoglia?“ – a tak podobně. Toto tedy není správně formované svědomí. A o homosexuálech opakuji, co jsem řekl cestou z Ria de Janeiro a co je v Katechismu katolické církve.“

Javier Martínez Brocal z agentury „Rome Reports“ se papeže Františka zeptal na jeho příští cesty, kdy se vrátí do Latinské Ameriky a zda se vydá do Číny. Druhá část otázky se odvolávala na výraz, který se v papežských projevech posledních dní opakovaně objevoval: totiž „snění“. O čem sníte vy a co je naopak vaší noční můrou?

Vztah k Číně. O papežových snech.

„Čína... (smích) vydat se tam: to by se mi moc líbilo!
Chtěl bych ovšem říci jednu věc, jednu pravdivou věc o mexickém lidu. Je to lid, který má velké bohatství, je to lid, který vás zaskočí... Má tisíciletou kulturu... Víte, že se dnes v Mexiku mluví 65 jazyky, počítáme-li domorodé? Je to lid velké víry, který trpěl náboženským pronásledováním a má své mučedníky – brzy budu dva nebo tři kanonizovat... Je to lid - a to je stěží vysvětlitelné, protože slovo „lid“ není logickou kategorií, nýbrž kategorií mýtickou. A mexický lid je nevysvětlitelný: jeho bohatství, jeho dějiny, jeho radost i schopnost slavit a na druhé straně tyto tragédie, na které jste se ptali. Nemohu říci, že tento celek, tento lid nikdy nezklamal, že neskončil v mnoha válkách a věcech, které se nyní dějí...
V Ciudad Járez uzavřeli dvanáctihodinové příměří na dobu mojí návštěvy, potom budou pokračovat v bojích mezi sebou, všichni ti překupníci... Vitalita tohoto lidu, tomu všemu navzdory, je vysvětlitelná jedině díky Guadalupe. A já bych vás chtěl vybídnout, abyste se vážně zabývali událostí v Guadalupe. P. Maria tam skutečně je. Neumím si to jinak vysvětlit. A bylo by krásné, kdybyste se s tím vy, jako novináři, seznámili. Existuje celá řada dobrých knih, které vysvětlují toto zobrazení, jak vzniklo, co znamená.... A tak bude možné trochu lépe pochopit tento tak velký a krásný lid.“

Carolina Pigozziová z „Paris Match“ na to reagovala dotazem, o co papež prosil P. Marii Guadalupskou. Dále ji zajímalo, v jakém jazyce se mu zdají sny, zda v italštině nebo ve španělštině.

Za co papež prosil Pannu Marii Guadalupskou

„Ano, řekněme, že sním v esperantu... (smích) Opravdu nevím, jak odpovědět. Vzpomínám si, že jsem párkrát měl sen v jiném jazyce. Ale že bych nějak zvlášť snil v jazycích, to ne. Zdají se mi určité postavy, to ano. Moje psychologie už je taková. Slova se mi zdají málo.“

Papež František si pak nechal připomenout první část otázky a pokračoval:

„Prosil jsem (P. Marii) za svět, za mír... za mnoho věcí... Musela z toho mít chudinka těžkou hlavu.... Prosil jsem o odpuštění, prosil jsem, aby církev rostla ve zdraví, prosil jsem za mexický národ... A také jsem mnoho prosil o to, aby kněží byli skutečnými kněžími, řeholnice skutečnými řeholnicemi a biskupové skutečnými biskupy, takoví, jaké nás Pán chce mít. O to jsem mnoho prosil. A pak také věci, které syn říká své mamince a které jsou tak trochu tajné... Děkuji, Carolino.

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky