Slova proroka Izaiáše – určená svatému městu Jeruzalém – nás volají, abychom vyšli ze své uzavřenosti, vyšli ze sebe a rozpoznali zář světla, které osvěcuje náš život: „Vstaň, rozsviť se, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“ (
Iz 60,1). Tímto „tvým světlem“ je Pánova sláva. Církev si nesmí nalhávat, že má svoje vlastní světlo. Připomíná to krásným výrokem svatý Ambrož, když přirovnává církev k měsíci: „Církev je vskutku jako měsíc… nesvítí vlastním světlem, ale tím Kristovým. Svítí světlem Slunce spravedlnosti, takže může říci: »Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus«“ (
Hexameron, IV, 8, 32). Kristus je pravým světlem, které září. Církev dovede osvěcovat život lidí a národů do té míry, do jaké je zakotvena v Něm a do jaké se nechává osvěcovat od Něho. Proto sv. Ambrož a svatí otcové chápali církev jako
mysterium lunae.
Potřebujeme toto světlo, které přichází shůry, abychom koherentně odpověděli na obdržené povolání. Zvěstování Kristova evangelia není jedním z mnoha rozhodnutí, která můžeme přijmout, a není to ani žádná profese. Misionářství není pro církev proselytismem. Pro církev je misionářství výrazem samotné její podstaty, neboť je Bohem osvěcována a odráží Jeho světlo. V tom spočívá její služba. Není jiné cesty. Misie jsou jejím povoláním. Odrážet Kristovo světlo – to je služba církve. Kolik lidí od nás očekává toto misionářské nasazení, protože potřebují Krista, potřebují poznat Otcovu tvář.
Mudrci, o nichž mluví Matoušovo evangelium, jsou živým svědectvím skutečnosti, že semena pravdy jsou přítomna všude, protože jsou darem Stvořitele, který volá všechny, aby v Něm uznali dobrého a věrného Otce. Mudrci představují lidi, kteří pocházejí ze všech koutů země a jsou přijímáni do Božího domu. Vzhledem k Ježíši už neexistuje žádná různost rasy, jazyka a kultury; v tomto Dítěti nachází celé lidstvo svoji jednotu. A církev má za úkol rozpoznávat a jasně nechávat vyjít najevo onu touhu po Bohu, kterou v sobě chová každý člověk. Toto je služba církve: světlem, které odráží, umožňovat, aby touha po Bohu, kterou každý nosí v sobě, vycházela najevo. Stejně jako mudrci žijí také dnes mnozí lidé s „nepokojným srdcem“, jež se ptá, ale nedostává se mu jistých odpovědí. To je nepokoj Ducha svatého, který hýbe srdcem. Také oni hledají hvězdu, která ukazuje cestu k Betlému.
Kolik jen hvězd na nebi září! A přece mudrci našli jednu novou, odlišnou, která pro ně zářila nejvíc. Dlouho zkoumali velkou knihu nebes, aby nalezli odpověď na otázky svého neklidného srdce a nakonec se jim ukázalo světlo, hlas Ducha svatého, který působí ve všech lidech. Tato hvězda je proměnila. Dala jim zapomenout na každodenní starosti a vydali se hned na cestu. Dopřáli sluch onomu hlasu, který je z jejich nitra nabádal sledovat světlo, jež jim umožnilo najít židovského krále v nuzném betlémském domě.
Toto vše je pro nás ponaučením. Prospěje nám dnes opakovat otázku, kterou si kladli mudrcové: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,2). Zvláště v naší době jsme vybízeni hledat znamení, která nám Bůh nabízí, s vědomím, že vyžadují naši snahu, abychom je rozluštili a tak pochopili Jeho vůli. Jsme vyzváni odebrat se do Betléma, abychom našli Dítě a Jeho Matku. Následujme světlo, které nám nabízí Bůh! I maličké světlo. Hymnus z dnešního breviáře říká o mudrcích lumen requirunt lumine – světlo světlem vyhledali. To světlo, jež vyzařuje tvář Krista, plného milosrdenství a věrnosti. A jakmile k Němu dojdeme, klaňme se Mu z celého srdce, a podejme Mu svoje dary: svoji svobodu, svůj rozum a svoji lásku. Pravá moudrost se skrývá ve tváři tohoto Dítěte. Tady, v jednoduchosti Betléma, spočívá syntéza života církve. Tady je zdroj onoho světla, které ve světě přitahuje každého člověka k Sobě a národům ukazuje cestu k pokoji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
