Tuto noc září „veliké světlo“ (
Iz 9,1); všechny nás ozařuje světlo Ježíšova narození. Jak pravdivá a aktuální jsou slova proroka Izaiáše, která jsme slyšeli: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (
Iz 9,2). Naše srdce bylo naplněno radostí již v samotném očekávání této chvíle; nyní je však tento pocit rozmnožen a překypuje, protože příslib se naplnil a konečně uskutečnil. Radost a jásot nás ujišťují, že poselství obsažené v tajemství této noci přichází doopravdy od Boha. Není místo pro pochybnost; tu ponechme skeptikům, kteří právě proto, že se dotazují pouze rozumu, nikdy nenacházejí pravdu. Není místo pro lhostejnost, jež vládne srdci toho, kdo nedovede mít rád, protože má strach, že něco ztratí. Je vypuzen každý smutek, protože Dítě Ježíš je opravdovým těšitelem srdce.
Dnes se narodil Boží Syn, všechno se mění. Spasitel světa přichází, aby měl účast na naší lidské přirozenosti, už nejsme samotní a opuštění. Panna nám nabízí svého Syna jako počátek nového života. Pravé světlo přichází rozzářit naši existenci, často pohlcenou stínem hříchu. Dnes znovu objevujeme, kdo jsme! V této noci se nám ukazuje cesta, kterou je třeba se pustit, abychom dosáhli cíle. Nyní, musí ustat každý strach a obava, protože světlo nám ukazuje cestu k Betlému. Nemůžeme zůstat neteční. Není nám dovoleno zůstat nehybnými. Musíme se jít podívat na svého Spasitele uloženého v jeslích. Je to důvod radosti a jásotu: toto Dítě se „narodilo nám“ a bylo „dáno nám“, jak zvěstuje Izaiáš (srov. 9,5). Lid, který se již dva tisíce let ubírá cestami světa, aby dával každému člověku účast na této radosti, je pověřen posláním umožňovat poznání „Knížete pokoje“ a stávat se mezi národy Jeho účinným nástrojem.
Když tedy slyšíme mluvit o Kristově narození, umlkněme a nechejme mluvit ono Dítě, vtiskněme si do svého srdce Jeho slova, aniž bychom odtrhovali zrak od Jeho tváře. Vezmeme-li Jej do náruče a necháme-li se od Něj obejmout, vnese nám do srdce pokoj, který nebude mít konce. Toto dítě nás učí, co je v našem životě doopravdy podstatné. Rodí se v chudobě světa, protože pro Něho a Jeho rodinu se nenašlo přístřeší. Nachází útočiště a útulek v jeskyni, je uloženo do jeslí určených dobytčatům. A přece toto nic vyzařuje světlo Boží slávy. Odtud vede cesta pravého osvobození a trvalého vykoupení pro lidi prostého srdce. Od tohoto Dítěte, jehož tvář má rysy dobroty, milosrdenství a lásky Boha Otce, vychází snaha nás všech - Jeho učedníků - „odříci se bezbožného života“ a světského bohatství, abychom žili „rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).
Ve společnosti nezřídka opojené konzumem a rozkošemi, hojností a přepychem, zdáním a narcismem, nás Ježíš volá, abychom jednali střídmě, tedy prostě, vyváženě, přímočaře a chápavě a abychom žili tím, co je podstatné. Ve světě, který je příliš často tvrdý vůči hříšníkům a povolný vůči hříchu, je zapotřebí pěstovat silný smysl pro spravedlnost, hledat a plnit Boží vůli. V této kultuře lhostejnosti, která se nezřídka stává nelítostnou, má však náš životní styl překypovat zbožností, empatií, soucitem a milosrdenstvím čerpanými denně ze studnice modlitby. Kéž jsou také naše oči plné úžasu a obdivu, když v Dítěti Ježíši nazíráme Božího Syna jako betlémští pastýři. Ať k Němu z našich srdcí stoupá prosba: „Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství a dej nám svou spásu!“ (Žl 85,8).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
