Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Naděje v Boží milosrdenství otevírá horizonty a osvobozuje nás, zatímco klerikální rigidita zamyká srdce a působí mnoho zla – kázal dnes papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

První dnešní čtení z knihy Numeri (24,2-7.15-17a) mluví o prorokovi Bileamovi, který měl na příkaz moabského krále zlořečit Izraeli. „Bileam – poznamenal papež – měl svoje vady, ba dokonce hříchy, protože hříchy máme každý. Všichni jsme hříšníci. Neděsme se však – dodal – Bůh je totiž větší než naše hříchy. Bileam potkal cestou Pánova anděla a jeho srdce doznalo změny. Nebyla to však změna stranické příslušnosti, nýbrž změna z bludu na pravdu, takže začal říkat, co viděl: stany Božího lidu rozprostírající se do dáli uprostřed pouště a mezi nimi hojnost, krásu a vítězství. Otevřel srdce, obrátil se a dohlédl daleko, uviděl pravdu. Dobré vůli se vždycky ukáže pravda. A pravda dává naději,“ řekl František a pokračoval: „Naděje je křesťanská ctnost, která je velkým darem od Pána a umožňuje nám dohlédnout daleko, za naše problémy, bolesti, těžkosti a hříchy. Ukazuje nám Boží krásu.“

„Když jsem s někým, kdo tuto ctnost naděje má a nachází se v těžké chvíli svého života – ať už v nemoci, ve starostech o děti nebo o někoho z rodiny – tato ctnost mu dává pronikavý zrak a svobodu vidět dál, stále dál. Toto je naděje. A toto proroctví nám dnes nabízí církev: chce ženy a muže plné naděje i uprostřed problémů. Naděje otevírá horizonty, naděje je svobodná, neotročí a vždycky nalézá způsob, jak situaci urovnat.“

V dnešním evangeliu (Mt 21,23-37) se velekněží ptají Ježíše, jakou mocí jedná, a papež František na jejich adresu odtušil: „Nemají horizonty, jsou uzavření ve svých kalkulacích a jsou otroky své rigidnosti. Lidské kalkulace totiž zamykají srdce, skoncují se svobodou, zatímco naděje nás uvolňuje.“

„Jak krásná je svoboda, velkodušnost a naděje mužů a žen církve. Ale jak nepěkná a škodlivá je rigidita žen či mužů církve, klerikální rigidnost postrádající naději. V tomto Roce milosrdenství jsou dvě cesty. Jednak toho, kdo má naději v Boží milosrdenství a ví, že Bůh je Otec, protože odpouští vždy a vše. Za pouští je Otcovo objetí a odpuštění. A potom také těch, kdo se utíkají do svého otroctví, do vlastní rigidity a nevědí nic o Božím milosrdenství. Jako oni znalci Zákona, kteří byli studovaní, ale jejich věda je nespasila.“

Papež František pak vyprávěl jednu příhodu z roku 1992, kdy v Buenos Aires během jedné mše za nemocné dlouho zpovídal, když za ním přišla jistá žena, velice úctyhodného věku, s očima vidoucíma daleko a plnýma naděje:

„A já jsem se jí zeptal: »Babičko, jdete ke zpovědi?«, protože jsem byl zrovna na odchodu. »Ano.« - »Vy ale nemáte hříchy.« - A ona mi řekla: »Otče, každý je máme.« - »Ale co když je Pán neodpustí?« - pokračoval jsem. »Bůh odpustí všechno,« odpověděla mi. »A jak to víte?« ptám se. »Protože kdyby Bůh neodpouštěl všechno, neexistoval by svět.« - Mezi oněmi dvěma postoji, tedy postojem svobody a naděje vedoucí k Božímu milosrdenství, a postojem uzamčenosti zákonického a vlastně egoistického otroka vlastní rigidnosti, pamatujme si tuto lekci, kterou mi dala ona osmdesátiletá stařenka – byla to Portugalka: Bůh odpouští všechno, jenom čeká, až se k Němu přiblížíš.“

Končil papež František dnešní homilii v Domě sv. Marty.

Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty

(mig)