Rádio Vaticana

České Budějovice. Pán života dnes povolal na věčnost emeritního českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura. Narodil se 4. dubna 1943 ve Vraclavi na Ústeckoorlicku. Po maturitě nemohl pro třídní původ studovat vysokou školu, proto se vyučil mechanikem počítacích strojů a poté studoval herectví na pražské DAMU. Od roku 1963 působil v Divadle Na zábradlí a po té v Divadle Za branou (1969-70) až do roku 1970, kdy vstoupil do semináře v Litorměřicích. Kněžské svěcení přijal v roce 1975 v Praze. Po dvouletém působení v Mariánských Lázních a okolních farnostech mu byl v roce 1977 odňat státní souhlas k výkonu kněžské služby. V letech 1978-79 byl neoficiálním sekretářem pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška, ale po odmítnutí spolupráce se Státní bezpečností musel ze sekretariátu odejít. V následujících letech pracoval v civilních povoláních jako topič, uklízeč apod. a tajně působil jako kněz. Od 1986, kdy mu byl státní souhlas vrácen, do r. 1992 působil v duchovní správě v Praze a okolí.

Roku 1978 vstoupil tajně do kapucínského řádu, r. 1983 složil věčné řeholní sliby. Po návratu svobody byl v r. 1991 zvolen provinciálem obnovené Českomoravské provincie kapucínského řádu a znovu zvolen v roce 1994.

V roce 1996 jej papež Jan Pavel II. jmenoval pražským pomocným biskupem. Biskupské svěcení přijal 11. 1. 1997 z rukou pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka ve svatovítské katedrále v Praze. V roce 2001 byl jmenován biskupem - koadjutorem českobudějovické diecéze a o rok později se stal českobudějovickým sídelním biskupem.
S ohledem na svůj zdravotní stav nabídl v říjnu 2013 do rukou Svatého otce Františka rezignaci na svůj úřad. Ten ji dne 1. 3. 2014 přijal. Zbytek života pak trávil v českobudějovické biskupské rezidenci. Biskup Jiří Paďour zemřel zaopatřen po krátké nemoci v hospici sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích.

Osobnost biskupa Paďoura, jeho milý úsměv i připravenost na setkání s Pánem dobře ilustrují slova z rozhovoru, který poskytl Katolickému týdeníku krátce po své rezignaci. Dva skvosty jsem prožil až na závěr života, řekl tehdy: Národní pouť do Svaté země, kdy jsem mohl kráčet v Ježíšových stopách, a návštěvu ad limina u Svatého otce Františka. Ta pro mě byla nečekaným potvrzením jednoduchosti evangelia, což jsem jako kapucín vždy prožíval.

A na dotaz po františkánské spiritualitě dodal: Františkánskou spiritualitu jsem se snažil žít celý život – oprostit se od všeho fyzického a psychického, co není potřebné. Zažil jsem mnoho ústrků a zjistil jsem, že když mám ruce prázdné, Bůh je naplní. Nikdy jsem neměl starost o to, co mám dělat, jak se živit. Vždycky jsem se živil svýma rukama, i jako biskup jsem pracoval ve dne v noci. Svůj život se snažím neustále dávat Pánu Bohu. Dovedu si dokonce představit, že bych dnes zemřel, (...) myslím, že jsem připraven na vstup do Boží společnosti.

(job)