Nový portál Vatikánského rozhlasu

Florencie. 1. Návštěva města Prato a setkání s místními dělníky a pracujícími.
2. Promluva papeže na italském církevním sněmu ve florentské katedrále.
3. Eucharistie na městském stadionu ve Florencii.

Italská církev se v těchto dnech (9.-13.11.) sešla ve Florencii k pátému národnímu sněmu, který se koná jednou za deset let. „Nový humanismus v Ježíši Kristu“ – tak zní téma shromáždění, kterého se dnes zúčastnil také papež František.

ad 1. Vstupní branou do někdejšího sídla italského humanismu a renesance se však stalo průmyslové město Prato, vzdálené necelých dvacet kilometrů od Florencie. Papež tak vlastně zavítal do Číny, protože ve dvousettisícovém Pratu žije kromě další stovky národností také početná (třicetitisícová!) čínská komunita (což z Prata činí největší zahraniční čínské město). Ačkoli Svatý otec nenavštívil žádnou z místních textilních továren, věnoval svou první promluvu na toskánské půdě právě sociálním tématům – integraci přistěhovalců, podpoře nejslabších jedinců a důstojnosti lidské práce.

Na symbolickém významu relikvie Mariina pásu, která je od 12. století uchovávána v dómu sv. Štěpána v Pratu, postavil papež František svou promluvu k dělníkům a pracujícím, zahajující intenzívní program dnešního dne. Jak připomněl, Prato bylo nazýváno „Město Mariino“

„Máte štěstí, protože jste v dobrých rukou! Jsou to mateřské ruce, které vždy ochraňují, otevřené k přijetí. Jste privilegovaní, protože máte ve své péči relikvii „svatého pásu“ P. Marie, kterou jsem právě uctil.“

Když Hospodin vyvedl Izrael z egyptského otroctví, přál si, aby před odchodem slavili paschální večeři připraveni k odchodu, totiž přepásáni (srov. Ex 12,11) – vysvětloval Svatý otec před shromážděním pracujících na náměstí před katedrálou:

„Pán nás k tomu vybízí také dnes, dnes více než kdy jindy. Nemáme zůstávat uzavřeni v lhostejnosti, nýbrž být otevření. Všichni máme pociťovat, že naším povoláním je být hotovi opouštět věci, abychom získávali přístup k člověku, s nímž můžeme sdílet radost ze setkání s Pánem i těžkosti cesty. Žádá se po nás, abychom vycházeli k setkání a sblížení s muži a ženami naší doby. Vycházet, samozřejmě znamená riskovat!“

Není víry bez rizika, zdůraznil František. Pán nás volá k tomu, abychom s odvahou vycházeli k těm, kdo jej ještě nemilují, žádá po nás novou misijní horlivost a tím na nás klade velkou odpovědnost. Chce abychom doprovázeli toho, kdo ztratil cestu, přijímali toho, kdo je zraněný a nevidí smysl života, abychom stavěli útočiště naděje, povzbuzoval Svatý otec.
„Svatý pás“ připomíná rovněž Ježíšovo gesto při poslední večeři, kdy se sám přepásal, aby jako služebník omyl nohy svých učedníků (srov. Jan 13,4; Lk 12, 37).

„Nám posloužil Bůh, který se chtěl stát naším bližním, abychom i my posloužili tomu, kdo je nám nablízku. Pro Ježíšova učedníka se nemůže nikdo z blízkých stát vzdáleným. Ba neexistují ani vzdálení, kteří by byli příliš odloučení, nýbrž pouze bližní, k nimž máme přicházet (...) Nevzdávejte se, když se zdá, že soužití je příliš náročné. Nechávejte se vždy vést přáním vytvářet skutečné a pravé »pakty blízkosti«“
– apeloval papež.

Opásejme se pravdou, vybízel do třetice František slovy sv. Pavla z listu Efezanům (6,14). Zbroj, kterou máme podle Apoštola obléci, má sloužit k boji s našimi skutečnými nepřáteli, totiž „duchy zla“. Nic není možné vybudovat na lži, zdůraznil papež. Hledání pravdy je životně důležitou volbou, jak pro jednotlivce tak pro společnost, aby mohla být spravedlivější a čestnější. Posvátnost každé lidské bytosti si žádá úctu, přijetí a důstojnost, práci pro každého – pokračoval Svatý otec a připomněl neštěstí, k němuž došlo v nedaleké fabrice:

„Dovolím si připomenout pět mužů a dvě ženy čínské národnosti, kteří před dvěma lety zemřeli při požáru v průmyslové zóně Prata. Žili a spali uvnitř průmyslové haly, v níž pracovali, v malé místnosti z kartónů a sádrokartónů, která sloužila jako ložnice s patrovými postelemi, aby se plně využila výška tohoto útulku... Je to tragédie zneužívání a nelidských životních podmínek! Toto není důstojná práce. Život každé komunity vyžaduje, abychom do důsledku bojovali proti rakovině korupce, rakovině lidského a pracovního zneužívání a jedu nelegálnosti.“

Nesmíme nikdy ustávat v boji za pravdu a spravedlnost, dodal František. Na závěr se obrátil k mladým, poděkoval jim za, celonoční modlitební bdění, kterým se připravovali na dnešní den, a povzbudil je, aby nikdy nepodléhali pesimismu a malomyslnosti. Celé město pak svěřil přímluvě P. Marie, která nikdy neztrácela důvěru v Boha.

ad 2. Hlavním bodem papežovy návštěvy ve Florencii bylo setkání s účastníky italského církevního kongresu v katedrále Santa Maria del Fiore. Svatý otec nejprve vstoupil do baptisteria, kde mu místní připravili malé překvapení. Nechali tam instalovat Františkův oblíbený obraz, Bílé ukřižování od Marca Chagalla. V katedrále přivítal papeže předseda episkopátu, kardinál Angelo Bagnasco. Mluvil o genezi těchto kongresů a jejich významu pro italskou církev.

Svatý otec pak vyslechl tři svědectví, z nichž každé ilustrovalo jeden z aspektů současného života církve v Itálii. Jako první vystoupila dospělá žena, která letos se svou dcerou přijala křest. Nikoli proto, že by v dětství nepřišla do kontaktu s vírou. To její rodiče měli za to, že se má rozhodnout až sama, v dospělém věku.

Druhé svědectví podali manželé, jejichž první manželství se rozpadla a každý z nich má dítě z prvního svazku. Dnes tvrdí, že prvním manželstvím chybělo vědomí svátostnosti, hloubka a zralost. Po jejich rozpadnutí zakusili pomocnou ruku církve.

Poslední svědectví pronesl Albánec, který přišel do Itálie jako nelegální emigrant v roce 1993. Bylo mu tehdy 16 let. spal pod mostem a neměl z čeho žít, až do chvíle, kdy se jej ujal jeden z florentských kněží. Po čase přijal křest, skončil studia a nakonec se sám stal knězem.

Ve florentské katedrále se Svatý otec setkal s účastníky 5. italského církevního kongresu. V promluvě vyšel z jeho tématu, kterým je nový humanismus v Ježíši Kristu. Svatý otec zdůraznil, že tento humanismus se musí inspirovat přímo Kristem. Připomněl tři jeho znaky, které by měly být také rozpoznávacím znamením každého křesťana: pokoru, nezištnost a ducha evangelijních blahoslavenství. Křesťanský humanismus má totiž původ v lidství Božího Syna: „Tyto charakteristiky nám říkají, že se nemáme nechat uchvacovat „mocí“ ani tehdy, když na sebe bere užitečnou a funkční tvář sociální podoby církve. Pokud si církev neosvojí Ježíšovo smýšlení, bloudí a ztrácí smysl. Pokud si jej však osvojí, dovede být na výši svého poslání. Ježíšovo smýšlení nám říká, že církev, která myslí na sebe a svoje vlastní zájmy, je tristní. Blahoslavenství jsou vlastně zrcadlem, do něhož se máme dívat a které nám umožňuje se dovědět, zda jdeme správnou cestou. Je to zrcadlo, které neklame.
Církev, která nese tyto tři charakteristiky – pokoru, nezištnost a blahoslavenství – umí rozpoznávat Pánovo působení ve světě, v kultuře a v každodenním životě lidí.“

Svatý otec ocitoval slova své apoštolské exhortace Evangelii gaudium: „preferuji církev otlučenou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů (č. 49)“. František varoval rovněž před pokušením příliš sázet na organizační aspekty nebo na subjektivismus odtržený od konkrétní skutečnosti. Vybídl k následování Kristových soud z Posledního soudu, jehož vyobrazení zdobí rovněž kopuli florentské katedrály. Poukázal na potřebu dialogu a zároveň obrany ohrožených hodnot ze strany věřících.

„Italská společnost roste, když její rozmanité složky - lidová, akademická, mládežnická, umělecká, technologická, ekonomická, politická a mediální - mohou vést konstruktivní dialog. Církev ať je kvasem dialogu, setkávání a jednoty. Ostatně, samy formulace naší víry jsou plodem dialogu a setkání mezi kulturami, komunitami a různými instancemi. Nesmíme mít strach z dialogu. Naopak, právě konfrontace a kritika nám pomáhá chránit teologii před její transformací na ideologii.
Pamatujte, že nejlepším způsobem, jak vést dialog, není mluvení a diskuse, nýbrž společná práce na něčem, společné vytváření a plánování, nejen mezi katolíky, ale společně se všemi, kteří mají dobrou vůli.“

Papež vybídl italskou církev, aby prohloubila a konkretizovala exhortaci Evangelii gaudium, z níž ve své promluvě mnohokrát citoval. Nebudujte nikdy zdi a hranice, ale vždy jen otevřená místa a polní nemocnice, vybízel Italy:

„ Líbí se mi neklidná italská církev, která se stále více přibližuje opuštěným, zapomenutým a nedokonalým. Toužím po radostné církvi s mateřskou tváří, která chápe, provází a hladí. Sněte také o této církvi, věřte v ni a svobodně inovujte. Křesťanský humanismus, který jste povoláni žít, radikálně potvrzuje důstojnost každého člověka jako Božího Syna a mezi všemi lidmi stanovuje základní bratrství, učí chápat práci, obývat stvoření jako společný dům, skýtá důvody k veselí a humoru i uprostřed někdy velmi těžkého života.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže na sněmu italské církve je ZDE

Také ve Florencii mířily papežovy kroky za trpícími a nejposlednějšími lidmi. Polední modlitbu Anděl Páně pronesl v mateřském kostele řádu servitů, bazilice Nejsvětějšího Zvěstování, společně s nemocnými a postiženými. V přilehlé charitní jídelně pak z plastového talíře poobědval se šedesátkou chudých, z poloviny cizinců, poté, co se u vstupu zaregistroval jako každý jiný návštěvník.

ad 3. Závěrečným bodem jednodenní pastorační cesty byla odpolední mše svatá na městském sportovním stadionu Artemia Franchiho, který zaplnilo padesát tisíc lidí. Již cestou na stadion však papeže vítaly tisícové zástupy ve florentských ulicích. Svatý otec ve své homilii vyšel ze dvou otázek, které Ježíš klade v dnešním evangeliu.

„První otázka: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (Mt16,13) ukazuje, nakolik jsou Ježíšovo srdce a jeho pohled otevřeny vůči všem lidem. Ježíše zajímá, co si lidé myslí nikoli kvůli tomu, aby je uspokojil, nýbrž aby s nimi mohl být ve spojení. Pokud učedník neví, co si lidé myslí, vyděluje se a začíná lidi posuzovat podle vlastního myšlení a přesvědčení.“

Papež proto vyzval ke zdravému kontaktu s realitou a varoval pastýře před pokušením odtažitých postojů. Jediná možnost, jak promluvit k lidským srdcím, je dotknout se jejich každodenní životní zkušenosti – práce, rodiny, zdravotních problémů, dopravy, školy, zdravotní péče. Když totiž Bůh chtěl s námi mluvit, vtělil se, zdůraznil papež František.

„Svatý papež Lev Veliký, který pocházel z Toskánska a jehož památku dnes slavíme, nesl ve svém srdci apoštolský neklid směřující k tomu, aby všichni lidé mohli poznat Ježíše – pravého Ježíše, a nikoli jeho obraz pokřivený filosofiemi a ideologiemi dané doby.(…) Je nezbytné dozrát k osobní víře v Krista. Dospíváme tak ke druhé otázce, kterou Ježíš klade učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt16,15). Tato otázka se ještě dnes rozeznívá svědomím nás, jeho učedníků, a je rozhodující pro naši identitu a poslání.“

Pouze tehdy, když rozpoznáme Ježíše v Jeho pravdě, budeme s to pohlédnout na pravdu našeho lidského stavu a budeme moci přinést svůj příspěvek k humanizaci společnosti, vrátil se papež k tematice národního církevního shromáždění. Jestliže totiž poznáme tajemství Božího Syna, který se stal člověkem, budeme moci proniknout do tajemství Boha a tajemství člověka, vyzdvihl dále Svatý otec.

„U základů tajemství spásy vskutku stojí vůle milosrdného Boha, který se navzdory lidskému nepochopení, vině a bídě nechce vzdát, nýbrž se člověku daruje až do té míry, že sám sebe činí člověkem, aby se mohl setkat s každým člověkem v jeho konkrétní životní situaci. Právě tuto milosrdnou Boží lásku Šimon Petr rozpoznává na Ježíšově tváři. Téže tváři, kterou my jsme povoláni rozpoznávat v podobách, ve kterých nám Pán zajistil svou přítomnost v našem středu.“

Naším cílem je společenství mezi božským a lidským, které se plně uskutečňuje v Ježíši a je dovršením lidských dějin, uzavíral Svatý otec. Avšak tento cíl začínáme okoušet a prožívat také zde, skrze dobro, které rozséváme ve svém okolí.

„To je cesta, na které se křížíme s lidstvem a můžeme se s ním potkat v duchu milosrdného Samaritána. Nikoli bezdůvodně měl humanismus, jehož nejtvořivějších chvil byla Florencie svědkem, vždycky tvář milosrdné lásky. Kéž toto dědictví vydá plody pro nový humanismus tohoto města a celé Itálie.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Loučil se papež František s Toskánskem. Jeho jednodenní pastorační cesta se uzavřela v šest hodin večer přistáním na vatikánském heliportu.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)