Ježíš v dnešním evangeliu klade učedníkům dvě otázky. První otázka: „Za koho
lidé pokládají Syna člověka?“ (
Mt 16,13) ukazuje, nakolik jsou Ježíšovo srdce a jeho pohled otevřeny vůči všem lidem. Ježíše zajímá, co si lidé myslí nikoli kvůli tomu, aby je uspokojil, nýbrž aby s nimi mohl být ve spojení. Pokud učedník neví, co si lidé myslí, vyděluje se a začíná lidi posuzovat podle vlastního myšlení a přesvědčení. Jediným způsobem, jak lidem pomáhat, utvářet je a komunikovat s nimi, je udržování zdravého kontaktu s realitou, s tím, čím lidé žijí, s jejich slzami a radostmi. Jediná možnost, jak promluvit k lidským srdcím, je dotknout se jejich každodenní životní zkušenosti – práce, rodiny, zdravotních problémů, dopravy, školy, zdravotní péče. Je to jediný způsob, jak otevřít lidská srdce, aby naslouchala Bohu. Když totiž Bůh chtěl s námi mluvit, vtělil se. Ježíšovi učedníci nikdy nemají zapomínat, odkud byli vyvoleni – tedy z lidí. Nikdy nemají upadnout do pokušení odtažitých postojů, jako by se jich netýkalo a nebylo pro ně důležité to, co si lidé myslí.
Totéž platí také pro nás. A skutečnost, že jsme se dnes shromáždili ke slavení mše svaté na sportovním stadionu, nám to připomíná. Církev, stejně jako Ježíš, žije mezi lidmi a pro lidi. Proto církev po celé své dějiny nesla ve svém nitru tutéž otázku: Kdo je Ježíš pro muže a ženy dneška?
Také svatý papež Lev Veliký, který pocházel z Toskánska a jehož památku dnes slavíme, nesl ve svém srdci tuto otázku. Apoštolský neklid směřující k tomu, aby všichni lidé mohli poznat Ježíše – pravého Ježíše, a nikoli jeho obraz pokřivený filosofiemi a ideologiemi dané doby.
Z toho důvodu je nezbytné dozrát k osobní víře v Něho. Dospíváme tak ke druhé otázce, kterou Ježíš klade učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15). Tato otázka se ještě dnes rozeznívá svědomím nás, jeho učedníků, a je rozhodující pro naši identitu a poslání. Pouze tehdy, když rozpoznáme Ježíše v Jeho pravdě, budeme s to pohlédnout na pravdu našeho lidského stavu a budeme moci přinést svůj příspěvek k úplnému polidštění společnosti.
Jádrem naší křesťanské totožnosti je uchovávat pravou víru v Ježíše Krista. Jestliže totiž poznáme tajemství Božího Syna, který se stal člověkem, budeme moci proniknout do tajemství Boha a tajemství člověka.
Šimon Petr na Ježíšovu otázku odpovídá:„Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (v.16). Tato odpověď zahrnuje celé Petrovo poslání a shrnuje to, čím se pro církev stane petrovská služba. Tedy péčí o pravdu víry a jejím hlásáním, obhajobou a podporou společenství mezi všemi církvemi, uchováním církevní kázně. Papež Lev v tomto poslání byl a zůstává příkladným vzorem, jak svým zářným učením, tak svými gesty, plnými pokory, soucitu a Boží síly.
Také dnes, drazí bratři a sestry, se radujeme ze sdílení této víry a společné odpovědi Pánu Ježíši: „Pro nás jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Naší radostí je rovněž jít proti proudu a překonávat běžné názory, kterým se dnes stejně jako tehdy nedaří v Ježíši spatřovat více než proroka a učitele. Naší radostí je rozpoznat, že je v Něm přítomný Bůh, že Ježíš je Otcovým vyslancem, Synem, který se stal nástrojem ke spáse lidstva. Vyznání víry, které vyslovil Šimon Petr, zůstává také nám. Je nejenom základem naší spásy, ale také cestou, skrze kterou se tato spása uskutečňuje, a cílem, ke kterému se vztahuje.
U základů tajemství spásy vskutku stojí vůle milosrdného Boha, který se navzdory lidskému nepochopení, vině a bídě nechce vzdát, nýbrž se člověku daruje až do té míry, že sám sebe činí člověkem, aby se mohl setkat s každým člověkem v jeho konkrétní životní situaci. Právě tuto milosrdnou Boží lásku Šimon Petr rozpoznává na Ježíšově tváři. Téže tváři, kterou my jsme povoláni rozpoznávat v podobách, ve kterých nám Pán zajistil svou přítomnost v našem středu – v jeho Slově, které osvěcuje temnoty naší mysli a našeho srdce; v jeho svátostech, kterými se po každé své smrti obrozujeme do nového života; v bratrském společenství, které Duch svatý vytváří mezi Ježíšovými učedníky; v lásce bez hranic, která se stává velkorysou a starostlivou službou vůči každému člověku; v chudém člověku, který nám připomíná, že si Ježíš přál, aby se On sám i Otec vrcholně zjevili v obrazu poníženého a ukřižovaného.
Tato pravda víry je pravdou, která budí pohoršení. Chce po nás totiž, abychom věřili v Ježíše, který se navzdory svému božství vydal sám ze sebe, ponížil se do stavu služebníka až k smrti na kříži, a proto jej Bůh učinil Pánem vesmíru (srov. Flp 2,6-11). Tato pravda ještě dnes pohoršuje toho, kdo nesnese, že tajemství Boha je vtištěno do Kristovy tváře. Této pravdy se nemůžeme dotknout ani ji pojmout, aniž bychom vstoupili do tajemství Ježíše Krista a aniž bychom v sobě měli jeho smýšlení (srov. Flp 2,5). Můžeme pochopit, vyznávat a prožívat Kristovu pravdu pouze tehdy, když vyjdeme z Jeho Srdce.
Naším cílem je ve skutečnosti společenství mezi božským a lidským, které se plně uskutečňuje v Ježíši. Podle Otcova plánu je právě toto cílový bod lidských dějin. Blaženost, která povstává ze setkání naší slabosti a Jeho velikosti, naší nepatrnosti a Jeho milosrdenství, které překlene každé naše omezení. Avšak tento cíl není pouhým obzorem, který vrhá světlo na naši pouť, nýbrž tím, co nás přitahuje silou své líbeznosti, tím, co začínáme okoušet a prožívat také zde, a tím, co se buduje den po dni každým dobrem, které rozséváme ve svém okolí. Tato setba přispívá k utváření nového, obnoveného lidstva, kde nikdo nezůstává na okraji a není odepisován, kde je největším ten, kdo slouží, kde jsou přijímáni maličcí a chudí a je jim prokazována pomoc.
Bůh a člověk nejsou dvěma krajními body, stojícími v rozporu. Odjakživa jeden druhého hledá, protože Bůh v člověku rozpoznává svůj obraz a člověk poznává sám sebe při pouhém pohledu na Boha. Toto je pravá moudrost, kterou kniha Sirachovcova označuje jako rys toho, kdo se vydává následovat Pána. Je to moudrost Lva Velikého, která je souhrnem několika prvků – slova, inteligence, modlitby, učení a paměti. Svatý papež Lev nám ale připomíná, že pravá moudrost může existovat jedině ve svazku s Kristem a ve službě církvi. To je cesta, na které se křížíme s lidstvem a můžeme se s ním potkat v duchu milosrdného Samaritána. Nikoli bezdůvodně měl humanismus, jehož nejtvořivějších chvílí byla Florencie svědkem, vždycky tvář milosrdné lásky. Kéž toto dědictví vydá plody pro nový humanismus tohoto města a celé Itálie.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
