Nový portál Vatikánského rozhlasu

Co papeže překvapilo při první návštěvě USA?

„Ano, byla to má první návštěva, nikdy jsem tady nebyl. Překvapila mne vřelost lidí a jejich vlídnost, která je velmi krásná a zároveň rozrůzněná. Ve Washingtonu mne přijali vřele, ale poněkud formálně; v New Yorku to bylo velice omezené přijetí a ve Filadelfii velmi výrazné. Tedy tři různé styly téhož přijetí. Zasáhla mne dobrota lidí a jejich přijetí, ale také jejich zbožnost při liturgii. Bylo vidět, jak se lidé modlí, což mne velice zasáhlo. Bylo to krásné.“

Došlo ve Spojených státech k nějaké výzvě či provokaci, se kterou jste nepočítal?

„Ne, Bohu díky nedošlo. Vše proběhlo dobře, žádná provokace se nekonala. No challenge, no provocation. Všichni byli zdvořilí, žádná nadávka a nic špatného. Musíme totiž s tímto věřícím lidem nadále pracovat tak, jako dosud – tedy doprovázet ho ve víře, v krásných i obtížných chvílích, radosti i nesnázích, když schází práce anebo se dostaví nemoc. Výzva, která stojí před dnešní církví – a nyní to dobře chápu – je tatáž, jako byla odjakživa. Být nablízku lidem, nablízku národu Spojených států. Být církví blízkou, a nikoli odtrženou od lidu. A církev Spojených států tuto výzvu dobře pochopila a chce se jí zhostit.“

Novinář z filadelfského deníku „Philadelphia Inquirer“ se papeže zeptal: „Proč jste cítil potřebu vyslovit účast a dát útěchu biskupům USA?

O sexuálních deliktech kněží

„Ve Washingtonu jsem mluvil ke všem biskupům Spojených států. Byli tam všichni z celé země. Cítil jsem potřebu vyjádřit svůj soucit, protože se stala velice ošklivá věc (narážka na aféru sexuálních zneužití v církevním prostředí - pozn. překl.) a na mnohé z nich dolehlo velké trápení, když se věc provalila, protože jsou to muži oddaní církvi, modlitbě. Jsou to praví pastýři.. Řekl jsem jim to za použití slov Apokalypsy, že »přicházejí z velkého soužení«, protože to bylo opravdu velké soužení. Avšak nejenom citové strádání. Dnes jsem to také řekl skupině osob, které byly zneužity. Byla to, ne snad „apostaze“, ale svatokrádež. Víme, že k případům zneužití dochází všude. V rodinném a ve školním prostředí, všude. Když se však zneužití dopustí kněz, je to ještě vážnější, protože posláním kněze je pomáhat dítěti či mladistvému v růstu k Boží lásce, k citové zralosti a k dobru. A namísto toho pošlapává a deptá. To je zlo. A proto je to téměř svatokrádež. Takový kněz totiž zradil své poslání i povolání, které mu dal Pán. Proto je církev v této věci neoblomná. Nelze věci zakrývat, a ti, kdo tak činili, se také provinili. Také někteří biskupové to ukrývali. Je to ohavnost. Dát útěchu, to neznamená říci: »Buď klidný, to nic není.« Ne, ne. Znamenalo to: „Bylo to nepěkné a tuším, že jste kvůli tomu nemálo plakali.“ Takový byl smysl těch slov. A dnes (na setkání s oběťmi oněch deliktů - pozn. překl.) jsem o tom mluvil nekompromisně.“

Vy jste prosil o odpuštění, ale mnozí kněží, kteří se dopustili sexuálního zneužití nezletilých, o odpuštění neprosili. Vy byste jim odpustil? A dále: Chápete oběti a jejich rodiny, které nejsou schopny odpustit?

„Pokud se někdo dopustí zla, je si vědom toho, co učinil, a neprosí o odpuštění, prosím Boha, aby se toho ujal. Takovému já odpustím, ale on odpuštění neobdrží, protože se uzavřel. Jedna věc je odpustit – a všichni jsme povinni odpouštět, protože všem nám bylo odpuštěno – ale druhá věc je odpuštění přijmout. A pokud je takový kněz uzavřen odpuštění, neobdrží jej, protože zavřel dveře klíčem zevnitř. Zbývá pak jen modlit se, aby Pán tyto dveře otevřel. Musíme mít ochotu odpustit, ale ne všichni obdrží odpuštění nebo jej dovedou přijmout anebo jsou ochotni odpuštění přijmout. Říkám tvrdé věci. A to vysvětluje, proč někdo svůj život končí krutě a špatně, aniž by obdržel pohlazení Boží. A druhá otázka byla?“

Jestli chápete oběti či rodiče, kteří nedokázali nebo nechtějí odpustit?

„Ano, chápu je. Chápu je, modlím se za ně a nesoudím je. Nesoudím je a modlím se za ně. Jednou mi při podobné příležitosti jako bylo dnešní setkání s oběťmi jedna žena řekla: »Když se moje matka dozvěděla, že mne zneužili, rouhala se Bohu, odvrhla víru a zemřela jako bezvěrec.« Já onu ženu chápu. Chápu ji. I Bůh, který je lepší než já, ji chápe. Jsem si jist, že Bůh onu ženu přijal. Vždyť bylo zasaženo a zdrceno její vlastní tělo, tělo její dcery. Já to chápu. Nikoho neodsuzuji, že nemůže odpustit. Modlím se a prosím Boha, protože Bůh je mistrem při hledání řešení. Prosím jej, aby to dal do pořádku.“

V Kolumbii došlo mezi vládou a partyzány z Farc k dohodě. Máte na tomto procesu nějakou účast? Nyní Vás mnoho Kolumbijců očekává... A nakonec otázečka: „Co jste zakoušel na konci této tak intenzivní cesty, když startovalo letadlo?

Kolumbie. Pocity papeže po skončení pastorační návštěvy.

„První otázka: Když jsem se dozvěděl, že v březnu bude podepsána dohoda, řekl jsem Pánu: „Bože, učiň, ať v březnu dojde k této dohodě. Chybějí drobnosti, ale vůle je na obou stranách. I v té malé skupince existuje vůle. Všichni tři jsou pro. Musíme dojít v březnu, k té definitivní dohodě. Byla to záležitost mezinárodní spravedlnosti, jak víte. Velice mne to potěšilo. A cítil jsem svůj podíl v tom smyslu, že jsem si to vždycky přál. Mluvil jsem o tomto problému dvakrát s prezidentem Santosem a Svatý stolec – nejenom já – je velice ochotný pomoci v tom, co je možné.
Druhá věc je poněkud osobní, ale musím být upřímný. Když letadlo po návštěvě vzlétá, přicházejí mi na mysl pohledy spousty lidí a chce se mi se za ně modlit a říci Pánu: »Přijel jsem sem, abych něco udělal, abych konal dobro. Možná jsem se dopustil něčeho zlého, odpusť mi. Opatruj všechny tyto lidi, kteří mne viděli, slyšeli a přemýšleli o tom, co jsem říkal, ale také ty, kdo mne kritizovali. Všechny…«. Toto cítím. Nevím. To mne napadá. Promiňte mi, ale je to poněkud osobní. To nelze říkat do novin….“

Chci ze zeptat na migrační krizi v Evropě. Mnohé země stavějí bariéry z ostnatého drátu. Co říkáte k tomuto vývoji? – ptal se Thomas Jansen z katolické německé agentury CIC.

Migrační krize

„Užil jste slova »krize«. Krize nastupuje po dlouhém procesu. A tento proces se začal před lety, protože války, před nimiž lidé utíkají, trvají dlouhé roky. Hlad: hlad trvá roky. Myslím na Afriku, je to poněkud zjednodušující, ale řeknu to jako příklad. Napadá mne, že Afrika je vykořisťovaný kontinent. Odtamtud byli bráni otroci a nacházejí se tam velké zdroje. Je to vykořisťovaný kontinent. A nyní, kmenové či jiné války mají v pozadí ekonomické zájmy. Myslím si, že kdyby se místo drancování nějakého kontinentu nebo země investovalo do toho, aby tam lidé měli práci, zamezilo by to krizi. Pravdou je, že tato krize uprchlíků – jak jsem řekl v Kongresu – je od konce druhé světové války nevídaná a největší. Ptáte se mne na bariéry. Vy víte, jak končí zdi. Všechny zdi padají. Dnes, zítra či po sto letech, ale zhroutí se. Nejsou řešením. Zeď není řešením. V této chvíli je Evropa v nesnázích, to je pravda. Musíme být inteligentní a chápat, proč dochází k této migrační vlně. Není snadné nalézt řešení. Musí se však najít dialogem mezi státy. Bariéry nejsou nikdy řešením, zatímco mosty ano, vždycky. Nevím. O zdech a bariérách smýšlím takto: ať trvají déle nebo krátce, nejsou řešením, protože problém zůstane, zůstane spolu s větší záští. To si myslím.“

Otázka francouzského novináře z listu „Figaro“ mířila k nadcházející biskupské synodě. Skutečně si papež ve svém pastýřském srdci přeje, aby se našlo řešení pro rozvedené katolíky, žijící v novém civilním svazku? Uzavřel papežův dokument, usnadňující řízení ve věcech manželských, tuto debatu? A co by papež odpověděl na hlasy, které v této reformě s obavou spatřují vznik tzv. „katolického rozvodu“?, tázal se Jean-Marie Guénois.

Reforma procesů manželského práva a takzvaný „katolický rozvod“

„Začnu od poslední otázky. Při reformě kanonického procesu jsem zavřel dveře, které vedou k administrativní cestě, kudy skutečně mohl vstoupit rozvod. Je možné říci, že všichni, kdo pomýšlejí na „katolický rozvod“, se mýlí, protože tento poslední dokument před ním zavřel dveře. Bude tu vždy nutná soudní cesta. Pokračujme s dalšími otázkami. Požadavek na zeštíhlení procesů vznesla většina synodních otců při synodě loňského roku. Existují totiž procesy, které trvaly 10 až 15 let. Po prvním rozsudku následoval další rozsudek a pokud se pokračovalo odvolacím řízením, tak jedno a druhé odvolání, čímž proces nikdy nekončil. Nutnost druhého rozsudku v případě platnosti prvního, pokud nenastalo odvolací řízení, zavedl papež Lambertini, Benedikt XIV., aby zabránil zneužívání soudu, ke kterému docházelo ve střední Evropě – nechci říkat, v jaké zemi. V rámci procesu to však není nic zásadního. Procesy i soudnictví se mění a stále zlepšují. V onom okamžiku bylo naléhavé zavést dvojí rozsudek. Potom se Pius X. snažil o usnadnění a také něco v tomto směru podnikl, ale neměl dost času a možností. Synodní otcové požadovali větší svižnost v řízeních o manželské nulitě a to je vše, co k tomu mohu říci. Dokument Motu proprio ulehčuje časový průběh procesů, avšak nezavádí rozvod. Pokud je manželství svátostné, je nerozlučitelné, a to církev nemůže změnit. Nemůže změnit nauku o nerozlučitelnosti této svátosti. Právní řízení dokazuje, že to, co se jevilo jako svátost, jí ve skutečnosti nebylo, kupříkladu kvůli nedostatečné svobodě a zralosti či kvůli duševní nemoci. Existují mnohé důvody, které po přezkoumání vedou k prohlášení, že manželství nebylo uzavřeno svátostně, protože například jeden z partnerů nebyl svobodný. Uvedu příklad, který dnes už není příliš běžný, ale v některých společenských vrstvách přetrvává – alespoň v Buenos Aires tomu tak bylo. Mluvím o sňatcích, kdy byla snoubenka těhotná. „A teď se musíte vzít!“ V Buenos Aires jsem velice důrazně radil kněžím, aby za takovýchto podmínek neslavili manželství. Téměř jsem jim to zakazoval. U nás se něčemu takovému říká „manželství narychlo“, aby se zahladily všechny vnější známky. Pak se narodí dítě a některá manželství pokračují dobře. Chybí ale svoboda, a proto se časem zhorší, manželé se odloučí a říkají: „Byl jsem k manželství donucen, aby nic nevyšlo najevo“. Je to jedna z příčin neplatnosti manželství, kterých je celkově mnoho a můžete si je dohledat po internetu. Pak je tu problém dalšího sňatku, rozvedených, kteří vstoupí do nového svazku. Máte k dispozici Instrumentum Laboris, tedy návrh k diskusi na příští synodě. Zdá se mi poněkud zjednodušující tvrdit, že pro tyto lidi se vše vyřeší přístupem k přijímání. Není to jediné řešení. Instrumentum Laboris toho navrhuje hodně! A problém nových svazků rozvedených katolíků zároveň není jediným problémem, protože Instrumentum Laboris vyjmenovává mnohé další problémy. Mluví kupříkladu o mladých lidech, kteří nevstupují do manželství, nechtějí žít v manželství. To je v církvi pastorační problém. Další otázkou je citová zralost pro vstup do manželství. Ještě dalším tématem je víra. Věřím tomu, že je manželství „napořád“? Ano, ano, věřím tomu. Ale věřím doopravdy? Častokrát přemýšlím o tom, že příprava na kněžství trvá osm let, a poté může církev odejmout duchovenský stav, protože to není nic definitivního. Na manželství, které je na celý život, stačí čtyři přednášky? Tady něco nehraje. Synoda proto musí dobře promyslet, jak připravovat na manželství, což je jedna z nejtěžších věcí. Problémů je zde mnoho, avšak všechny jsou vyjmenovány v Instrumentum Laboris. Jsem rád, že jste se zeptal na „katolický rozvod“ v uvozovkách. Ne, ten opravdu neexistuje. Buď manželství neexistovalo – tedy nebylo platné, anebo existovalo, a tehdy je nerozlučitelné. To je zřejmé.“

Zástupce americké televizní sítě „Abc News“ se zmínil o papežově neplánované návštěvě řeholní komunity Malých sester ve Washingtonu, která se věnuje péči o chudé staré lidi. Tato kongregace již dva roky vede několik legálních bitev se státním zdravotnickým systémem ve Spojených státech, protože Obamova reforma je nutí k poskytování služeb v rozporu s vírou a naukou církve. Novináře zajímal papežův názor na výhradu svědomí. Podporuje František také lidi, včetně úředních a vládních představitelů, kteří tvrdí, že podle svého svědomí nemohou oddávat osoby stejného pohlaví? Jedná se také v tomto případě o výhradu svědomí z hlediska náboženské svobody?

Neplánovaná návštěva Malých sester a výhrada svědomí

„Nemohu nosit v hlavě všechny případy, které zahrnuje výhrada svědomí. Mohu říci, že výhrada svědomí je právo, které vstupuje do každého lidského práva. Je to právo a pokud se někomu nepovolí, aby uplatnil výhradu svědomí, popírá se dané právo. Výhrada svědomí musí vstoupit do každé soudní struktury, protože je právem, lidským právem. Je třeba skoncovat s právní selekcí – toto právo je kvalitní, jiné nikoli…Je to lidské právo! Teď mluvím sám proti sobě, ale jako chlapce mne vždy dojímalo, když jsem četl Píseň o Rolandovi – a četl jsem ji mnohokrát – jak tam byli všichni mohamedáni v řadě, před nimi stála křtitelnice anebo meč a oni si museli vybrat. Nebyla jim dovolena výhrada svědomí…Na výhradu svědomí však máme právo, a pokud máme nastolit mír, musíme všechna práva respektovat!“

Týká se to také vládních úředníků?

„Je to lidské právo. Pokud je vládní úředník lidská bytost, má toto právo. Je to lidské právo.“

Další otázku kladl reportér sítě „Sky News“. Vrátil se k papežově řeči v OSN, ve které, jak podotkl, František užil silná slova o pronásledování blízkovýchodních křesťanů a tichu okolního světa. Co si papež myslí o zahájení francouzského bombardování v Sýrii? Druhá část otázky se zabývala italskou vnitropolitickou situací. Římský primátor Marino prohlásil, že jej papež pozval na Světové setkání rodin do Filadelfie. Je to pravda?, zajímalo italského novináře.

Francouzská vojenská intervence v Sýrii a pozvání římského primátora do Filadelfie

„Začnu od druhé otázky. Primátora Marina jsem nepozval, jasné? Neudělal jsem to, a když jsem se zeptal organizátorů, také oni ho nepozvali. Přijel spontánně, protože se hlásí ke katolictví. Tak to tedy bylo. To za prvé. Za druhé – co se týče bombardování. Popravdě řečeno jsem o tom dostal zprávu předevčírem a nic jsem nečetl, neznám dobře situaci, ani to, jak se bude vyvíjet. Dozvěděl jsem se, že Rusko zaujalo stanovisko, Spojené státy ještě neměly jasno. Nevím, co více říci, protože jsem věci dobře neporozuměl. Když ale slyším slovo „bombardování“, smrt, krev …, opakuji, co jsem řekl v Kongresu a Spojených národech: Snažme se tomu zabránit. Politickou situaci nedovedu posoudit, protože s ní nejsem dobře obeznámen.“

Reportérka z německé tiskové agentury „Dpa“ položila otázku o Číně. Jaké jsou nynější vztahy Svatého stolce s touto zemí, která prožívá poměrně složitou situaci, včetně místní katolické církve?

Vztahy Svatého stolce s Čínou

„Čína je veliká země, která světu přináší významnou kulturu a mnoho dobrého. Jednou jsem při zpátečním letu z Koreje řekl, že bych velice rád Čínu navštívil. Miluji čínský lid, mám ho rád. Přeji si, aby se tu vytvořily možnosti k existenci dobrých vztahů…Dobrých vztahů! Zatím máme určité kontakty, mluví se o těchto možnostech, ale je třeba jít dál. Měl bych radost z přátelství se zemí jako je Čína. Zemí, která má velikou kulturu a mnohé možnosti, jak konat dobro.“

Byl jste v USA poprvé. Poprvé mluvil papež v Kongresu, poprvé jste mluvil na půdě Spojených národů a vítaly vás obrovské zástupy. Cítíte se posílen? A chtěl bych se také zeptat, proč jste zdůraznil roli řeholnic a žen v církvi Spojených států. Bude moci někdy v církvi žena být knězem, jak požadují některé skupiny v USA a jako je tomu v jiných křesťanských církvích?, zněly další otázky.

Řeholnice v USA

„Řeholnice Spojených států dělají divy na poli školství a zdravotnictví. Lid Spojených států má sestry rád. Nevím, nakolik má rád kněze, ale sestry miluje velice. A jsou skvělé, jsou to skvělé ženy. Každá sleduje svoji kongregaci a svoje konstituce. Existují rozdíly, ale jsou skvělé, a proto jsem cítil povinnost poděkovat jim za to, co dělají. Jedna významná osoba z vlády Spojených států mi v těchto dnech řekla: »Za veškerou kulturu, kterou mám, vděčím především sestrám.« Sestry mají školy ve všech čtvrtích – bohatých i chudých – pracují s chudými a v nemocnicích. To je první otázka. Třetí si pamatuji. A ta druhá?“

Máte pocit, že Vás takovýto úspěch a přijetí ve Spojených státech, posílily?

Papež a moc. Žena knězem? Papež „hvězdou“?

„Nevím, jestli jsem měl úspěch či nikoli. Já ze sebe mám strach. Pokud ze sebe mám strach, mám vždycky pocit, že jsem slabý a že žádnou moc nemám. Moc je navíc pomíjivá. Dnes je a zítra není. Je důležité, zda touto mocí můžeš prokazovat dobro. Ježíš podal definici moci: mít opravdovou moc znamená sloužit. Prokazovat služby, ty nejpokornější služby. Na této cestě musím ještě pokročit vpřed, protože cítím, že nedělám vše, co mám dělat. Tak já vnímám moc.
Za třetí: Ženy a kněžství. To nelze. Svatý papež Jan Pavel II. to po diskusi a po dlouhé a dlouhé reflexi řekl jasně. Nikoli proto, že ženy jsou neschopné. Podívejte: v církvi jsou ženy důležitější než muži, protože církev je žena. Církev je ženského rodu. Církev je Kristova nevěsta a Matka Boží je důležitější než papežové, biskupové a kněží. Musím uznat jednu věc, že totiž máme trošku zpoždění, pokud jde o vypracování teologie ženy. Musíme v této teologii více pokročit. To je pravda.“

Ve Spojených státech jste se stal „hvězdou“. Je to pro církev dobré, že papež je hvězda? – ptá se Matylda Imberti z Radio France.

„Víš, jaký byl titul, který užívali papežové a který je třeba užívat? »Služebník Božích služebníků.« To je něco trochu jiného než hvězda! Hvězdy jsou na pohled krásné. Líbí se mi je pozorovat, když je v létě nebe jasné… Papež však musí být – musí být! – služebníkem služebníků Božích. Ano, v médiích se to používá, ale pravda je jiná. Kolik jen jsme viděli hvězd, které vyšly a pak pohasly a padly.. Je to pomíjivé. Avšak, být služebníkem služebníků Božích je krásné. Nepomíjivé. Nevím.. takto si to myslím.“

Na rozloučenou papež ještě všem přítomným novinářům poděkoval za jejich práci, trpělivost a laskavost a dodal: „Jsem vám k dispozici. Modlím se za vás. Děkuji za pomoc a přeji příjemný let.“

Přeložili Jana Gruberová a Milan Glaser

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky