Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nosím v srdci příběhy, utrpení a bolest mladistvých, kteří byli sexuálně zneužiti kněžími. Stále mne pronásleduje zahanbení za osoby, jejichž posláním byla péče o maličké, ale které jim namísto toho způsobily závažné škody. Je mi to velice líto. Samotný Bůh pláče. Zločiny těchto sexuálních deliktů proti nezletilým nelze déle skrývat. Spolu s žárlivě bdící církví usiluji o ochranu mladistvých a slibuji, že všichni zodpovědní se budou zodpovídat. Ti co prožili tato zneužití se proměnili na služebníky milosrdenství. Dlužíme jim a jejich rodinám svoji vděčnost za jejich obrovskou odvahu v Kristově zápasu proti sexuálnímu zneužívání. Říkám to, protože jsem se před chvílí setkal se skupinou obětí zneužití, kterým se dostává péče tady ve Filadelfii zásluhou arcibiskupa Chaputa. Měl jsem dojem, že vám to musím sdělit.

Jsem rád, že mám příležitost strávit tento čas v pastorační reflexi spolu s vámi v radostném kontextu Světového setkání rodin. Mluvím španělsky, protože mi řekli, že všichni umíte španělsky.

Rodina pro církev není důvodem starosti, nýbrž radostným potvrzením Božího požehnání v mistrovském díle stvoření. Každý den ve všech koutech planety se církev raduje spolu s Pánem za dar početného zástupu rodin, které i v nejtěžších zkouškách ctí sliby a střeží víru.

Řekl bych, že první pastorační podnět, který od nás vyžaduje tato náročná epochální změna, je právě rozhodný krok směrem k tomuto uznání. Vážnost a vděčnost musí převážit nad stížnostmi, navzdory všem překážkám, které máme před sebou. Rodina je zásadním místem smlouvy církve se stvořením, s Božím stvořením, se stvořením, kterému Bůh poslední den požehnal rodinou. Bez rodiny by neexistovala ani církev: nemohla by být tím, čím je, totiž znamením a nástrojem jednoty lidského rodu (Lumen gentium, 1).

Naše chápání ztvárněné integrací církevní formy víry a snubní zkušeností milosti je svátostně požehnané, což nás přirozeně nesmí uvést do zapomnění hluboké transformace epochálního rámce, který ovlivňuje sociální a bohužel také právní kulturu rodinných svazků a který vtahuje všechny, věřící i nevěřící. Křesťan není „imunní“ vůči dobovým změnám a tento konkrétní svět se svými rozmanitými problémy a možnostmi je místem, ve kterém musíme žít, růst a zvěstovat.

Kdysi jsme žili v sociálním kontextu, kde souběžnost občanské instituce a křesťanské svátosti byla hmatatelná a sdílená. Obojí bylo propojeno a vzájemně se podporovalo. Nyní tomu tak není. Nynější situaci bych popsal dvěma typickými obrazy naší společnosti. Na jedné straně známé obchody a malé krámky našich čtvrtí a na druhé obrovské supermarkety nebo obchodní centra.

Před časem bylo možné najít v tomtéž obchodě všechny nezbytnosti osobního a rodinného života. Výlohy byly ovšem chudé, produktů pár a možnost vybrat si byla nepatrná. Existoval však osobní vztah mezi prodavačem a kupujícími z blízkého okolí. Prodávalo se na dluh, existovala důvěra, vzájemná známost, blízkost. Jeden důvěřoval druhému. Dostávalo se odvahy důvěřovat si. V různých čtvrtích byly místní obchody.

V těchto posledních desetiletích vznikly a rozšířily se obchody jiného typu: obchodní centra. Zdá se, že svět se stal obrovským supermarketem, ve kterém kultura dostala konkurenční dynamiku. Neprodává se na dluh, nelze druhým důvěřovat. Neexistuje osobní a vzájemný vztah. Zdá se, že nynější kultura uvádí lidi do dynamiky nevázanosti k ničemu a k nikomu, aby důvěru nedávali ani nepřijímali. Nejdůležitější se dnes zdá sledování poslední tendence, posledního dění. A to také na rovině náboženské. Co je dnes důležité, zdá se být určováno konzumem. Spotřeba vztahů, spotřeba přátelství, spotřeba náboženství, spotřeba, spotřeba.... Nezáleží na ceně, ani na konsekvencích. Spotřeba nerodí svazky, nýbrž přesahuje lidské vztahy. Svazky jsou pouhým „prostředkem“ k uspokojení „mých potřeb“. Bližní se svojí tváří, svým příběhem a svými city přestává být důležitý.

A takovéto jednání rodí kulturu, která odepisuje všechno, co už „je k ničemu“ anebo „neuspokojuje“ chutě spotřebitele. Učinili jsme ze své společnosti multikulturní výlohu, která je široce a výhradně určena gustu „spotřebitelů“, a na druhé straně je mnoho, velmi mnoho těch, kteří „se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů“ (Mt 15,27).

To způsobuje velké zranění, velkou kulturní ránu. Odvážil bych se říci, že naše největší chudoba či kořen mnoha soudobých situací spočívá v radikální samotě, ve které se ocitá mnoho lidí. Klikáním na „To se mi líbí“, sledováním počtu followers na nějaké sociální síti sledují lidé – sledujeme my – nabídku soudobé společnosti. Je to snaha vyvíjená v děsivé samotě a v bezbřehém hledání pocitu uznání.

Máme odsoudit svoji mládež za to, že vyrůstá v této společnosti? Máme ji exkomunikovat, protože žije v tomto světě? Potřebují mladí od svých pastýřů slyšet věty jako „Kdysi bylo lépe.“ anebo „Svět je děs a půjde-li to tak dál, kam to dospěje?“. Připomíná mi to argentinské tango. Ne, nemyslím, že tudy vede cesta. My, pastýři máme ve stopách Pastýře hledat, provázet, pozvedat a ošetřovat rány své doby. Dívat se na realitu očima těch, kdo vědí, že jsou povoláni k pohybu, k pastorální konverzi. Dnešní svět od nás naléhavě vyžaduje pastorální konverzi. „Je životně důležité, aby dnes církev vycházela zvěstovat evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat“ (Evangelii gaudium, 23).

Evangelium není spotřební produkt, není součástí této spotřební kultury.

Chybovali bychom, kdybychom tuto „kulturu“ nynějšího světa interpretovali z hlediska manželství a rodiny pouze jako odcizující v rámci čirého a pouhého egoismu. Stali se snad všichni mladí této doby nenapravitelně bojácnými, slabými a lehkomyslnými? Neupadněme do této léčky. Mnozí mladí si v rámci této odrazující kultury vnitřně osvojili určitý druh bezděčné poddanosti a mají strach, neuvědomělý strach. Jsou paralyzováni vůči těm nejkrásnějším a nejvznešenějším a také nejvíce potřebným podnětům. Mnozí odkládají manželství v očekávání, že dosáhnou ideálního blahobytu. Mezitím život plyne, bez chuti. Moudrost opravdové životní chuti totiž zraje s časem jako plod velkorysé investice vášně, inteligence a nadšení.

Před několika dny jsem v americkém Kongresu řekl, že žijeme v kultuře, která nutí a přesvědčuje mladé, aby nezakládali rodinu. Předně z nedostatku materiálních prostředků a potom z přebytku prostředků, umožňujících zůstávat v pohodlí. Pokušením je tedy nezakládat rodinu.

Jako pastýři jsme my biskupové povoláni shromažďovat síly a probouzet nadšení pro zakládání rodin plně odpovídajících Božímu požehnání podle jejich vlastního povolání. Musíme investovat svoje energie ani ne tak do vysvětlování a ukazování aktuálních defektů dnešní situace a výhod křesťanství, ale spíše do smělého vybízení mladých k tomu, aby byli odvážní ve volbě manželství a rodiny. V Buenos Aires si mně ženy občas postěžovaly: „Mému synu je 30, 32 a 34 a nežení se! Nevím, co dělat.“ – „Přestaňte mu žehlit košile!“. Mladé lidi je třeba nadchnout, aby se vystavili riziku, které je však rizikem plodnosti a života.

Také tady je zapotřebí svatého odhodlání biskupů: „Proč se neoženíš?“ – „Ano, mám snoubenku, ale nevíme.. šetříme na svatbu..“ Je třeba svaté odhodlání v doprovázení a při jejich doprovázení ke zralosti pro manželství.

Křesťanství, které „se dělá“ málo v realitě a donekonečna „se vysvětluje“ při formaci, se ocitá v nebezpečné disproporci. A řekl bych, že přímo v opravdovém bludném kruhu. Pastýř musí ukazovat, že evangelium rodiny je opravdu „dobrá zvěst“ ve světě, kde se zdá, že svrchovaně vládne pozornost k sobě samému. Nejde o romantickou fantazii. Houževnatost při tvorbě rodiny a její rozvoj proměňuje svět a dějiny. Rodiny proměňují svět a dějiny.

Pastýř zpříma a nadšeně zvěstuje Boží Slovo, povzbuzuje věřící, aby mířili vysoko. Uschopňuje svoje bratry a sestry, aby poslouchali a praktikovali Boží příslib, který rozšiřuje zkušenost mateřství a otcovství také v horizontu nové „familiarity“ ve vztahu k Bohu (srov. Mk 3,31-35). Pastýř bdí nad snem, nad životem, nad růstem svých ovcí. Toto „bdění“ se nerodí pronášením promluv, ale z pastorační starostlivosti. Bdít je schopen ten, kdo umí být „uprostřed“, kdo se nebojí otázek, kdo nemá strach z kontaktu a provázení. Pastýř bdí především modlitbou, je oporou víry svého lidu, předává důvěru v Pána, v jeho přítomnost. Pastýř zůstává vždycky bdělým a pomáhá pozvedat zraky, objeví-li se sklíčenost, frustrace nebo pády. Bylo by dobré se ptát, zda ve svojí pastorační službě dovedeme „ztrácet“ čas s rodinami. Umíme s nimi být, sdílet jejich těžkosti a jejich radosti?

Žít ducha této radostné familiarity s Bohem a za druhé šířit vzrušující evangelní plodnost je přirozeně hlavním rysem životního stylu biskupa, tedy modlit se a hlásat evangelium (srov. Sk 6,4). Vždycky přitahuje moji pozornost a oslovuje mne, když čtu, jak si v počátcích církve helenisté přišli stěžovat, že jejich vdovy a sirotci jsou zanedbáváni. Apoštolové na to nestačili a přehlíželi je. Sešli se tedy a vymysleli jáhny! Duch svatý jim vnuknul, aby ustanovili jáhny. A když Petr oznamuje toto rozhodnutí, vysvětluje: „Vybereme sedm mužů, aby se o to postarali. Na nás je, abychom dělali dvě věci: modlili se a kázali.“ Co je prvním úkolem biskupů? Modlit se. Konat modlitbu. Druhým úkolem je – společně s tím prvním – kázání. Možná nám pomůže tato dogmatická definice. Pochybím-li, kardinál Müller nám pomůže definovat roli biskupa (úsměvná narážka na přítomného kardinála Müllera). Biskup je ustanoven dělat pastýře, je pastýř. Avšak pastýř se dělá nejprve modlitbou a kázáním a potom, zbude-li čas, dojde i na ostatní.

My sami se tedy vstupem do křesťanského učení se familiárním ctnostem Božího lidu budeme stále více podobat otcům a matkám (jako Pavel, srov. 1 Sol 2,7.11), a unikat tomu, aby se z nás stali lidé, kteří se naučili pouze žít bez rodiny. Vzdálení se od rodiny nás vede k tomu, abychom se naučili žít bez rodiny, a to je špatné, velmi špatné. Naším ideálem konec konců není učinit konec citům, nikoli! Dobrý pastýř se zříká vlastních rodinných citů, aby všechny svoje síly a milost svého zvláštního povolání oddal evangelnímu žehnání muže a ženy, kteří propůjčují život plánu Božího stvoření, počínaje těmi ztracenými, opuštěnými, raněnými, zdrcenými, odcizenými a postrádajícími vlastní důstojnost. Tato totální odevzdanost Boží agapé zajisté není povoláním, kterému je cizí něha a láska! Stačí nám dívat se na Ježíše, abychom to pochopili (srov. Mt 19,12). Poslání Dobrého Pastýře v Božím stylu – a jedině Bůh tím může pověřit, nikoli vlastní nárok! – napodobuje ve všem a vším citový styl Syna ve vztahu k Otci a odráží se v něžnosti svého odevzdání z lásky ku prospěchu mužů a žen lidské rodiny.

V optice víry je to drahocenný argument. Naše služba potřebuje rozvíjet smlouvu církve a rodiny. To zdůrazňuji: rozvíjet smlouvu církve a rodiny. Jinak vyprahneme a lidská rodina se naší vinou nenapravitelně vzdálí od Dobré zvěsti dané Bohem a půjde si do módního supermarketu zakoupit produkt, který se jí momentálně bude více líbit.

Pokud budeme schopni této vyhraněnosti Božích citů s užitím nekonečné trpělivosti a bez nelibosti, v brázdách ne vždy rovných, kde musíme rozsévat, pak i Samaritánka s pěti „nemanžely“ objeví, že je schopna vydat svědectví. A z bohatého mladíka, který sklíčen pociťuje, že musí ještě jednou vše s klidem promyslet, se stane zralý celník, který seskočí dolů se stromu a rozdá se čtyřnásobně chudákům, na které do té doby nikdy ani nepomyslel.

Bratři, Bůh nás obdarovává novým sblížením rodiny a církve. Je zapotřebí rodiny, je zapotřebí církve, je zapotřebí pastýřů.

Rodina je naším spojencem, naším oknem do světa, rodina je zřejmostí neodvolatelného Božího požehnání určeného veškerému potomstvu těchto obtížných a nádherných dějin stvoření, kterému jsme povoláni sloužit.
Moc děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy