Dnes nás Boží Slovo překvapuje působivým alegorickým jazykem, který nás nutí k zamyšlení, i pronikavými obrazy, které nám kladou otázky. Alegorický jazyk nás oslovuje a také sytí naše nadšení.
V prvním čtení (Nm 11-25-29) Jozue oznamuje Mojžíšovi, že dva muži z lidu prorokují a bez pověření hlásají Boží slovo. V evangeliu (Mk 9,38-43.45.47-48) Jan říká Ježíšovi, že učedníci někomu bránili vyhánět zlé duchy v Ježíšově jménu. A tady je to překvapení: Mojžíš i Ježíš svoje spolupracovníky napomínají za jejich uzavřené smýšlení. Kéž by byli všichni proroky Božího slova! Kéž by byli všichni s to konat zázraky v Pánově jménu!
Ježíš však naráží na nevraživost u lidí, kteří nepřijímali, co konal a říkal. Připadala jim netolerovatelná Ježíšova otevřenost poctivé a upřímné víře mnoha lidí, kteří nebyli součástí vyvoleného Božího lidu. Učedníci sice jednali v dobré víře, avšak pokušení pohoršovat se nad svobodou Boha, který sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 9,45) bez ohledu na byrokracii, oficiality a vyhrazené kroužky, ohrožuje autenticitu víry a proto musí být rozhodně odmítnuto.
Uvědomíme-li si to, můžeme pochopit, proč jsou Ježíšova slova o pohoršení tak přísná. Pro Ježíše je netolerovatelným pohoršením vše, co ničí a kazí naši důvěru ve způsob, jakým jedná Duch.
Bůh, náš Otec, se ve velkodušnosti nenechává předstihnout a rozsévá. Rozsévá svoji přítomnost v našem světě, poněvadž „v tom záleží láska: ne že my jsme jako první milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ jako první (srov. 1 Jan 4,10). Tato láska nám dává hlubokou jistotu: jsme Bohem hledáni, jsme Jím očekáváni. Tato důvěra nabádá učedníka, aby podněcoval a doprovázel růst všech dobrých iniciativ, které existují kolem něho. Bůh chce, aby se všechny jeho děti účastnily slavnosti evangelia. Tomu, co je dobré nebraňte – říká Ježíš – ale naopak pomáhejte růst. Zpochybňovat působení Ducha a vyvolávat dojem, že nemůže působit v těch, kteří nejsou z „naší skupiny“ a kteří nejsou „jako my“, je nebezpečným pokušením, které nejenom zabraňuje konverzi k víře, ale znetvořuje víru.
Víra otevírá „okno“ činorodému působení Ducha a dokazuje nám, že se stejně jako štěstí a svatost pojí k nepatrným gestům. „Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi... nepřijde o svou odměnu,“ říká Ježíš (Mk 9,41). Jsou to nepatrná gesta, která se člověk učí doma, rodinná gesta, která se ztrácejí v anonymitě každodennosti, ale odlišují jeden den od druhého. Jsou to gesta matky, babičky, dědečka, dítěte, bratra. Jsou to gesta něhy, sympatie a soucitu. Gesta jako teplé jídlo podané tomu, kdo očekává večeři, jako snídaně připravená tím, kdo umí doprovodit ranní vstávání. Jsou to rodinná gesta. Je to požehnání před spaním a objetí při návratu po dlouhém pracovním dnu. Láska se vyjadřuje malými věcmi, pozorností k drobnostem všedního dne, které způsobují, že stále vnímáme chuť domova. Víra roste, když je žita a utvářena láskou. Proto jsou naše rodiny, naše domovy autentickými domácími církvemi. Jsou to vhodná místa k tomu, aby se víra stávala životem a život rostl ve víře.
Ježíš nás vybízí, abychom nekladli překážky těmto malým zázračným gestům a chce dokonce, abychom je vyvolávali a nechávali růst. Chce, abychom život vedli tak, jak se nám představuje, a pomáhali při probouzení těchto nepatrných gest lásky, jež jsou znamením Jeho živé a činorodé přítomnosti v našem světě.
Můžeme si proto položit otázku. Položme si ji dnes, zde, v závěru této slavnosti: Jak se snažíme žít tuto logiku ve svých rodinách a ve svých společnostech? Jaký typ světa chceme zanechat svým dětem (srov. Laudato si´, 160)? Na tyto otázky nemůžeme odpovědět sami. Duch nás volá a vyzývá, abychom na ně odpovídali spolu s velkou lidskou rodinou. Náš společný dům již nemůže tolerovat neplodná rozdělení. „Naléhavá výzva k ochraně našeho společného domu zahrnuje starost o sjednocení veškeré lidské rodiny při hledání udržitelného a integrálního rozvoje, poněvadž víme, že věci se mohou změnit“ (tamt., 13). Kéž v nás naše děti nacházejí oporu pro společenství, a nikoli v rozdělení. Kéž v nás naše děti nacházejí lidi schopné sdružovat se s jinými, aby tak vzešlo veškeré dobro, které rozesel Otec.
Ježíš nám říká zpříma, ale se sympatií: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13). Kolik moudrosti je v těchto slovech! Vskutku, pokud jde o dobrotu a čistotu srdce, nemáme být příliš na co hrdí! Ježíš však ví, že pokud jde o děti, jsme schopni velkodušnosti, která nemá mezí. Proto nás povzbuzuje: budeme-li mít víru, Otec nám dá svého Ducha.
My křesťané, Pánovi učedníci, prosíme rodiny světa, aby nám pomohly. Tolik se nás dnes účastní této slavnosti a to v sobě už má něco prorockého. Je to druh zázraku v dnešním světě, který je unaven z vynalézání nových rozdělení, rozkolů a pohrom. Kéž bychom všichni byli proroky! Kéž by se každý z nás otevřel zázrakům lásky k dobru své vlastní rodiny a všech rodin světa – a mluvím tu o zázracích lásky, abychom tak mohli překonat pohoršení malicherné, zastrašené a do sebe uzavřené lásky, která nemá s druhými trpělivost! Položím vám jednu otázku, aby si na ni každý odpověděl – souvisí se slovem „netrpělivý“. Křičíme na sebe doma, anebo mluvíme něžně a láskyplně? To je totiž dobrý způsob, jak poměřovat vzájemnou lásku.
Jak by bylo krásné, kdybychom mohli všude, i za našimi hranicemi povzbuzovat a doceňovat toto proroctví a tento zázrak! Obnovme svoji víru v Pánovo slovo, které vybízí naše rodiny k této otevřenosti a zve všechny, aby se podíleli na proroctví oné smlouvy mezi mužem a ženou, která plodí život a zjevuje Boha. Kéž nám pomáhá, abychom měli účast na proroctví pokoje, něhy a rodinné lásky. Kéž nám pomáhá, abychom měli účast na prorockém gestu trpělivé a láskyplné péče o naše děti a prarodiče.
Každý člověk, který si přeje vytvářet rodinu, jež učí děti radovat se z každého skutku, který přemáhá zlo, rodinu ukazující, že Duch je živý a činorodý, ať nachází naši vděčnost a naši úctu v jakémkoli národě bez ohledu na to, odkud je nebo k jakému náboženství patří.
Kéž nám Bůh všem dopřeje, abychom prorokovali radost evangelia – evangelia rodiny a její lásky. Ať nás všechny jakožto Pánovy učedníky obdaří milostí být hodni oné čistoty srdce, která se nepohoršuje nad evangeliem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
