Nový portál Vatikánského rozhlasu

New York/Filadelfie. 1. V pátek odpoledne papež zavítal do základní školy v Harlemu.
2. Dvacet tisíc lidí bylo na mši s papežem v newyorské Madison Square Garden.
3. V sobotu dopoledne slavil papež ve filadelfské katedrále eucharistii s duchovními a laiky místní církve.
4. Jedna z nemnoha rodin z České republiky účastnící se Světového setkání rodin se podělila o své dojmy.

ad 1. Vraťme se nejprve k pátečnímu odpolednímu programu apoštolské cesty, který se, vzhledem k časovému posunu, odehrával v nočních hodinách našeho času. Papež František zavítal do dobře známého prostředí – sám byl totiž před půl stoletím učitelem v chudinské venkovské škole v Chile. Také základní katolická škola Panny Marie, Královny andělů, v manhattanském Harlemu shromažďuje tři sta dětí z nepříliš blahobytných rodin. Jsou to potomci latinskoamerických přistěhovalců a afrických, popřípadě blízkovýchodních uprchlíků. Sedmdesát procent z nich studuje díky stipendiu, které ve spolupráci s newyorským arcibiskupstvím poskytuje charitativní nadace Partnership, provozující dalších pět obdobných zařízení.

Petrův nástupce vstoupil do jedné ze tříd a omluvil se za vyrušení ve výuce. Poté ve školní tělocvičně pozdravil děti, které ho vítaly zpěvem, jejich rodiny i školní zaměstnance.

„Je krásné, když školu vnímáme jako druhý domov. Je to důležité nejenom pro vás, ale také pro vaše rodiny. Tímto způsobem se ze školy stává jedna velká rodina. Společně se svými maminkami, tatínky, prarodiči, vychovateli a vyučujícími se v ní učíme, jak si vzájemně pomáhat, sdílet své dobré vlohy, vydávat ze sebe to nejlepší, pracovat a hrát si v týmu – což je velmi důležité – a vytrvale jít za svým cílem.“

Přistěhovalecké rodiny se označují slovem „dreamers“, tedy doslova „snílci“ – lidé, kteří se upínají na vidinu „amerického snu“. František stejně jako pár dní dříve v promluvě k americkým kongresmanům vzpomenul na známou řeč Martina Luthera Kinga („Mám sen“).

„Je krásné mít sny a je krásné, když za tyto sny můžeme bojovat. Nezapomínejte na to. Dnes chceme nadále snít a slavit všechny možnosti, které jak vám, dětem, tak nám, dospělým, pomáhají neztrácet naději v lepší svět, který by poskytoval více možností.“

„Tam, kde jsou sny a radost, tam je také Ježíš“, dodal František a upřesnil: „Ježíš nám chce napomoci k trvalé radosti, zatímco ďábel rozsévá závist a smutek“. A před odchodem z harlemské základní školy dal jejím žákům domácí úkol – jednoduchý, ale velmi důležitý.

„Nezapomínejte se za mne modlit, abych mohl s mnoha lidmi sdílet Ježíšovu radost.“

ad 2. Newyorská hala Madison Square Garden běžně hostí wrestlingový světový šampionát, koncerty anebo politické konference. Na pátek večer si ji však pronajalo newyorské arcibiskupství, obdobně jako roku 1979 při návštěvě Jana Pavla II. Stala se dějištěm závěrečné mše svaté v rámci newyorské etapy cesty, která byla kvůli omezenému prostoru vyhrazena pro hostitelskou arcidiecézi. Více než dvacet tisíc věřících z Big Apple tvořilo velmi živý a opravdu pestrý zástup, což se projevilo také v liturgickém střídání angličtiny a španělštiny. Přímluvy zazněly v irštině, němčině, italštině a polštině, tedy tradičních přistěhovaleckých jazycích předchozích staletí. O hudební doprovod mše svaté, slavené „za mír a spravedlnost“, se postaral pěvecký sbor katedrály sv. Patrika.

„Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo“. Papež František v New Yorku kázal na tento verš ze starozákonní knihy proroka Izaiáše (Iz 9,1-6), který, nikoli bez ironie, přetlumočil do dnešní reality: „Lid, který chodí, dýchá a žije ve „smogu“, uviděl velké světlo, zakusil ovzduší života“. „Žít ve velkém městě je poněkud komplikované“, připustil papež, který se s „s velkými výzvami multikulturního kontextu“ vyrovnával už jako kardinál Buenos Aires. „Velká města se stávají póly prezentujícími pluralitu způsobů, jimiž my lidé odpovídáme na smysl života v těch okolnostech, ve kterých se nacházíme“, doplnil a přešel k tématu, které mu velmi leží na srdci.

„Velká města někdy skrývají tváře mnohých, kteří vypadají, jako by neměli občanství nebo byli občany druhé kategorie. Ve velkých městech, uprostřed dopravního ruchu a rytmu změn bývají překryty hlasy mnoha tváří, které nemají občanské „právo“, nemají právo být součástí města – cizinci, jejich děti (a nejenom ty), kterým se nedostává vzdělání, lidé zbavení zdravotnické péče, bezdomovci, osamocení staří lidé stěsnaní na okrajích našich ulic, našich chodníků v ohlušující anonymitě. Jsou součástí městské scenérie, která se postupně v našich očích a zvláště v našem srdci stává přirozenou.“

Avšak „Bůh přebývá ve městě“ – a to papeži Františkovi dodává naději.

„Tato naděje nás osvobozuje od vlivu, který nás nutí izolovat se a nevšímat si života druhých, života svého města; osvobozuje od hluchých „spojení“, abstraktních analýz nebo od potřeby silných dojmů. Naděje nemá strach zapojit se aktivně jako kvas do míst, kde žiješ a jednáš. Naděje nás volá, abychom uprostřed „smogu“ viděli Boží přítomnost, která stále chodí naším městem. Protože Bůh je ve městě.“

Jak ale nalézt Boha ve „smogu našich měst“? - tázal se papež a vzápětí poskytl odpověď: Prorok Izaiáš nám dělá průvodce a „učí nás vidět“. Představuje nám Ježíše jako „podivuhodného rádce, mocného Boha, věčného otce a knížete pokoje“ (Iz 9,5). Uvádí nás tak do života Syna, aby byl také naším životem.

“Jděte jednou, dvakrát, třikrát, jděte beze strachu, bez vzpouzení, jděte a zvěstujte tuto radost, která je pro všechen lid. V Ježíši se Bůh stal Emanuelem, Bohem s námi, Bohem, který jde po našem boku, vstoupil do našich záležitostí, do našich domů a mezi naše „kastroly“, jak ráda říkávala svatá Terezie od Ježíše. Nic a nikdo nás nebude moci odloučit od Jeho lásky. Jděte a zvěstujte, jděte a žijte, že Bůh je uprostřed vás jako milosrdný Otec“.

Křesťané by také dnes měli ukázat, že nás Bůh „osvobozuje nás od anonymity, od beztvárného a prázdného života, od konkurenční války a od sebevztažnosti, aby nás uvedl na cestu pokoje. Bůh i církev žijí v našich městech a chtějí být kvasem v jejich mase – znělo závěrečné poselství papeže Františka newyorským katolíkům.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

ad 3. V sobotu ráno se papež František vydal na poslední a vrcholnou etapu pastorační návštěvy ve Spojených státech, tedy na VIII. Světové setkání rodin, které se letos koná ve Filadelfii. V New Yorku se s papežem loučily podél dvanáctikilometrové trasy, vedoucí od papežského zastupitelství při OSN až k manhattanskému heliportu, velké zástupy lidí, přestože František nejel v otevřeném papamobilu, ale ve svém malém, na americké poměry velmi malém fiatu. Bezpečnostní opatření ve Spojených státech neumožnila papeži cestovat v otevřeném voze. Z manhattanského heliportu na letiště a odtud do 160 kilometrů vzdálené Filadelfie trvala cesta hodinu a půl.

Hned po příletu v půl desáté dopoledne se papež vydal do fidalelfské katedrály, kde se setkal s místní církví, duchovními i laiky. Za zmínku stojí, že v pořadí čtvrtým biskupem Filadelfie byl prachatický rodák, sv. Jan Nepomuk Neumann (1811-1860), který je pohřben ve zdejším kostele redemptoristů, k nimž tento slavný český misionář patřil. Filadelfská arcidiecéze má dnes přibližně tisíc kněží a tři a půl tisíce řeholních sester, které působí zejména v mnoha katolických školách, kterých zde náš svatý rodák založil během osmi let svojí diecézní služby (1852-1860) více než stovku. V neorenesanční budově katedrály sv. Petra a Pavla, která pojme dva tisíce osob, slavil papež František eucharistii za účasti biskupů, kněží a zasvěcených osob státu Pensylvánie.

Papež ve své homilii zmínil zdejší rodačku svatou Kateřinu Drexelovou, dceru bankéře, která působila na výchovně-vzdělávacím poli. Sama založila 60 škol. Na věčnost odešla v 97 letech roku 1955 a kanonizoval ji Jan Pavel II. v roce 2000. František připomněl konkrétní epizodu z jejího života. Kateřina Drexelová se setkala s papežem Lvem XIII., se kterým mluvila o potřebě misií ve Spojených státech, a Lev XIII. se jí překvapivě a zpříma zeptal, co pro to bude dělat ona. Tato otázka jí změnila život a vedla k tomu, že se vydala cestou života zasvěceného Bohu.

„Je příznačné, že tato slova řekl starý papež ženě, laičce. Víme, že budoucnost církve v rychle se měnící společnosti vyžaduje již nyní velice aktivní účast laiků. Církev ve Spojených státech se vždycky vyznačovala velkým nasazením v katechezi a ve školství. Naše dnešní výzva spočívá v tom, abychom na těchto pevných základech stavěli a nechali růst smysl pro spolupráci a spoluzodpovědnost v plánech našich farností a institucí. To neznamená zříkat se duchovní autority, která je nám svěřena, ale spíše rozlišovat a moudře doceňovat rozmanité dary, které Duch sesílá své církvi. Znamená to vážit si zvláště nezměrného přínosu, který do života našich komunit vnesly a vnášejí ženy, laičky i řeholnice.“

Papež vyzval duchovní k tomu, aby osvěžili radost ze svého setkání s Ježíšem, a svoji homilii končil slovy:

„S vděčností za to všechno, co jsme obdrželi, a v bezpečné důvěře uprostřed svých potřeb, obraťme se k naší nejsvětější Matce Marii. Ať se přimlouvá svojí mateřskou láskou za církev v Americe, aby stále rostla v prorockém svědectví moci kříže jejího Syna a přinášela radost, naději a sílu našemu světu. Modlím se za každého z vás a prosím vás, abyste se modlili za mne.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie ve filadelfské katedrále je ZDE

ad 4. Korespondent Vatikánského rozhlasu Krzysztof Bronk potkal mezi 17 tisíci účastníků Světového setkání rodin ve Filadelfii také jednu rodinu z České republiky a položil jí pár otázek.
Maminka pětičlenné rodiny Kunderových z Valašské Polánky, ze vsetínského děkanátu, Vatikánskému rozhlasu řekla:

„Na takovémto setkání jsme poprvé. Zážitky máme velice intenzivní. Bydlíme u zdejší rodiny Erik a Dana Bannerovi, která se dokonce přímo podílí na organizaci letošního Světového setkání. Starají se o nás a přijali nás opravdu velice srdečně. Sami jsou sekulární františkáni a Erik je trvalý jáhen, takže jsme doslova zapadli mezi své a cítíme se jako doma.“

Otec rodiny, Karel Kundera, je přesvědčen, že stálo za to se sem vypravit:

„Je zde úplně jiný svět, jiná kultura, a člověk zjistí, že lidé mají v rodinách stejné problémy a podobně je také řeší. Byli jsme udiveni množstvím pensylvánských církevních škol a institucí, které se věnují rodinám a které na tomto Kongresu rodin prezentují svoji činnost. Právě oblast církevního školství, škol všech stupňů, počínaje mateřskými, nás velice zaujala a rádi bychom se tady inspirovali něčím, co bychom mohli použít u nás, protože máme dojem, že u nás je něčeho takového moc potřeba.“

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)