Nový portál Vatikánského rozhlasu

Taizé. Na včerejšek připadlo desáté výročí smrti bratra Rogera Schütze. Letos uplynulo také sto let od jeho narození a 75 let od příchodu tohoto švýcarského protestanta, který přijal katolickou víru, a roku 1940 se vydal do francouzského Cluny, kde stával slavný benediktinský klášter, zničený francouzskou revolucí. V nedalekém Taizé pak založil dobrovolné společenství mužů zavazujících se k životu v chudobě a celibátu. Zdejší ekumenická komunita si minulý týden připomněla tato výročí zvláštními workshopy, kterých se účastnily stovky lidí. V Taizé na tomto Setkání na cestě k nové solidaritě byl přítomen také bývalý velvyslanec České republiky ve Francii (2003-2010), Pavel Fischer (foto), který pro Vatikánský rozhlas řekl:

„Pro mě osobně bratr Roger a celé dobrodružství spojené s Taizé je velikým tajemstvím. Před deseti lety jsem tady byl jako velvyslanec České republiky oficiálně přítomen na ceremonii pohřbu a od té doby jsem tu a tam nějaký kontakt měl. Nejsilnější to bylo minulý rok, když se v Praze připravovalo setkání mladých. A tam jsem najednou viděl, že Taizé není jenom pro mladé, ale že Taizé je vlastně stále aktuální. Uvědomil jsem si to při četbě knihy, kterou pod názvem Dynamika provizoria vydali tady v Taizé, a jsou to vlastně úryvky z deníku bratra Rogera z šedesátých let. Tam si člověk uvědomuje, jak moderní a radikální Roger byl ve svém uvažování. Vždycky jsem si totiž při vyslovení jeho jména představil spíše ikonu, fotografii, ale když člověk čte, co on promýšlel a jak hledal, tak je v údivu nad tím, jak radikální a nekonvenční to byl také myslitel.“

V Taizé nejste poprvé. Proč sem přijíždíte? Co pro vás zdejší pobyt osobně znamená?

„Já myslím, že existuje určitá metoda Taizé. Metoda v tom smyslu, že sem má přístup téměř kdokoli, že se nekontrolují křestní či výuční listy. Jednou jsem se tu s údivem a radostí objevil v debatní skupině s prostitutkami ze Štrasburku nebo z bezdomovci z Lyonu, mezi lidmi, kteří opravdu prožili často velmi bolestné věci, a jeden pro druhého můžeme být obohacením. To je Taizé. Tady nejsou jenom lidé s diplomy nebo krásně oblečení lidé. Tady jsou lidé, kteří přicházejí plni žízně po něčem, co dává smysl. Řekl bych, že metoda Taizé spočívá v tom, jak se tady spolu lidé modlí a jak spolu stráví třeba několik minut v naprostém tichu. To je věc, kterou je těžké rekonstruovat, ale je to vitální pro duchovní život člověka, protože my běžně před tichem utíkáme. My se ticha bojíme, ticho nás znejišťuje, konfrontuje nás se sebou samými, s našimi slabostmi. Tady to ticho - možná tím, že je sdílené a nesené zpívanými modlitbami - je snesitelné. A je nejenom snesitelné, ale lidé ho také vyhledávají. Pro mne je tedy Taizé také toto ticho, možnost spočinout tady a objevit naprosto netušené lidi jako teď zrovna, kdy jsem se potkal s Medardem z Toga a tak chytrého kluka jsem už dlouho nepotkal. Jsou tu zajímaví lidé.“

Říká se, že Taizé je také místem, kde lze vnímat evropskou sounáležitost a evropské společenství. Vnímáte to podobně?

„Myslím, že Taizé je pro evropskou integraci – a možná i obecně pro svět – zajímavé tím, že se tady dává důraz na usmíření. Bez smiřování a to je proces, který nikdy není hotový, nejsou představitelné vztahy mezi lidmi, mezi manželi, v rodině, ale také mezi národy. Zdá se mi, že Taizé má za ty desítky let opravdové know how pro budování mostů mezi těmi, co dříve spolu válčili. Taková byla vlastně intuice bratra Rogera během války, totiž přijít zrovna sem a modlit se tu za smíření, ale také během studené války, tedy být i za železnou oponou nějak přítomný a modlit se. Právě teď jsem mluvil s jedním s bratří, který mi řekl, že je pozvali do Fergusonu do Spojených států, do toho epicentra, kde lidé válčí s policií, protože mají obavu, že policie straní bílým, a ulice jsou plné lidí barevné pleti. Jako by se ta jizva v Americe s Martinem Lutherem Kingem už dávno zahojená měla znovu otevřít. A přichází tedy pozvání pro Taizé, aby přišlo a modlilo se tam a naučilo lidi modlit se a hledat cesty ke smíření. Přijde mi, že je to metoda, která je stále potřeba, a člověku by se chtělo říci: zaplať Pán Bůh za to, že se máme kam chodit učit. Taizé je takový ateliér.“

Tento týden se v Taizé rozjímalo o odkazu bratra Rogera, tedy o radosti, prostotě a milosrdenství. Co to pro Vás znamená?

„Když se podíváte na evropskou politiku a politiku v jednotlivých zemích Evropské unie, tak zjistíte, že zrovna prostota je něco strašně těžkého. Jsme totiž v tak sofistikovaných politických systémech. Naše volební kampaně jsou postaveny na tolika slibech a příslibech, které často potom nedaří naplnit, že předstoupit před voliče a říci, že doba je zlá a musíme utáhnout opasky, je role, která je téměř nemožná a pro politiky nesplnitelná. A přitom všichni cítíme, že je potřeba. Žít v prostotě, to je velký, téměř civilizační úkol pro dnešní Evropany, sestoupit s piedestalu našich často umělých potřeb a říci, co je opravdu důležité a co je zbytečné. Žít v radosti. Myslím, že jedno z velkých pokušení dnešní doby je propadat malomyslnosti a skleslosti. Každý z nás je tím někdy zasažen. A žít milosrdenství znamená, že se člověk nechá dotknout také bídou toho druhého, respektive mu naslouchá a ptá se, jak by mu mohl pomoci. Myslím, že intuice bratra Rogera, který tato tři slova dal do základu komunity v Taizé – radost, prostotu a milosrdenství – ukazuje, že jsou aktuální v dnešní době zcela zvláštním způsobem.“

Pracoval jste na ministerstvu zahraničí České republiky a působil jako velvyslanec ve Francii a Monaku. Co děláte nyní?

„Já teď vlastně pracuji jako poradce jednak pro vládu, jednak pro soukromé firmy a pro veřejné školy a univerzity. Snažím se zúročit to, co jsem se naučil, a nabízet to, co umím, to znamená hledat partnery, navazovat spolupráci. Myslím si, že v dnešní době, kdy nás krize dostala do takové křeče, je potřeba lidí, kteří umějí vykročit za hranice. Krize totiž zavřela naši národní politiku do národních argumentů a vysvětlování, která jsou někdy tak černobílá, že vlastně narušují samu spolupráci a ohrožují spolupráci mezi evropskými národy. K čemu mi je, když se dočtu v každém článku, že řecký dělník nepracuje a jenom odpočívá, když ta realita není takto černobílá, a všichni to dobře víme. Stejně tak, když se v řeckých novinách dočtu pouze kritiku na Německo a na Němce, tak všichni cítíme, že je to přitažené za vlasy. Přesně to se však dnes děje a já si myslím, že proto je potřeba dělníků schopných vykračovat za hranice svého jazykového nebo jiného civilizačního okruhu a pracovat na tom, aby spolupráce byla možná.“

Říká Pavel Fischer, kterému v Taizé kladl otázky polský dominikán Stanislav Tasiemski z informační agentury polského episkopátu (KAI).

(mig)