Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Za papežem Františkem dnes zvláštním vlakem přijelo na sedm tisíc žáků italských základních škol, kteří se účastní projektu nazvaného „Továrna na mír“. První setkání výchovného projektu v těchto dnech hostí římské sídlo Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). „Továrnu na mír“ podporují osobnosti ze světa politiky, diplomacie, školství a různé nevládní organizace, přičemž zdůrazňují, že „iniciativa vychází z dětí samotných“. A proč název „továrna“?

“Protože mír je třeba stavět cihlu po cihle a cihlami v továrně na mír jsou děti. Jsou totiž účinným zdrojem změny. Právě ony mohou uskutečnit pravou revoluci srdce.“

Vysvětlila pro naše mikrofony jedna z organizátorek, psycholožka Maria Rita Parsiová.

Po pestrém dopoledním programu ve vatikánské aule Pavla VI. několik malých hostů položilo Svatému otci otázky, týkající se řady témat, kterým však bylo společné slovo „mír“ či „pokoj“. Mezi tazateli byli děti různých národností, sociálních a zdravotních kategorií. Papež František odložil text připravené promluvy a v závěru setkání spatra zodpověděl celkem třináct dotazů. První se ptala Chiara, kterou zajímalo, zda se někdy papež hádal se sourozenci.

“Ať zvedne ruku, kdo se nikdy nepohádal se sourozencem nebo někým v rodině. Všichni jsme se někdy pohádali. Důležité je se nakonec usmířit, nezakončit den bez usmíření. Někdy je pravda na naší straně a druhý člověk se mýlí, tehdy nežádám o prominutí, ale udělám vstřícné gesto a přátelství pokračuje. (…) Také já jsem se mnohokrát pohádal a hádám se také dnes. Trošku se rozohním, ale pak se snažím usmířit. Hádka je lidská, důležité je však, aby u ní nezůstalo, ale aby po ní nastal mír.“

Neunavuje vás neustálé pobývání mezi lidmi? Nechtěl byste mít někdy od nich pokoj?, zněl další dotaz

“Mnohokrát toužím po troše klidu a rád bych si více odpočinul, to je pravda. Ale kontakt s lidmi neodnímá pokoj. Samozřejmě s sebou přináší hluk, zmatek, pohyb, ale tím se pokoj nevytrácí. O pokoj nás obírá neláska, žárlivost a závist, chamtivost a okrádání druhých lidí. Pobývat s lidmi je krásné, i když to unavuje a já nejsem žádný mladík, ale nezbavuje pokoje.“

Egyptský chlapec ocenil přijetí, jakého se mu dostalo v místní škole. Proč vlivní lidé školství více nepomáhají?, ptal se.

“Proč ti, kdo mají moc, nepomáhají školství? Mohli bychom se ptát ještě šířeji: Proč tolik mocných lidí nechce mír? Protože žijí z válek, ze zbrojního průmyslu, a to je vážné. Tito lidé vydělávají na průmyslu smrti a chtějí stále víc. Víte, nakolik nám škodí žádostivost po bohatství. A tady vidíme, že se vše točí kolem peněz – ekonomický systém se točí kolem peněz a nikoli kolem člověka, muže a ženy. Penězům se mnoho obětuje a vedou se války na jejich obranu. Válkou se více vydělá! Vydělají se peníze, ale ztrácejí životy, kultura, výchova a mnohé další. A proto tito lidé nechtějí školu. Jeden starý kněz, kterého jsem před léty poznal, říkával: Ďábel vstupuje peněženkou. Chamtivostí. A proto tito lidé nechtějí mír.“

Niternější téma navodila otázka pacienta římské dětské nemocnice: „Proč jsem se narodil se zdravotními problémy, i když jsem nic špatného neudělal? A co dělat, aby děti jako já netrpěly?“

“Rafaeli, to, co jsi vyslovil, mne dojalo a zasáhlo. Je to jedna z nejtěžších otázek a neexistuje na ní odpověď. (…) Musíme pouze hledět k nebi a čekat na odpověď, kterou nenacházíme. Ale na druhou otázku mohu odpovědět. Jak ulehčit dětem v utrpení? Tím, že jsme jim nablízku, a na tom je třeba hodně pracovat. Mně se kupříkladu nelíbí říkat, že je dítě postižené (disabile - doslova neschopné, pozn. překl.). Nikoli, to dítě má jiné schopnosti. Každý máme nějaké schopnosti. Někteří nám dávají pocítit, že život není snadný. Všichni mají schopnost nám něco dát a něco pro nás udělat.“

Dva dotazy vedly do vězení. Kladli je nezletilý vězeň z římské věznice a dívka s otcem ve výkonu trestu. „Existuje odpuštění pro člověka, který se dopustil něčeho špatného?“, obrátila se k papeži.

“Bůh odpouští všechno. My ale nedokážeme odpustit. Je jednodušší plnit věznice, než pomoci v další životní cestě tomu, kdo se zmýlil. Ve vězení nenajde odpuštění. Co to znamená odpustit? Pomoci člověku, aby vstal, a znovu jej zapojit do společnosti. Musíme se takto naučit odpouštět. Všichni se můžeme dopustit těch nejhorších chyb, a proto nikdy nesuďme. Pomáhejme si v tom, abychom znovu povstali a vrátili se do společnosti.“

Devítiletému chlapci nebylo zrovna jasné, co je to mír, o kterém všichni okolo mluví. Žádal papeže o vysvětlení. Mír není jenom absence války, ale také radost, přátelství, spravedlnost, dostatek potravy a zdravotní péče pro všechny děti, odpověděl Petrův nástupce.

“Mír vyžaduje práci, není to klidná nečinnost. Pravý mír se dosahuje prací, řešením problémů a potřeb, které všichni mají ve své vlasti, rodině, společnosti. Takto se utváří „řemeslný“ mír.“

Změní se něco po dnešním setkání?, zněl závěrečný dotaz. „Vždycky, když se něco dobrého a krásného společně dělá, se něco změní“, loučil se papež s italskými dětmi z „Továrny na mír“.

(jag)