Řím.
Jedním ze „znamením mateřské péče církve o lid Boží – jak píše papež František v bule vyhlašující Svatý rok Milosrdenství – bude vyslání tzv. misionářů milosrdenství v postní době příštího roku, kteří – čteme dále v papežské bule - budou mít „pravomoc odpouštět hříchy, které jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci“. Budou to vybraní kněží vybavení zvláštní pravomocí, pokud jde o delikty, které může rozhřešit pouze Apoštolský stolec. O jaké hříchy konkrétně jde, vysvětluje pro Vatikánský rozhlas italský kanonista,
don Arturo Cattaneo, vyučující na teologické fakultě v Luganu:
„Hříchy vyhrazené Apoštolskému stolci jsou hříchy, které církev považuje za zvlášť závažné, protože působí církvi obzvláštní škodu. Církev je proto považuje za zločiny a váží se k nim tzv. kanonické tresty, které mají duchovní povahu, tzn. že odnímají křesťanovi určité duchovní či hmotné hodnoty, a to v souladu s nadpřirozeným dobrem duší. Do takovýchto trestů viník v některých případech upadá automaticky a nejtěžší z nich je exkomunikace, která spočívá v nemožnosti přijímat a - v případě provinivšího se kněze - také udělovat svátosti i svátostiny, jakož i účastnit se mše i vůbec jakékoli bohoslužby.“
O jaké konkrétní delikty se jedná?
„V současné době je jich podle Kodexu kanonického práva pět. Papež Benedikt XVI. doplnil šestý, který spočívá ve vyzrazení tajemství průběhu volby papeže. Většiny těchto deliktů se tedy mohou dopustit jenom kněží, popřípadě pouze biskupové. Jedná se: 1. o udělení a přijetí biskupského svěcení bez papežského pověření; 2. pokus kněze rozhřešit osobu, se kterou spáchal hřích proti šestému přikázání; 3. vyzradí-li kněz zpovědní tajemství a za 4. již zmíněné vyzrazení konklávního tajemství. Zbylých dvou deliktů se může dopustit každý křesťan a jsou jimi za 5. zneuctění eucharistických způsob a za 6. fyzické napadení papeže. V těchto šesti případech je prominutí trestu exkomunikace vyhrazeno Apoštolskému stolci.“
Jak nastupuje trest exkomunikace v těchto šesti případech?
„Jedná se o exkomunikaci tzv. latae sententiae, tedy bez rozhodnutí představeného, to znamená, že pachatel takových deliktů je exkomunikován automaticky jejich spácháním, aniž by papež, biskup či církevní soud musel věc projednávat a vyhlašovat. Kvůli větší zřejmosti a aniž by to bylo nutné k její platnosti však může být exkomunikace oznámena také veřejně, jako se to stalo v případě arcibiskupa Lefébvra.“
Prominutí automatické exkomunikace je tedy vyhrazeno Apoštolskému stolci. Jak probíhá?
„Normálně uděluje papež vrchnímu penitenciáři, kterým je nyní kardinál Piacenza, pravomoc promíjet tyto tresty. Existují však také další těžké hříchy, které církev považuje za zločiny a pojí se k nim trest automatické exkomunikace, ale jejich prominutí není vyhrazeno Apoštolskému stolci, nýbrž diecéznímu biskupovi. V každé diecézi existuje penitenciář, který má pravomoc je rozhřešit. Také kaplani ve vězeních a nemocnicích tuto pravomoc mají.“
Nejznámější z těchto hříchů je umělý potrat..
„Je to zvláštní případ, který se pojí automaticky s exkomunikací nejenom pro matku, která jej podstoupila, ale také pro otce či příbuzné, kteří ji k tomu navedli, a pro lékařský personál, který interrupci provedl.“
Pokud tedy jde o papežem vyslané misionáře milosrdenství, upozorňuje italský kanonista, budou mít zřejmě pravomoc snímat exkomunikaci vyhrazenou Apoštolskému stolci, ale také tu, která je normálně vyhrazena diecéznímu biskupovi či diecéznímu penitenciáři…
„Trest exkomunikace spočívá především v tom, že znemožňuje přístup ke svátostem, včetně svátosti smíření. Proto ten, kdo je exkomunikovaný, nemůže dostat svátostné rozhřešení, dokud mu není prominuta exkomunikace. Zpovědník obvykle nemá moc prominout exkomunikaci a proto, přijme-li kajícníka, o kterém zjistí, že je exkomunikován, nemůže jej jednoduše rozhřešit, ale musí jej poslat podle konkrétního případu k diecéznímu biskupovi nebo k Apoštolskému stolci, neboť před přijetím svátostného rozhřešení musí být nejprve sňata exkomunikace.“
„Vyslání zmíněných misionářů milosrdenství – uzavírá kanonista – je od papeže krásný nápad. Na jedné straně umožňuje věřícím, aby se zamysleli nad závažností určitých hříchů a zároveň papež vychází tímto gestem vstříc věřícím a umožňuje snadněji se otevřít Božímu milosrdenství, které se projevuje skrze církev“ – říká o. Arturo Cattaneo.
(mig)