Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Svatý otec zahájil velikonoční triduum v římské věznici Rebibbia, kam na Zelený čtvrtek přijel krátce po páté hodině odpolední spolu s kardinálem vikářem Vallinim a substitutem státního sekretariátu, arcibiskupem Becciu. Na vězeňském dvoře tuto mimořádnou návštěvu očekávaly tři stovky vězňů a vězeňkyň spolu s patnácti dětmi, které všechny papež František pouze v doprovodu vězeňského kaplana, O. Sandra Spriana, jednotlivě pozdravil.

“Děkuji vám za tak vřelé a procítěné přijetí, mnohokrát děkuji!“

pronesl Petrův nástupce do mikrofonu před vstupem do budovy.

Podle slov vězeňských pastoračních pracovníků se účastníci včerejší bohoslužby připravovali na setkání s papežem nejméně měsíc – pod policejním dozorem začali s úklidem a výzdobou kostela, aby se později při katechezích v různých odděleních věznice seznámili s průběhem liturgie na památku Večeře Páně. Díky vstřícnosti vězeňského ředitelství mohlo několik vězňů také ministrovat při mši svaté, kterou papež slavil v kapli „Otče náš“ a při které spatra pronesl krátkou homilii:

“Tento čtvrtek seděl Ježíš u stolu spolu s učedníky a slavil svátek Paschy. Evangelium, které jsme vyslechli, obsahuje jednu větu, která je samým středem toho, co Ježíš pro nás všechny udělal: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan1,13). Ježíš nás miloval. Ježíš nás miluje. Bez omezení, stále, až do konce. Ježíšova láska k nám nemá hranice. Ježíš miluje stále více a více, neunavuje ho milovat nikoho z nás. Miluje nás všechny, až do té míry, že za nás dává svůj život. Ano, dává život za nás, za nás všechny, za každého z nás. A každý z nás může říci: „Dal za mne život“. Každý z nás. Dal život za tebe, za tebe a za tebe, za mne, za něho…za každého člověka jmenovitě. Taková je jeho láska – je osobní. Ježíšova láska nikdy nezklame, protože Ježíše neunavuje milovat, stejně jako jej neunavuje odpouštět a objímat nás. Toto je první věc, kterou jsem vám chtěl říci: Ježíš nás miloval, každého z nás, až do krajnosti.“

A pak dělá něco, co učedníci nechápali. Umývá nohy. V té době to bylo zvykem, byl to obyčej, protože když lidé přicházeli do nějakého domu, měli nohy špinavé od prachu cest, které v té době ještě nebyly dlážděné…Cesty byly prašné a při vstupu do domu se lidem umývaly nohy. Tuto práci ale nedělal majitel domu, nýbrž otroci. Byla to otrocká práce. A Ježíš jako otrok myje naše nohy, myje nohy učedníků, a proto říká Petrovi: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později“ (Jan13,7). Ježíšova láska je tak veliká, že se stal otrokem, aby nám sloužil, vyléčil nás a očistil.

Dnes, při této mši, si církev přeje, aby kněz, na památku dvanácti apoštolů, umyl nohy dvanácti lidem. Ve svém srdci však musíme mít jistotu, že Pán, když nám umývá nohy, nás omývá celé, očišťuje nás, ještě jednou nám dává pocítit svou lásku. V Bibli je u proroka Izaiáše jedna krásná věta, která říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Taková je Boží láska k nám.

Dnes umyji nohy dvanácti z vás, ale v těchto bratřích a sestrách jste vy všichni. Všichni, kteří tu bydlí a které vy zastupujete. Také já však potřebuji, aby mne Pán omyl, a za to se při této mši modlete: aby Pán omyl také mou nečistotu, abych se stával větším otrokem než vy, abych jako Ježíš byl otrokem ve službě lidí.
A nyní začneme s touto částí obřadu.“

Petrův nástupce pak za pomoci dvou ceremoniářů poklekl před šesti muži a šesti ženami z Nigérie, Konga, Ekvádoru, Brazílie a Itálie, kteří si odpykávají trest v římské věznici. Umyl a políbil jim nohy a rozloučil se pohledem do očí a úsměvem. Začal u viditelně dojaté nigerijské vězeňkyně, která držela na klíně několikaroční dítě. Také jemu – „třináctému apoštolovi“ patřilo papežovo láskyplné gesto. Jeden z vězňů vzal papežovy ruce, položil si je na hlavu a požádal o zvláštní požehnání.

V závěru mše svaté vězeňský kaplan poprosil papeže o modlitbu za „za jednoho přítele, který před několika dny zemřel v římské věznici“. Papež dlouhou chvíli setrval v modlitbě za vězně, který 28.3. spáchal sebevraždu, a v adoraci Nejsvětější svátosti. Závěr návštěvy vyplnily další pozdravy a objetí s přítomnými, kteří papeže vyprovázeli potleskem až k východu z kostela.

“Předtím než odjedu, bych ještě jednou chtěl poděkovat za přijetí a za vaše modlitby. Přeji všem dobré prožití Velikonoc. A prosím, modlete se za mne. Nyní se pomodlíme k našemu Otci, aby nám požehnal. Otče náš…!

Zněla Františkova slova na rozloučenou před závěrečným požehnáním. Celou papežovu návštěvu doprovázela silně emotivní atmosféra, jak pro naše mikrofony potvrdili také jeden z přítomných vězňů, který při mši ministroval:

“Cítím obrovskou radost, skutečně, a také velké dojetí, protože papež je tak jednoduchý, je jeden z nás. Nikdy v životě bych si nepomyslel, že budu sloužit při papežské mši. Před třemi lety jsem se vrátil k víře a děkuji Bohu. Vězení má smysl a mně posloužilo především v tom, že jsem objevil životní hodnoty a zejména víru.“

Uvedl jeden z vězňů. Také pro dalších pět vězňů papežova návštěva předznamenala nadcházející velký životní krok, protože na Boží hod velikonoční přijmou svátost biřmování a eucharistie.

(jag)