Na svátky židovských Velikonoc se Ježíš vydal do Jeruzaléma. Když vstoupil do chrámu, nenašel lidi, kteří by hledali Boha, nýbrž lidi, kteří dělali svoje obchody: prodavače nabízející zvířata k obětem, směnárníky, kteří vyměňovali „nečisté“ peníze s obrazem císaře za mince schválené náboženskou autoritou na zaplacení roční chrámové daně. Co nacházíme v našich chrámech dnes, ptám se.. Nehodné kšeftování, jež bylo zdrojem ohromných zisků, vyvolalo energickou Ježíšovu reakci. Převrací stoly, peníze shazuje na zem a obchodníky vyhání se slovy: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ (
Jan 2,16).
Tento výrok se nevztahuje pouze na obchody, které se dělaly na chrámovém nádvoří. Týká se spíše určitého typu religiosity. Ježíšovo gesto je výrazem „očisty“, očištění, a postoj, který dává najevo, lze dohledat v prorockých textech, podle nichž Bůh nemá zalíbení ve vnějším kultu materiálních obětí založeném na osobním zájmu (srov. Iz 1,11-17; Jer 7,2-11). Je to poukaz na autentický kult, na souvislost mezi liturgií a životem, a platí pro každou dobu i dnes pro nás. Liturgie není nějaká podivná, vzdálená věc, takže si během bohoslužby přemýšlím o svých věcech anebo se modlím růženec. Nikoli. Existuje souvislost mezi bohoslužbou, kterou přenáším do svého života. A tady je třeba jít ještě dále a ujít kus cesty.
Koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium definuje liturgii jako „první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha“ (č.14). Potvrzuje tak bytostné spojení mezi životem Ježíšova učedníka a liturgickým kultem. Ten není především naukou, které je třeba rozumět, nebo ritem, který je třeba konat, i když tím je přirozeně také. Podstatně je však zdrojem života a světla pro naši cestu víry.
Proto nás církev volá k autentickému liturgickému životu, aby existoval soulad mezi tím, co liturgie slaví, a tím, co prožíváme ve svém životě. Jde o to, abychom v životě vyjadřovali to, co jsme přijali vírou (srov. Sacrosanctum Concilium, 10) a tady slavili bohoslužbou.
Ježíšův učedník nechodí do kostela pouze proto, aby dodržel nějaký předpis a pocítil, že je zadobře s Bohem, který by však na druhé straně neměl příliš „obtěžovat“. Mnozí katolíci jako by říkali: „Pane, já chodím každou neděli do kostela. Nezasahuj tedy do mého života, neobtěžuj mne.“ Ježíšův učedník chodí do kostela, aby se setkal s Pánem a nalezl v Jeho milosti, působící ve svátostech, sílu myslet a jednat podle evangelia. Nesmíme se proto klamat tím, že návštěvou Pánova domu, modlitbami a pobožnostmi lze zakrýt jednání, které odporuje spravedlnosti, poctivosti a lásce k bližnímu. Nesmíme nahrazovat „náboženskou úctou“ to, co náleží bližnímu, a oddalovat tak pravé obrácení. Kult a liturgické slavení jsou privilegovaným prostorem naslouchání hlasu Pána, který vede po přímé cestě křesťanské dokonalosti.
Je však třeba vydat se cestou obrácení a pokání, abychom ze svého života odstranili strusku hříchu, jako to učinil Ježíš, když vyčistil chrám od přízemních zájmů. Postní doba je k tomu příhodná; je to čas vnitřní obnovy, odpuštění hříchů, doba, ve které jsme voláni znovu objevit svátost pokání a smíření, jež nám umožňuje přecházet z temnot hříchu ke světlu milosti a přátelství s Ježíšem. Neopomíjejme velkou sílu, kterou má pro křesťanský život tato svátost. Umožňuje nám růst ve sjednocování s Bohem, opětovně získávat ztracenou radost a zakoušet útěšný pocit osobního přijetí milosrdnou náručí Boha.
Drazí bratři a sestry, tento chrám byl postaven díky apoštolské horlivosti svatého Luigiho Orioneho. Právě tady před padesáti lety blahoslavený Pavel VI. slavením mše v jazyce lidu v jistém smyslu inauguroval liturgickou reformu. Přeji vám, aby toto výročí ve vás všech osvěžilo lásku k Božímu domu. V něm nacházíte obrovskou duchovní pomoc. Tady můžete kdykoli chcete, zakoušet obrozující moc osobní i komunitní modlitby. Nasloucháním Božího Slova hlásaného v liturgickém shromáždění vám bude oporou na cestě vašeho křesťanského života. Mezi těmito zdmi se setkáváte nikoli jako cizinci, nýbrž jako bratři ochotní podat si ruku, protože vás shromáždila Kristova láska, základ naděje i závazku každého věřícího.
Kolem Ježíše Krista, úhelného kamene, se při této mši v důvěře semkněme a obnovme úmysl zasazovat se o očištění a vnitřní očistu duchovní budovy církve, jejíž živou součástí je každý z nás mocí křtu.
Ať se tak stane.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
