Rádio Vaticana

Škoda, že se dnes už téměř nesetkáme s dívčím jménem Zora, ačkoliv je tak poetické. Zora, původně jméno slovanské bohyně krásy, je básnický obraz úsvitu, ranních a večerních červánků. Setkáváme se s ním v Bibli, u Izaiáše, v 58. kapitole, kde Hospodin přislibuje: „Vyrazí tvé světlo jak zora!“

Tak poetický rozmach v liturgii v tomto chmurném období člověk nemůže než uvítat. Mnoha lidem připadá, že Vánoční doba končící Křtem Páně je příliš krátká a rádi připomínají, že dříve trvala až do Hromnic! Svátkem Uvedení Páně do chrámu slavnostní atmosféru vánočních svátků vystřídal pak ale už definitivně šedivý normál. A i tak náraz všednosti mohl připadat někomu tak tvrdý, že se rychle rozloučil s Třemi králi na velbloudech, kteří se z Betléma vraceli na Východ, a utíkal od jesliček přímo na letiště, aby odletěl na Západ, do Rio de Janeiro, na karneval.

Církevní svátky jako Vánoce nebo Velikonoce jsou ověšeny jako stromeček reminiscencemi na pohanský význam přírodních cyklů, lidovou tradicí, folklorem, zvyky a obyčeji, které někdy překrývají křesťanskou podstatu samotného svátku. To není zas až tak tragické, pokud člověk žije v kontextu živé tradice, která určuje rytmus života s takovou samozřejmostí, že člověka ani nenapadne, že by to vůbec mohlo být jinak. Když ale takový Ital odejde z rodné Kalábrie do multikulturniho Sydney či New Yorku, je vytržen ze svého přirozeného kulturního podhoubí. A tu udělá dříve či později „objev“ že v neděli do kostela jít vlastně ani nemusí a že svět se kvůli tomu nezhroutí. Nemá bohužel pravdu! Jeho svět, do kterého se narodil, do kterého vrostl a který v dětské bezprostřednosti obýval, se skutečně zhroutil – ačkoliv si toho nikdo nevšiml, dokonce ani on sám. Tento svět lidové církve (Volkskirche), ze kterého vzešel, už nejde znovu vystavět. Výzva doby pak zní: učinit osobní, vědomé a svobodné rozhodnutí pro víru (Entscheidungskirche). Jsme jako Izraelité odvlečení z Jeruzaléma do Babylonu, kde sní o návratu a propadají iluzím. I my dnes rádi sníme o návratu do doby, kdy bez „kostela“ neděle nebyla nedělí, kdy v chrámu vládla atmosféra posvátna, lidé poklekali se vší samozřejmostí před svatostánkem a nikoho ani nenapadlo na Květnou neděli předčítat Pašije v texaskách. Ale je vůbec cesty zpět, pomineme-li onu „cestu“, kterou lze nazvat zpátečnickou, umělou a povrchní? Možná musíme vše nejdříve ztratit, abychom to nalezli. Staré tradice musí zaniknout, aby mohly vzejít nové. A kříže tato společnost zřejmě musí ze zdí strhat, aby se mohly opět navrátit – nikoliv už jen ze zvyku, ale jako svědectví víry.

I my musíme svá gesta, slova, symboly a formy zbožnosti naplnit novým duchovním nábojem. Sebezbožněji vypadající skutek zůstane planým gestem, nevyrůstá-li z evangelia, ze zcela obyčejné, každodenní lásky, která si všímá člověka, který nic nejedl a nepil, a nadto je mu zima. Nestačí jenom poskytnout potravinu pro tělo, ale nasytit duši druhého z vlastních zdrojů srdce, chlebem vlastní duše. Naše slova a činy jsou jen tehdy věrohodné, když čerpají z tohoto zdroje. Když pozorujeme Papeže Františka, máme ten dojem, že se rozmáchl k velké reformě Církve právě touto konkrétností lásky. Vše ostatní pak dostane své místo – krucifix na zdi, svíčka na oltáři, či kolárek na krku. Už Starý zákon napomíná: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‚Zde jsem!‘ Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“ (Iz ,58,7-10)

Kdo to pochopil do hloubky, je apoštol Pavel. Měl hlubinné poznání Krista jako málokdo. Pavel nevyvěšuje nikde transparenty, neagituje, nepropaguje, ale žije v přátelství s Kristem, kterého Pavel chce poznat, tak jak on sám byl Jím poznán a pochopen. Znát někoho neznamená sbírat o něm informace nebo ho analyzovat. Poznat druhou osobu znamená proniknout pohledem lásky až do labyrintu jejího srdce, doprovázet ji k setkání s Bohem a pak ji s Ním nechat samotnou. Nic pak už nezakrývá, ale je vděčná, že se může otevřít a vyznat: Jsem hříšník, chci spasit svou duši a věřím na zázrak.

„Když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.“ (1 Kor 2,1-5)

Poselství Vánoc je světlo, které zahání temnotu. Kdo vstoupí do chrámu Panny Marie Vítězné v Praze a setrvá v usebrání před Jezulátkem, nemůže se odtrhnout – prostoupilo ho světlo. Čas a věčnost se slévají. Vánoce nekončí. A duše tu chce mít všechny ty své kolem sebe, aby se i oni nechali tím světlem prozářit. Boží síla proniká naší ubohostí, Kristova vlídná tvář se zračí v temných hlubinách. Nad propastí vzešla Zora a za závoj má ranní červánky. Ať celý rok nad námi nezapadá!

„Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ (Mt 5,13-16)