Drazí bratři a sestry!
Druhý vatikánský koncil nám v závěru dogmatické konstituce o církvi zanechal překrásnou meditaci o Nejsvětější Panně Marii. Připomenu pouze ony části, které se vztahují k tajemství, jež dnes slavíme. První je tato: „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva” (Lumen gentium,59). V závěru konstituce dále čteme: “Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně” (Lumen gentium,68). Ve světle tohoto nádherného vyobrazení naší Matky můžeme uvažovat nad poselstvím, obsaženým v biblických čteních, která jsme právě vyslechli. Můžeme se zaměřit na tři klíčová slova: zápas, vzkříšení, naděje. Zápas, vzkříšení, naděje.
Úryvek z knihy Zjevení přináší výjev zápasu mezi ženou a drakem. Žena, která představuje církev, je z jedné strany oslavená a vítězná, z druhé strany dosud prožívá porodní bolesti. Taková je ve skutečnosti také církev – jestliže v nebi je již spojena se slávou svého Pána, v dějinách trvale prožívá zkoušky a čelí výzvám, které s sebou nese konflikt Boha s ďáblem, stále přítomným nepřítelem. V tomto zápasu, kterým procházejí Ježíšovi učedníci – tedy my všichni – nás Maria neopouští. Matka Kristova a Matka církve je vždy s námi a neustále s námi kráčí. Také Maria v jistém smyslu sdílí tento dvojí stav. Sama pochopitelně jednou provždy vstoupila do nebeské slávy; neznamená to však, že by se vzdálila a oddělila se od nás. Naopak, Maria nás doprovází, bojuje po našem boku, podporuje křesťany v zápasu proti silám zla. Modlíme-li se s Marií, zejména růženec…Poslouchejte ale, modlíte se každý den růženec? Jste si tím jistí? Ano? Tedy – modlitba s Pannou Marií, zejména modlitba růžence, má také tuto “bojovnou” dimenzi. Znamená to, že je to modlitba, která nás podporuje v bitvě proti zlému duchu a jeho pomahačům. Také růženec nás tedy v této bitvě podporuje.
Druhé čtení hovoří o vzkříšení. Apoštol Pavel v listě Korinťanům trvá na tom, že být křesťanem znamená věřit ve skutečné Kristovo vzkříšení. Naše víra vychází z této základní pravdy, která není pouhou myšlenkou, nýbrž událostí. Také tajemství Panny Marie, která byla s tělem a duší vzata do nebeské slávy, je cele vepsáno do Ježíšova zmrtvýchvstání. Syn ve svém průchodu smrtí k sobě “přitáhl” Matčino lidství. Ježíš jednou provždy vstoupil do věčného života s celým svým lidstvím, které přijal od Marie. Stejně tak ona, Matka, která Jej věrně po celý život následovala – a následovala jej srdcem, spolu s Ním vstoupila do věčného života, kterému říkáme také nebe, ráj, dům nebeského Otce.
Rovněž Maria poznala mučednictví kříže – mučednictví svého srdce, mučednictví duše. Když Ježíš trpěl na kříži, ona velmi trpěla ve svém srdci. Prožívala Synovo utrpení v hloubi duše. Plně se s Ním sjednotila ve smrti, a proto jí bylo darováno vzkříšení. Kristus je první ze vzkříšených a Maria je první z vykoupených; je první z těch, “kteří jsou Kristovi”. Je naší Matkou, ale můžeme říci, že je také naší zástupkyní, naší sestrou – naší první sestrou. Je první z vykoupených, která došla do nebeské slávy.
Dnešní evangelium nám napovídá třetí slovo: naděje. Naděje je ctností toho, kdo zažívá konflikt, každodenní zápas mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem, a věří v Kristovo vzkříšení, ve vítězství Lásky. Vyslechli jsme Mariin chvalozpěv – Magnificat . Je to chvalozpěv naděje, chvalozpěv Božího lidu putujícího dějinami. Chvalozpěv mnoha světců a světic – některých známých, ale mnoha dalších neznámých, které však Bůh zná velmi dobře. Chvalozpěv matek, otců, katechetů, misionářů, kněží, řeholnic, mladých lidí, ale také dětí, dědů a babiček – těch, kteří prošli zápasem života a ve svém srdci nesli naději nepatrných a pokorných. Maria říká: “Velebí má duše Hospodina” – tento chvalozpěv dnes zpívá také církev. Zpívá jej na celém světě a zejména tam, kde dnes Kristovo Tělo trpí. Tam, kde je kříž, je pro nás křesťany stále naděje. Chybí-li naděje, nejsme křesťané. Rád proto opakuji: nedejte se okrást o naději. Kéž nás neobírají o naději, protože síla naděje je milost. Je to Boží dar, který nás vede kupředu s pohledem upřeným na nebe. Maria je stále nablízku těmto trpícím společenstvím, těmto našim bratřím. Jde s nimi, trpí s nimi a zpívá s nimi Magnificat, chvalozpěv naděje.
Drazí bratři a sestry, připojme se také my všichni a z celého svého srdce k tomuto chvalozpěvu trpělivosti a vítězství, zápasu a radosti. Tento chvalozpěv spojuje vítěznou církev s putující církví – tedy s námi, sjednocuje zemi s nebesy, snoubí naše dějiny s věčností, ke které se ubíráme.
Ať se tak stane.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
