Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán/Řím. Dnes patří v liturgickém kalendáři místo oslavě sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu. Papež František, sám člen tohoto řeholního společenství, se rozhodl tento den oslavit se svými spolubratry v Římě. Vydal se proto dnes ráno do římského kostela Jména Ježíš (del Gesù), aby zde ve čtvrt na devět, u hrobu sv. Ignáce, slavil ve společenství svých spolubratří mši svatou. Byla to mše ve stylu každodenních soukromých bohoslužeb v domě sv. Marty. Nebyla to tedy pontifikální bohoslužba, měla však slavnostní ráz vzhledem k dnešnímu svátku. Kromě více než dvou stovek jezuitů, žijících v Římě, v čele s vedením tohoto řádu, se jí zúčastnily další stovky věřících, kteří s jezuity zejména v Římě spolupracují.

Na počátku této bohoslužby přivítal Svatého otce generální představený jezuitského řádu P. Adolfo Nicolás. Oslovil jej jako bratra Františka, a citoval jeho nedávný výrok před novináři, že se nejen cítí jako jezuita, ale že také jako jezuita smýšlí. Co to znamená, to papež František naznačil ve své homilii, ve které se zastavil u tří rysů, které mají jezuitu charakterizovat. Nejprve to má být ústřední postavení Krista a církve v životě jezuity, dále ochota nechat se Jím získat ke službě, a nakonec schopnost pociťovat zahanbení pro své slabosti a hříchy, a učit se pokoře vůči Pánu a bratřím.

„V jezuitském znaku je monogram IHS, zkratka slov Iesus Hominum Salvator (Ježíš spasitel lidí). Tento znak nám neustále připomíná něco, co bychom neměli nikdy zapomenout: totiž ústřední místo Krista pro každého z nás jezuitů a pro celé Tovaryšstvo Ježíšovo. Svatý Ignác je chtěl nazvat právě podle Ježíše, aby ukázal, jaký je náš hlavní vztažný bod. Také na začátku knížky Duchovních cvičení nás staví před Pána Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Spasitele. To působí, že my jezuité a celé Tovaryšstvo nemáme být soustředění na sebe, ale na ‚Krista vždy většího‘, který je nám blíž než my sami sobě, který nás neustále vyvádí od nás samých a přivádí nás ke kenozi, ke schopnosti vyjít ze své sebelásky, ze své vlastní vůle a ze svých vlastních zájmů. Není pro nikoho z nás samozřejmé položit si otázku: Je Kristus středem mého života? Kladu Krista skutečně doprostřed? Jsme totiž stále pokoušeni klást do středu sami sebe. Pokud to jezuita dělá, dělá chybu. V prvním čtení Mojžíš naléhavě opakoval lidu, aby miloval Hospodina, aby kráčel po jeho cestách, ‚protože on je tvým životem‘ (srov. Dt 30, 16.20). Kristus je naším životem!“

Papež František dále ve své homilii upozornil, že ústřednímu postavení Krista odpovídá také ústřední místo církve: jsou to dvě ohniska, která se nemohou oddělit – nelze následovat Krista jinde, než v církvi a s ní. Jezuité mají být muži, kteří jsou zakořeněni v církvi. Nemají chodit po paralelních nebo izolovaných cestách, mohou se však vydat na cesty, na něž ještě nikdo nevkročil, protože to jsou cesty objevitelské, tvůrčí. Jen tak je totiž možné dojít na hranice a okraje světa. Má to ale být vždy ve společenství s církví, v sounáležitosti s ní.

„Podívejme se na zkušenost sv. Pavla, která je podobná zkušenosti sv. Ignáce. Apoštol Pavel píše, že se snaží dosáhnout Kristovy dokonalosti, ‚protože i mě se zmocnil Kristus Ježíš‘ (Fil 3, 12). Nechat se zmocnit Kristem. Hledám Ježíše, sloužím Ježíši, protože On mě hledal jako první, zmocnil se mě. To je srdcem naší zkušenosti. On je vždy ten první. (…) Zde bych chtěl upozornit na rozjímání o Božím Království z druhého týdne Duchovních cvičení. Kristus, náš Pán a Věčný král, volá každého z nás slovy: ‚Kdo chce jít se mnou, musí se se mnou namáhat, aby, jako mě následoval v námahách, následoval mě také ve slávě (ES, 95).‘ Být získáni Kristem, abychom mu mohli nabídnout celou svou osobnost a všechno své úsilí. Říci Pánu, že chceme dělat vše k jeho větší službě a chvále, napodobovat ho v ochotě snášet urážky, opovržení a chudobu. Nechat se získat Kristem znamená být stále upnuti k tomu, co máme před sebou, k cíli, kterým je Kristus, a upřímně si klást otázku: Co jsem učinil pro Krista? Co dělám pro Krista? Co musím udělat pro Krista?“

Posledním bodem homilie Svatého otce byla Ježíšova slova v evangeliu „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ A dále: „Kdo se stydí za mne a za má slova …“ (Lk, 9, 24.26). Podle papeže Františka nás Ježíš nikdy nevybízí, abychom se styděli za Něj, naopak jej máme následovat vždy s naprostou oddaností a bezmeznou důvěrou. Když se ale zahledíme na Ježíše, jak to sv. Ignác učí v prvním týdnu Duchovních cvičení, tedy na Ježíše ukřižovaného, pak pociťujeme to, co je podle Svatého otce velmi lidské a zároveň ušlechtilé, totiž zahanbení, že nejsme na jeho výši.

„Hledíme na Kristovu moudrost, a vidíme svou neznalost, hledíme na jeho všemohoucnost, a vidíme svou slabost, hledíme na jeho spravedlnost, a vidíme svou nespravedlnost, hledíme na jeho dobrotu, a vidíme, jak jsme sami špatní. Prosme o milost tohoto zahanbení a tohoto studu. Studu, který pochází s neustálých projevů jeho milosrdenství vůči nám, studu, který nám vhání ruměnec do tváře, který nás dokáže uvést do souladu se srdcem Krista, který se pro mne stal hříchem. (...) Toto nás jako jednotlivce i jako Tovaryšstvo vede vždy k pokoře. Jedná se o pokoru, která nám každodenně připomíná, že to nejsme my, kdo budujeme Boží království, ale že je to vždy Boží milost v nás. Jde o pokoru, která nás vede, abychom nesloužili sami sobě a svým nápadům, ale sloužili Kristu a Jeho církvi, jako hliněné nádoby, křehké, nedostatečné, ale které obsahují nesmírný poklad, který neseme a ohlašujeme.“

V souvislosti s potřebnou pokorou připomenul papež František příklad dvou osobností jezuitského řádu, světce Františka Xaverského a jednoho z posledních generálních představených P. Pedra Arrupeho SJ.

„Rád uvažuji nad tím, jak má vypadat závěr života jezuity. Vždycky mi přijdou na mysl dva příklady. Jeden je klasický, je jím sv. František Xaverský. Na mnoha obrazech je znázorněna scéna jeho smrti, jak vyhlíží Čínu. Na konci života je sv. František naprosto bez ničeho, ale před Pánem. Druhým příkladem je páter Arrupe. Při posledním rozhovoru v táboře pro uprchlíky řekl: ‚To říkám, jako by to byla má labutí píseň: modlete se.‘ Tedy modlitba a sjednocení s Ježíšem. A potom nasedl do letadla, přiletěl do Říma, kde ho postihl iktus, a tak začal dlouhý závěr jeho života, který byl velkým příkladem pro všechny. Měli bychom se rádi zamýšlet nad těmito dvěma příklady a prosit o milost, aby závěr našeho života byl takový, jako ten jejich.“

Tolik slova papeže Františka z jeho homilie v jezuitském kostele del Gesù.

(RaVat)