„Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“, odpověděl Ježíš, když byl dotázán, co si myslí o placení daní. Ti co se ho ptali, mu, samozřejmě, chtěli nastražit léčku. Chtěli jej donutit, aby zaujal postoj v zanícené politické diskusi o římské nadvládě v zemi Izraele. Ve hře však bylo více. Kdyby Ježíš opravdu byl očekávaný Mesiáš, pak se měl určitě postavit proti římským vládcům. Otázka tedy byla vypočítaná tak, aby jej odhalila buď jako hrozbu pro režim nebo jako podvodníka.
Ježíšova odpověď dovedně přenáší otázku na vyšší rovinu, když jemně varuje jak před politizací náboženství, tak před zbožštěním časné moci, jakož i před úpornou snahou o zbohatnutí. Jeho posluchači měli pochopit, že Mesiáš není císař a že císař není Bůh. Království, které Ježíš přišel ustanovit, má absolutně vyšší dimenzi, jak plyne z odpovědi dané Pilátovi: „Moje království není z tohoto světa.“
Novozákonní podání Vánoc vyjadřuje podobné poselství. Ježíš se narodil během „sčítání lidu celého světa“, které si přál císař Augustus, proslulý tím, že zavedl Pax Romana ve všech zemích podrobených římské vládě. Avšak toto dítě, narozené v zapadlém a vzdáleném koutku říše, mělo světu nabídnout mnohem větší pokoj, který je co do účelu skutečně všeobecný a transcenduje jakékoli prostorové a časové omezení.
Ježíš je nám představen jako potomek krále Davida, ale osvobození, které přinesl svému lidu, nespočívalo v tom, že bude držet v šachu nepřátelská vojska, nýbrž v definitivním přemožení hříchu a smrti.
Narození Krista nás vyzývá k opětovnému promyšlení našich priorit, našich hodnot, našeho způsobu života. Vánoce jsou nepochybně časem velké radosti a jsou také příležitostí ke hluboké reflexi, ba zpytování svědomí. Co si můžeme na konci roku, který mnohým přinesl ekonomické ztráty, vzít z pokory, chudoby a jednoduchosti betlémské scény?
Vánoce mohou být časem, ve kterém se naučíme číst evangelium a znát Ježíše nejenom jako Dítě z jeslí, ale také jako toho, ve kterém rozpoznáváme Boha, který se stal člověkem. V evangeliu křesťané nacházejí inspiraci pro každodenní život a pro svou účast ve světovém dění ať už je to v parlamentu nebo na burze. Křesťané by neměli utíkat před světem; měli by se naopak do něho zapojit. Jejich účast v politice a ekonomice by však měla překračovat jakoukoli formu ideologie.
Křesťané bojují proti chudobě, protože uznávají svrchovanou důstojnost každé lidské bytosti stvořené k obrazu Božímu a určené k životu věčnému. Křesťané usilují o spravedlivé sdílení pozemských zdrojů, protože jsou přesvědčeni, že jakožto správci Božího stvoření, mají povinnost starat se o ty nejslabší a nejvíce zranitelné. Křesťané odporují chamtivosti a vykořisťování v přesvědčení, že právě velkorysost a láska zapomínající na sebe, jak ji učil a žil Ježíš Nazaretský, je cestou, která vede k naplnění života. Křesťanská víra v transcendentní úděl každé lidské bytosti v sobě zahrnuje naléhavost poslání prosazovat pokoj a spravedlnost pro všechny.
Poněvadž tyto cíle sdílejí mnozí, je možné dosáhnout velké a plodné spolupráce mezi křesťany a všemi ostatními. Křesťané však dávají císaři, jenom co je císařovo, ale nikoli to, co patří Bohu. V průběhu dějin křesťané častokrát nemohli požadavkům císaře vyhovět. Počínaje antickým kultem římských císařů až k totalitním režimům minulého století, snažil se císař zaujmout místo Boží. Odmítají-li se křesťané sklonit před falešnými bohy naší doby, nečiní tak proto, že mají zastaralé vidění světa. Naopak, děje se tak proto, že jsou svobodní od ideologických pout a jsou oduševňováni ušlechtilou vizí lidského údělu natolik, že nemohou přijímat kompromisy s ničím, co by jej mohlo ohrozit.
V Itálii jsou zříceniny antických římských budov často zdobeny znázorněními betlémské scény. Dokazuje to, že narození dítěte Ježíše znamená konec starého řádu, pohanského světa, ve kterém se zdálo, že nároky císaře nelze odmítnout. Nyní existuje nový král, který neskládá důvěru v sílu zbraní, ale v moc lásky. Přináší naději všem, kteří žijí jako On na okraji společnosti. Přináší naději těm, kteří jsou zranitelní uprostřed proměnlivé štěstěny pomíjivého světa. Z jeslí nás Kristus volá, abychom žili jako občané Jeho nebeského království, království, které může tady na zemi pomoci vytvářet každý člověk dobré vůle.
Z listu Financial Times, 20. prosince 2012
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
