Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vážení pánové a dámy,
Drazí bratři a sestry,
Zázrak uzdravení slepého Bartimaia má ve struktuře Markova evangelia významné místo. Je totiž zasazen na konec pasáže nazývané „výstup do Jeruzaléma“, tedy poslední Ježíšovy pouti na Velikonoce do Svatého města, kde Jej, jak ví, očekává utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Cesta do Jeruzaléma z údolí Jordánu vede přes Jericho a k setkání s Bartimaiem dochází u východu z města, „když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha“ (Mk 10,46), oním zástupem, který zanedlouho při vstupu do Jeruzaléma prohlásí Ježíše za Mesiáše. Právě u této cesty seděl slepý žebrák Bartimaios, jehož jméno znamená „syn Timaiův“, jak podotýká evangelista. Celé Markovo evangelium je jakousi trasou víry, která postupně roste v Ježíšově škole. Učedníci jsou prvními aktéry této objevné cesty, ale jsou tu i další postavy, které zaujímají důležité místo, a Bartimaios je jedním z nich. Je to poslední zázrak, který Ježíš vykoná před svým utrpením a nikoli náhodou se týká slepce, člověka, jehož zrak ztratil světlo. Víme i z ostatních textů, že slepota má v evangeliích zásadní význam. Poukazuje na člověka, který potřebuje světlo Boží, světlo víry, aby opravdu poznal realitu a kráčel cestou života. Podstatné je uznat vlastní slepotu, potřebu světla, jinak slepota potrvá navždy (srov. Jan 9,39-41).

Bartimaios je tedy v onom strategickém bodě Markova vyprávění představen jako vzor. Není slepcem od narození, nýbrž přišel o zrak. Je člověkem, který ztratil světlo, je si toho vědom, ale neztratil naději, dovede se chopit příležitosti setkání s Ježíšem a svěřuje se Mu, aby byl uzdraven. Když tedy slyší, že Mistr přechází kolem něho, zvolá: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47) a opakuje to hlasitěji (v. 48). Když jej Ježíš zavolá, ptá se jej, co od Něho chce, odpoví: „Mistře, ať vidím!“ (v.51). Bartimaios představuje člověka, který rozpoznává svou nemoc a s důvěrou volá k Pánu, že jej uzdraví. Jeho prosba je prostá a upřímná, příkladná a – podobně jako prosba celníka z chrámu „Smiluj se nade mnou hříšným“ (Lk 18,13) – vskutku vstoupila do tradice křesťanské modlitby. Při setkání s Kristem prožitém s vírou Bartimaios obdrží světlo, které ztratil, a zároveň vlastní důstojnost. Staví se na nohy a vydává se na cestu, která má od té chvíle vedení – Ježíše – a je stejná jako ta, kterou se ubírá Ježíš. Evangelista nám pak o Bartimaiovi už nic neříká, ale ukazuje nám na něm, kdo je to učedník: ten, který ve světle víry následuje Ježíše „cestou za ním“ (v. 52).

Svatý Augustin v jednom ze svých spisů vyslovuje o postavě Bartimaia velmi zvláštní postřeh, který může být zajímavý a příznačný také dnes pro nás. Svatý biskup z Hippony uvažuje o tom, že Marek právě v tomto případě uvádí nejenom jméno uzdraveného člověka, ale také jeho otce, a dochází k závěru, že „Bartimaios, syn Timaiův byl velmi zámožnou osobností, jejíž bída musela být všeobecně známá a veřejně vyhlášená, protože nebyl jenom slepcem, ale i žebrákem, který sedával u cesty. Z tohoto důvodu chtěl Marek zmínit právě jeho, protože jakožto uzdravený ze slepoty mohl tento zázrak uvést ve známost, protože pověst o neštěstí, které slepce postihlo, byla velká“ (Il consenso degli evangelisti, 2,65, 125). Tolik svatý Augustin.

Tento výklad, podle něhož Bartimaios byl zámožnou osobností, která upadla do nouze, přivádí k zamyšlení. Vybízí nás k reflexi o tom, že v našem životě existují drahocenné dary, které můžeme ztratit a které nejsou materiální. V této perspektivě by Bartimaios mohl představovat ty, kteří žijí na územích již dávno evangelizovaných, kde světlo víry ochablo, a kteří se vzdálili od Boha, jehož už nepokládají v životě za relevantního, tedy lidi, kteří ztratili velké bohatství, ztratili vznešenost – nikoli ekonomické či pozemské moci, nýbrž křesťanské důstojnosti; ztratili bezpečnou a pevnou orientaci života a často nevědomky žebrají o smysl života. Mnoho je lidí, kteří potřebují novou evangelizaci, tj. nové setkání s Ježíšem Kristem, Synem Božím (srov. Mk 1,1), který jim může znovu otevřít oči a uvést na cestu. Je příznačné, že na závěr zasedání biskupského synodu o nové evangelizaci nám liturgie podává evangelium o Bartimaiovi. Toto Boží Slovo má co říci zvláště nám, kteří jsme se v těchto dnech konfrontovali s naléhavostí zvěstovat nově Krista tam, kde ochablo světlo víry, tam kde oheň Boží jenom doutná a potřebuje být oživen, aby se stal živým plamenem, který dává světlo a teplo celému domu.

Nová evangelizace se týká celého života církve. Týká se v první řadě řádné pastorace, která musí být více živena ohněm Ducha, aby zažehla srdce věřících, kteří pravidelně přicházejí do společenství v den Páně, aby se živili ze stolu Slova a Chleba života věčného. Chtěl bych zde zdůraznit tři pastorační linie, které vzešly ze synodu. První se týká svátostí křesťanské iniciace. Opět se potvrdil požadavek doprovázet vhodnou katechezí přípravu ke křtu, biřmování a eucharistii. Bylo poukázáno rovněž na důležitost pokání, svátosti Božího milosrdenství. Touto svátostnou cestou vede Pánovo povolání ke svatosti určené všem křesťanům. Vícekrát již bylo řečeno, že pravými protagonisty nové evangelizace jsou svatí. Ti mluví jazykem, který je všem srozumitelný: příkladem života a skutky lásky.

Za druhé, nová evangelizace se podstatně pojí s misijním posláním ad gentes. Církev má za úkol evangelizovat, zvěstovat poselství spásy lidem, kteří dosud neznají Ježíše Krista. I během synodních úvah bylo zdůrazněno, že existují mnohé oblasti v Africe, Asii a v Oceánii, jejichž obyvatelé, aniž by si toho byli vždy plně vědomi, vroucně očekávají první zvěst evangelia. Proto je zapotřebí prosit Ducha svatého, aby vzbudil v církvi nový misijní dynamismus, jehož protagonisty budou zvláště pastorační pracovníci a věřící laici. Globalizace způsobila značný pohyb obyvatelstva a proto je první zvěstování potřebné i v zemích dávno evangelizovaných. Všichni lidé mají právo poznat Ježíše Krista a jeho evangelium. Tomu odpovídá povinnost křesťanů, všech křesťanů – kněží, řeholníků i laiků – hlásat dobrou zvěst.

Třetí aspekt se týká pokřtěných osob, které nežijí podle křestních požadavků. Během synodních prací bylo zdůrazněno, že tito lidé se nacházejí na všech kontinentech, zvláště v sekularizovaných zemích. Církev jim věnuje zvláštní pozornost, aby se opět setkali s Ježíšem Kristem, objevili radost víry a vrátili se k náboženské praxi do společenství věřících. Kromě tradičních a stále platných pastoračních metod se církev snaží zavádět také nové metody, vytvářet nový slovník, vhodný pro určitou kulturu světa, předkládat pravdu o Kristu v dialogu a přátelství, jež má základ v Bohu, který je láska. V různých částech světa se církev již vydala na takovouto cestu pastorační kreativity, aby se přiblížila lidem, kteří ztratili nebo hledají smysl života, štěstí a vposledku vlastně Boha. Připomeňme některé významné městské misije, „nádvoří národů“, kontinentální misii, apod. Není pochyb, že Pán, Dobrý Pastýř hojně žehná tomuto úsilí, které pochází ze zápalu pro Jeho Osobu a Jeho evangelium.

Drazí bratři a sestry, Bartimaiovi se od Ježíše dostalo opět zraku a přidal se k zástupu učedníků, mezi nimiž byli zajisté i další, kteří byli Mistrem uzdraveni podobně jako on. Takoví jsou i noví evangelizátoři: lidé, kteří učinili zkušenost uzdravení s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista. A jejich charakteristikou je radost srdce, které spolu se Žalmistou říká: „Velikou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost“ (Žl 125,3). Také my se dnes s radostnou vděčností obraťme k Pánu Ježíši, který je Redemptor hominis a Lumen gentium, a učiňme tak slovy modlitby svatého Klementa Alexandrijského: „Až dosud jsem při svém hledání Boha bloudil. Teď ale, když mne osvěcuješ, Pane, nalézám skrze tebe Boha, přijímám od tebe Otce, stávám se tvým spoludědicem, neboť ses za bratra nestyděl. A tak se zbavme, zbavme zapomnění, které nás dělí od pravdy! Nevědomost, tu temnotu, jež překáží v cestě, jak mrákotu sejměme a Boha, který je skutečným Bohem, nazírejme... Nám v temnotě pohřbeným a ve stínu smrti zamčeným, se rozzářilo z nebe světlo, jasnější než slunce, sladší než život zde“ (Protreptikos, 113,2-114,1, Pobídka Řekům. Herrmann a synové, Praha 2001, str.173).
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie