Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Obraz Ježíšova setkání se Samaritánkou otevírá první ze dvou závěrečných dokumentů biskupského synodu o nové evangelizaci – jeho Poselství Božímu lidu.
Neexistuje snad člověk, který by se ve svém životě neocitl s prázdným vědrem na kraji studny v naději, že utiší nejzazší touhu svého srdce, že nalezne plný smysl svého bytí. Mnohé studně by dnes chtěly uhasit lidskou žízeň, avšak je třeba rozlišovat, jaká je v nich voda. Je palčivě nutné své hledání dobře nasměrovat, abychom se nestali kořistí rozčarování, které nás může zničit, zahajují biskupové svůj list.

Církev cítí svou povinnost posadit se u studny, jako kdysi Ježíš v Sycharu, a zpřítomnit Pána v životech dnešních lidí, pokračuje synodní poselství: Celý svět cítí potřebu po obnově víry, které hrozí zatemnění. Dnešní kulturní kontext víře zabraňuje, aby v člověku zakořenila a mohla se vyjadřovat ve společnosti, aby se vyznačovala jasným obsahem a patřičnými plody. Dnešní hlásání evangelia navazuje na první křesťanská staletí, na úsilí misionářů a utrpení mnoha mučedníků; musí být „nové svým vzmachem, způsobem a vyjádřením“ ( Jan Pavel II., promluva k 19. generálnímu shromáždění CELAM, Port-au-Prince, 9.3.1983 ) a „zaměřené hlavně na lidi, kteří, ač pokřtění, se vzdálili od církve a žijí bez křesťanské praxe“ ( Homilie Benedikta XVI. při mši sv. na zahájení biskupské synody, nám. sv. Petra , 7.10.2012).

Prvním přirozeným místem předávání víry je rodina. Biskupové zde vyzdvihují roli ženy (aniž by, jak poznamenávají, chtěli podcenit otcovskou figuru a její zodpovědnost). Předávání pravd víry, vedení k modlitbě, vnější znamení víry jsou však především součástí mateřské výchovy. Rodina je nanaštěstí všeobecně zanedbávána a nepožívá dostatečné úcty – podporu jí často neposkytuje ani samo církevní společenství, upozorňuje synod. Připomíná také bolestné neregulérní rodinné situace, jejichž protagonisty ujišťuje o neodmítající Pánově lásce. Církev vás miluje, přijímá, zůstáváte jejími členy, byť nemůžete přistupovat ke svátostem smíření a eucharistie, vzkazuje synod rozvedeným katolíkům, žijícím v novém občanském svazku.

Poselství dále připomíná nepostradatelnou roli farnosti jako „vesnické studny“ (Jan XXIII.), ke které přicházejí všichni strádající obyvatelé vsi. Tradiční církevní sdružení i nová hnutí pak synod vyzývá k přesvědčenému budování společenství v místních církvích. Svědectví evangelia však není výsadou katolíků, říká synod a přiznává tuto misi také ostatním křesťanským církvím. Dosud s nimi sice nepanuje plná jednota, avšak spojuje nás přesvědčení o nutnosti evangelizace, jak zaznělo opakovaně v příspěvcích synodních bratrských delegátů.

List synodních otců se poté věnuje různým společenským kategoriím: mládeži (máme o ni strach, ale nejsme pesimisté); nemocným a trpícím; civilizačnímu dialogu (hledejme „semena Slova“), oblasti výchovy, komunikací, vědy, umění, politiky. Zvláštní pozornost dostává mezináboženský dialog. Evangelizujeme, protože jsme přesvědčeni o Kristově pravdě, nikoliv proti někomu, vyjadřují se doslova biskupové.

Závěrečné synodní poselství poté naznačuje věřícím dva projevy víry, které pastýři považují při evangelizaci za navýsost důležité. Prvním je kontemplace. Pouze ticho modlitby může zabránit tomu, aby slovo spásy zaniklo v hluku zaplavujícím svět. Druhým symbolem ryzosti nové evangelizace jsou chudí, ve kterých rozpoznáváme Kristovu tvář. Pomoc chudým není pouze sociální služba, nýbrž duchovní skutek, zdůrazňuje synod.

Poslední oddíl listu se obrací k místním církvím na všech kontinentech – oceňuje věrnost východních církví a jejich mučednictví. Africkou církev vyzývá, aby posílila svou rodinnou identitu. Severoamerické věřící nabádá, aby otevřeli své domovy víře obdobně tomu, jak do své země přijali množství emigrantů. Na Latinské Americe biskupové vyzdvihují lidovou zbožnost a vybízejí k trvalé misijní práci. Katolíkům v Austrálii a Oceánii připomínají nutnost formace a trvalého hlásání. Asijská církev je označena jako cenná Kristova přítomnost na území, obývaném dvěma třetinami světové populace. Navzdory časté marginalizaci a pronásledování svědčí svou pevnou vírou, píší biskupové. Evropské věřící synod povzbuzuje, aby agresivní sekularizaci a moc ideologií nepřátelských člověku i Bohu překonávali o to živější vírou.

(jag)