Nový portál Vatikánského rozhlasu

Jsem vám velice vděčný za toto setkání, které dává vyniknout respektu a vážnosti, které chováte vůči Apoštolskému stolci a zároveň mi umožňuje, abych jako Pastýř všeobecné církve vyslovil svoje uznání vašemu přičinlivému a záslužnému dílu, které nepřestáváte konat ke stále většímu občanskému, sociálnímu a ekonomickému blahu pracovitého milánského a lombardského obyvatelstva. Děkuji kardinálovi Angelu Scolovi, který toto setkání zahájil. Uctivě a srdečně vás zdravím a moje mysl přitom zalétá k tomu, který byl vaším slavným předchůdcem, svatému Ambroži, správci – consultaris – provincií Liguria a Aemilia se sídlem v císařském městě Milán, dnes bychom řekli evropském, styčném a opěrném místě. Před svým zvolením biskupem Mediolana, které bylo nenadálé a odporovalo jeho přáním, protože se necítil připraven, byl odpovědný za jeho veřejný pořádek a výkon spravedlnosti. Považuji za významná slova, kterými jej prefekt Probus pozval, aby se v Milánu stal consultaris. Řekl mu totiž: „Jdi a počínej si nikoli jako soudce, ale jako biskup“. A skutečně se stal soudcem uváženým a osvíceným, který se dovedl rozvážně, rozumně a spolehlivě vyrovnat s jednotlivými otázkami, přičemž překonával rozpory a odstraňoval rozdělení. Chtěl bych se krátce pozastavit u několika principů, kterými se řídil a které jsou dosud cenné pro ty, kdo jsou povoláni spravovat věci veřejné.

Ve svém komentáři k Lukášově evangeliu svatý Ambrož připomíná, že „instituce moci se tak dobře odvozuje od Boha, že ten, který ji zastává, je sám služebníkem (minister) Božím“ (Expositio Evangelii secundum Lucam, IV, 29). Tato slova by se lidem třetího tisíciletí mohla zdát podivná, a přece zřetelně vyjevují ústřední pravdu o člověku, která je pevným základem sociálního soužití: žádnou lidskou moc nelze pokládat za božskou, a proto žádný člověk není pánem jiného člověka. Ambrož to směle připomíná císaři, kterému píše: „Také ty, blažený císaři, jsi člověk“ (Epistula 51,11).

Z učení svatého Ambrože lze vytěžit ještě jeden prvek. Primární kvalitou toho, kdo vládne, je spravedlnost, povýtce veřejná ctnost, protože se týká dobra celého společenství. Přece však nestačí. Ambrož k ní přidává další kvalitu: lásku ke svobodě a považuje ji za znamení, podle něhož lze rozlišovat mezi dobrými a špatnými vládci, poněvadž – jak čteme v jiném jeho listě – „dobří milují svobodu, ničemníci milují otroctví“ (Epistula 40,2). Svoboda není privilegiem pro některé, nýbrž právem pro všechny, cenným právem, které musí občanská moc zaručovat. Nicméně, svoboda neoznačuje svévoli jednotlivce, ale spíše v sobě zahrnuje odpovědnost každého. Tady spočívá jeden z hlavních prvků laickosti státu: zajišťovat svobodu, aby všichni mohli nabízet svoji vizi života obce, vždy však v úctě vůči druhému a v kontextu zákonů, jejichž cílem je dobro všech.

Na druhé straně se jasně ukazuje, že jakmile je překonáno konfesní pojetí státu, musí jeho zákony v každém případě nacházet ospravedlnění a působnost v přirozeném zákoně, který je základem řádu odpovídajícím důstojnosti člověka, a překonávat čistě pozitivistické pojetí, ze kterého nelze odvodit ukazatele etického charakteru (srov. Promluva v Bundestagu, 22. září 2011). Stát je ve službách člověka a ochraňuje jej i jeho „blaho“ v rozmanitých aspektech, počínaje právem na život, jehož úmyslné potlačování nemůže být nikdy dovoleno. Každý tedy může nahlédnout, že zákonodárství a jednání státních institucí musí být především ve službách rodiny. Stát je povolán uznávat identitu rodiny založené na manželství a otevřené k životu a rovněž primární právo rodičů na svobodnou výchovu a formaci dětí podle výchovného plánu, který považují za platný a smysluplný. Rodině není prokazována spravedlnost, pokud stát nepodporuje svobodu výchovy pro obecné dobro celé společnosti.

Konstruktivní spolupráce s církví je v existenci státu pro občany cenná bezpochyby nikoli ve směšování oddělených a rozlišných účelů a rolí občanské moci a církve, nýbrž v přínosu, který církev nabídla a dosud nabízí společnosti svou zkušeností, svým učením, svou tradicí, svými institucemi a svými díly, jimiž slouží lidu. Stačí pomyslet na skvělou řadu světců charity, školství a kultury, péče o nemocné a vyobcované, jimž slouží a které miluje jako samotného Pána. Tato tradice nadále přináší plody: činorodost lombardských křesťanů je v mnoha oblastech velice živá a možná, že ještě značnější než v minulosti. Křesťanské komunity prosazují tuto činnost nikoli jako dodatek, ale spíše jako nezištný přebytek Kristovy lásky a všeobsáhlé zkušenosti svojí víry. Doba krize, kterou procházíme, má zapotřebí kromě odvážných technicko-politických řešení, také nezištnosti, jak jsem připomněl v encyklice Caritas in veritate: „Lidská obec se nerozvíjí pouze díky vztahům, založeným na právech a povinnostech, ale mnohem více a na prvním místě díky vztahům, charakterizovaným nezištností, milosrdenstvím a společenstvím“ (č.6).

A můžeme zmínit poslední cennou pobídku svatého Ambrože, jehož slavná a upomínající postava je vetkána do korouhve města Milán. Ty, kteří se chtějí podílet na vládě a veřejné správě, vybízí, aby usilovali o oblibu. V díle De officiis praví: „Co vykoná láska, nemůže nikdy působit strach. Nic není tak prospěšné jako být v oblibě“ (II, 29). Na druhé straně důvodem, který pohání a podněcuje vaši činorodou a přičinlivou přítomnost v různých oblastech veřejného života, může být jedině ochota věnovat se dobru občanů, a tedy zřetelné vyjádření a zjevné znamení lásky. Politika je proto hluboce ušlechtilá a stává se vznešenou formou lásky.

Vážení pánové! Přijměte tyto moje prosté úvahy jako znamení hluboké úcty k institucím, kterým sloužíte, i k vaší důležité práci. Kéž se vám v tomto vašem poslání ustavičně dostává nebeské pomoci, jejímž vyjádřením a přáním je apoštolské požehnání, které uděluji vám, vašim spolupracovníkům a vašim rodinám.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy