Drazí bratři a sestry,
Usebrali jsme se v modlitbě jako odpověď na výzvu ambrosiánského hymnu dopolední modlitby hodin: „Je třetí denní hodina. Pán Ježíš potupen kříž nese“. Je to zřetelný poukaz na milující Ježíšovu poslušnost Otcově vůli. Velikonoční tajemství dalo počátek novému času: smrt a zmrtvýchvstání Krista opět vytváří v lidstvu nevinnost, z níž proudí radost. Hymnus pokračuje: „Tady začíná milosti Kristovy blažený čas – Hinc iam beata tempora coepere Christi gratis“. Shromáždili jsme se v katedrální bazilice, v tomto dómu, který je opravdovým srdcem Milána. Odtud zalétá mysl do rozlehlé ambrosiánské diecéze, která po staletí i v době nedávné dala církvi muže, kteří vynikli svatostí života a službou, jako svatý Ambrož a svatý Karel, několik papežů nezvyklého formátu jako Pius IX. a služebník Boží Pavel VI. a blahoslavení kardinálové Andrea Carlo Ferrari a Alfredo Idelfons Schuster.
Jsem velice rád, že mohu být společně s vámi! Srdečně zdravím všechny a každého zvlášť, zejména pak ty, kteří jsou nemocní nebo nemohoucí. Zdravím srdečně vašeho arcibiskupa, kardinála Angelo Scolu a děkuji za jeho laskavá slova na uvítanou; srdečně zdravím vaše emeritní pastýře kardinály Carla Maria Martiniho a Dionigi Tettamanziho a další přítomné kardinály a biskupy.
V této chvíli prožíváme tajemství církve v jeho nejvznešenějším výrazu, tedy v liturgické modlitbě. Naše ústa, naše srdce a naše mysl v modlitbě církve tlumočí potřeby a touhy celého lidstva. Slovy Žalmu 118 jsme prosili Pána jménem všech svatých: „Nakloň mé srdce k tvým přikázáním... Ať se mi dostane tvého slitování Hospodine.“ Denní modlitba hodin je podstatným posláním služebného kněžství v církvi. Také prostřednictvím liturgie hodin, která prodlužuje ústřední tajemství eucharistie do celého dne, se kněží zvláštním způsobem sjednocují s Pánem Ježíšem, který žije a působí v čase. Kněžství: jak drahocenný dar! Vy, drazí seminaristé, kteří se připravujete na jeho přijetí, učte se již nyní jej okoušet a závazně prožívat drahocenný čas trávený v semináři. Arcibiskup Montini během svěcení v roce 1958 právě v tomto dómu řekl: „Začíná kněžský život: báseň, drama, nové tajemství.. zdroj ustavičné meditace... stálý předmět objevování a úžasu; kněžství je vždycky novostí a krásou pro toho, kdo o něm přemýšlí s láskou... je uznáním Božího díla v nás“ (Homilie při svěcení 46 kněží, 21. června 1958).
Pokud se Kristus za účelem vytváření církve svěřuje do rukou kněze, musí se také kněz bezvýhradně svěřit Jemu: láska k Pánu Ježíši je duší a důvodem služebného kněžství, stejně jako jeho podmínkou, protože On svěřil Petrovi poslání pást jeho stádce: „Šimone, miluješ mne více než ti zde? ... Pas mé beránky“ (Jan 21,15). Druhý vatikánský koncil připomněl, že Kristus „jedná skrze své služebníky, a tak zůstává vždycky původcem a pramenem jednoty jejich života. Kněží tedy dosáhnou jednoty svého života, když se spojí s Kristem tím, že budou uznávat Otcovu vůli a obětovat se pro stádce sobě svěřené. Budou-li žít jako on, dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí v jednotu jejich život i činnost“ (Presbyterorum Ordinis, 14). Neexistuje protiklad mezi osobním dobrem kněze a jeho posláním. Pastorační láska je dokonce jednotícím prvkem života, který začíná stále důvěrnějším vztahem ke Kristu v modlitbě, aby bylo žito naprosté darování sebe samých stádci, aby Boží lid rostl ve společenství s Bohem a byl výrazem společenství Nejsvětější Trojice. Každá naše činnost má totiž za účel přivádět věřící ke sjednocení s Pánem a prospívat růstu církevního společenství ke spáse světa.
Zářivé znamení této pastorační lásky a nerozděleného srdce je kněžský celibát a zasvěcené panenství. V hymnu svatého Ambrože jsme zpívali: „Rodí-li se v tobě Syn Boží, uchovej život v nevinnosti“. „Přijmout Krista – Christum suscipere“ je často se opakující motiv kázání svatého milánského biskupa: „Kdo přijímá Krista uvnitř svého domu – říká – je napájen radostí největší“ (Expos. Evangelii sec. Lucam, V,16). Pán Ježíš jej mocně přitahoval a byl hlavním argumentem jeho reflexe a kázání, ale především výrazem živé a důvěrné lásky. Láska ke Kristu se týká bezpochyby všech křesťanů, ale získává jedinečný význam pro celibátního kněze a pro toho, kdo odpověděl na povolání k zasvěcenému životu: pouze a vždycky v Kristu se nachází pramen a vzor denně obnovovaného přitakání Boží vůli. „Jakými pouty byl Kristus svázán?“ – ptával se svatý Ambrož, který s nebývalou silou hlásal a pěstoval panenství v církvi a zároveň prosazoval důstojnost ženy. Odpovídal: „Nikoli provazy, ale pouty lásky a citem dušem“ (De virginitate, 13,77). A ve známém kázání o panenství napsal: „Kristus je pro nás vším: toužíš-li zahojit své rány, on je lékařem; jsi-li soužen horečnou žízní, on je pramenem; tísní-li tě vina, on je spravedlností; potřebuješ-li pomoc, on je mocí; bojíš-li se smrti, on je životem; toužíš-li po ráji, on je cestou; utíkáš-li před temnotami, on je světlem; hledáš-li potravu, on je pokrmem“ (Ibid., 16,99).
Drazí bratři a sestry zasvěceného života, děkuji vám za vaše svědectví a vybízím vás: hleďte do budoucnosti s důvěrou, stavte na věrnosti Boží a moci Jeho milosti, schopné působit stále nové divy. Antifony žalmů této soboty nás uvedly do kontemplace tajemství Panny Marie. V ní totiž můžeme uznat „čistý a chudý způsob života, který si zvolil Kristus Pán a který přijala i jeho panenská matka“ (Lumen gentium, 46), život plný poslušnosti k Boží vůli.
Hymnus nás ještě vyzývá slovy, která Ježíš pronesl na kříži: „Ze slávy svého kříže, Ježíš praví Pannám: „Ženo, to je tvůj syn“; „Jane, to je tvá matka““. Maria, Kristova Matka rozprostírá a prodlužuje své božské mateřství také v nás, aby služba Slova a svátostí, kontemplativní život a rozmanité formy apoštolského působení neúnavně a odvážně trvaly ve službě Bohu a budování církve.
V této chvíli bych rád poděkoval Bohu za šiky ambrosiánských kněží, řeholníků a řeholnic, kteří vydali svou energii ve službách evangelia někdy i přinesením oběti nejvyšší. Někteří z nich byli pozvednuti k oltářní úctě jako vzor věřících i v době nedávné: blahoslavení kněží Luigi Talamoni, Luigi Biraghi, Luigi Monza, Carlo Gnocchi, Serafino Morazzone; blahoslavení řeholníci Giovanni Mazzucconi, Luigi Monti a Klement Vismara, a řeholnice Maria Anna Sala a Enrichetta Alfieri. Na jejich přímluvu prosme s důvěrou Dárce veškerého dobra, aby ustavičně propůjčoval plodnost služebnému kněžství, posiloval svědectví zasvěcených osob a ukazoval světu krásu zasvěcení Kristu a církvi, a obnovoval křesťanské rodiny podle Božího plánu, aby byly místem milosti a svatosti, plodným terénem kněžských a řeholních povolání.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
