Páni kardinálové,
Vážení státní představitelé,
Ctění bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí delegáti VII. Světového setkání rodin!
Chtěl bych na tomto historickém místě nejprve připomenout jednu událost. Psal se 11. květen roku 1946, když Artur Toscanini pozvedl taktovku, aby poprvé po válečných hrůzách dirigoval památný koncert ve zrekonstruované La Scale. Vypráví se, že jakmile maestro přijel sem do Milána, vydal se ihned do tohoto divadla a uprostřed sálu zatleskal, aby vyzkoušel, zda zůstala netknuta jeho věhlasná akustika, a když uslyšel, že je dokonalá, zvolal: „Je to La Scala, stále ta moje La Scala!“. V těchto slovech - „Je to la Scala“ – se skrývá význam tohoto místa, chrámu opery, opěrného bodu hudby a kultury nejen pro Milán a Itálii, ale pro celý svět. La Scala se hluboce pojí k Milánu; patří k jeho největším chloubám a onen květen roku 1946 připomínám proto, že rekonstrukce La Scaly byla znamením naděje pro obnovení života celého města po skončení válečného běsnění. Je mi ctí, že jsem tady spolu s vámi všemi mohl prožít tento nádherný koncert, tuto chvíli duševního povznesení. Děkuji primátorovi, dr. Giuliano Pisapiovi, uměleckému řediteli, dr. Stephane Lissnerovi za jeho úvodní slova a především orchestru a sboru divadelní scény La Scala, čtyřem sólistům a mistrovi Danielu Barenboimovi za strhující a pronikavou interpretaci jednoho z nejvznešenějších mistrovských děl hudební historie. Komponování deváté symfonie Ludwiga van Beethowena bylo zdlouhavé a komplikované, ale již od proslulých prvních sedmnácti taktů úvodní věty se rodí atmosféra očekávání něčeho velkolepého, a toto očekávání nezklame.
Beethoven, ačkoli v zásadě sleduje tradiční formy a výrazové prostředky klasické symfonie, vytváří dojem něčeho nového už onou šíří, která v operních dílech nemá obdoby, a vrcholí závěrečnou částí, která je začíná zjevnou disonancí, z níž vystupuje proslulý recitativ: „Přátelé, dost oněch tónů, zanotujme jiné, přitažlivější a radostné“. Tato slova, která jakoby „obracela list“, uvádějí hlavní téma Ódy na radost. Beethoven svojí hudbou líčí vizi ideálního lidstva: „radost jednající v bratrství a vzájemné lásce pod otcovským pohledem Boha“ (Luigi Della Croce). Beethoven neopěvuje křesťanskou radost ve vlastním smyslu, nýbrž radost bratrského soužití národů, vítězství nad egoismem a touhu, aby se putování lidstva vyznačovalo láskou. Je to jakási výzva, se kterou se obrací ke všem lidem bez ohledu na nejrůznější zábrany a přesvědčení.
Na tomto koncertu, který měl být radostnou oslavou setkání lidí pocházejících takřka ze všech národů světa, spočívá stín zemětřesení, které mnoha obyvatelům této země způsobilo velké utrpení. Slova ze Schillerovy Ódy na radost nám znějí prázdně, ba dokonce nepravdivě. Vůbec nevnímáme božskou jiskru, dceru ráje. Nejsme rozníceni žárem, ale spíše ochromeni bolestí nad tolikerou a nepochopitelnou zkázou, která stála lidské životy, a mnohé připravila o dům a příbytek. Také hypotéza, podle níž nad hvězdným nebem musí přebývat dobrý bůh, se nám jeví jako diskutabilní. Přebývá snad dobrý Otec pouze za mlžnou clonou hvězd? Nesahá snad Jeho dobrota až k nám dolů? Hledáme Boha, který nevládne zpovzdálí, nýbrž prostupuje náš život i naše utrpení.
V tuto chvíli bychom Beethovenova slova „Přátelé, dost oněch tónů“, chtěli vztáhnout na ta Schillerova. Dost oněch tónů. Nemáme zapotřebí ireálné řeči o dalekém Bohu a nezávazném bratrství. Hledáme Boha blízkého. Usilujeme o bratrství, které uprostřed utrpení skýtá oporu druhým a tak pomáhá jít vpřed. Po tomto koncertu se mnozí odeberou na eucharistickou adoraci – k Bohu, který přijal a nadále přijímá účast na našem utrpení; k Bohu, který trpí s námi a pro nás a uschopnil tak muže a ženy, aby mohli mít účast na utrpení druhých a přetvářet je v lásku. Cítíme, že nás právě k tomu tento koncert vybízí.
Děkuji tedy ještě jednou orchestru a sboru La Scaly, sólistům a těm, kteří koncert umožnili. Děkuji maestro Danielovi Barenboimovi také za to, že nám výběrem Beethovenovy deváté symfonie umožnil skrze hudbu vyslat poselství potvrzující základní hodnotu solidarity, bratrství a pokoje. Mám za to, že toto poselství je cenné rovněž pro rodinu, protože právě v rodině člověk poprvé zakouší, že nebyl stvořen proto, aby žil uzamčen v sobě samém, nýbrž ve vztazích s druhými. V rodině začíná chápat, že seberealizace nespočívá v sobeckém stavění se do středu, nýbrž v darování sebe sama. Právě v rodině se rozněcuje srdce světlem pokoje, aby osvěcovalo tento náš svět. Díky vám všem za chvíle, které jsme prožili společně.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
