Vážený pane prezidente republiky,
Páni kardinálové,
Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
Vážení státní představitelé,
Milovaný lide Guanajuata a celého Mexika,
Jsem šťasten, že jsem zde, a děkuji Bohu, že mi umožnil uskutečnit přání, které nosím již dlouho v srdci, totiž utvrdit ve víře Boží lid tohoto obrovského národa v jeho vlastní zemi. Příslovečná je vřelost mexického lidu k Petrovu nástupci, který na něj ve své modlitbě neustále pamatuje. Říkám to na tomto místě, které je považováno za zeměpisný střed této země a které si přál navštívit na své první cestě můj ctihodný předchůdce, bl. Jan Pavel II. Když tak nemohl učinit, zaslal tehdy vzkaz s povzbuzením a požehnáním, když přelétal tento vzdušný prostor. Jsem rád, že dnes mohu opakovat jeho slova právě na tomto místě a mezi vámi: „Jsem vděčný věřícím Bajíi a Guanajuaty, napsal tehdy ve svém telegramu, za sympatii k papeži a za věrnost Pánu. Bůh vás stále provázej! (srov. Telegram, 30.ledna 1979).
Touto důvěrnou vzpomínkou děkuji Vám, pane prezidente, za Vaše vřelé přijetí a uctivě zdravím vaši ctěnou choť a další představitele, kteří mne svojí účastí přišli prokázat čest. Obzvláště zdravím mons. Joseho Guadalupe Martin Rábaga, arcibiskupa León, jakož i mons. Carlose Aguiar Retes, arcibiskupa Tlalnepantly a předsedu Mexické biskupské konference a Rady biskupských konferencí Latinské Ameriky. Touto krátkou návštěvou chci podat ruku všem Mexičanům a setkat se s národy a lidem Latinské Ameriky, jež je reprezentována mnoha biskupy právě na tomto místě u majestátného památníku Krista Krále, „Cerro Cubilete“, manifestujícího zakořeněnost katolické víry v Mexičanech, kteří se ve všech svých záležitostech utíkají do stínu Jeho neustávajícího požehnání.
Mexiko a většina latinskoamerických národů si připomněla nebo si v těchto letech připomene dvousté výročí svojí nezávislosti. Na poděkování Bohu za tento tak významný a důležitý moment se konalo mnoho náboženských slavností, na nichž – jako tomu bylo při mši svaté v bazilice sv. Petra v Římě o slavnosti Panny Marie Guadalupské – byla vroucně vzývána Nejsvětější Panna, která s něhou ukazuje, jak Pán miluje všechny a vydává se za všechny bez rozdílu. Naše nebeská Matka bděla nad vírou svých dětí také při formaci těchto národů a činí tak nadále i dnes tváří v tvář novým výzvám, před nimiž stojí.
Přicházím jako poutník víry, naděje a lásky. Přál bych si utvrdit víru věřících v Krista, upevnit je v ní, povzbudit k oživení víry nasloucháním Božího Slova, svátostmi a důsledností života. Takto ji budou moci sdílet s druhými jako misionáři mezi svými bratry a být kvasem ve společnosti, přispívat k uctivému a mírumilovnému soužití, založenému na svrchované důstojnosti každé lidské osoby, kterou stvořil Bůh a kterou nemá žádná moc právo opomíjet nebo opovrhovat. Tato důstojnost se významně projevuje základním právem na náboženskou svobodu v jejím pravém významu a plné integritě.
Jako poutník naděje vám spolu se svatým Pavlem říkám: „Nesmíte truchlit jako ostatní, kdo nemají naději“ (1 Sol 4,13). Víra v Boha nabízí jistotu setkání s Ním, obdržení Jeho milosti. Na tom se zakládá naděje toho, kdo věří. Věřící si to uvědomuje, snaží se proměnit i nynější struktury a málo příjemné události, jevící se jako neměnné a nepřekonatelné, a pomáhá tomu, kdo v životě nenachází smysl, ani budoucnost. Ano, naděje reálně mění konkrétní život každého muže a každé ženy (srov. Spe salvi, 2). Naděje vzhlíží k „novému nebi a nové zemi“ (Zjev 21,11) a snaží se již nyní učinit hmatatelnými některé z jejích odlesků. Je-li navíc zakořeněna v národě a sdílena, šíří se jako světlo, které rozptyluje temnoty, jež zatemňují a tísní. Tato země, tento kontinent je povolán žít naději v Boha jako hluboké přesvědčení a měnit ji na postoj srdce a konkrétní závazek společné cesty k lepšímu světu. Jak už jsem řekl v Římě, „postupujte vpřed a nedejte se odradit od budování společnosti založené na rozvoji dobra, triumfu lásky a šíření spravedlnosti“ (Homilie na slavnost Panny Marie Guadalupské, Řím, 12. prosince 2011).
Věřící v Krista a celá církev žije a praktikuje jako bytostný prvek svého poslání lásku spolu s vírou a nadějí. Ve svém primárním důrazu je láska „nejprve odpovědí na to, co v určité konkrétní situaci představuje bezprostřední potřebu“ (Deus caritas est, 31a), jako je pomoc těm, kteří trpí hladem, jsou zbaveni přístřeší, trpí nemocí nebo se jim něčeho nedostává. Nikdo není pro svůj původ či přesvědčení vyloučen z tohoto poslání církve, která nekonkuruje jiným soukromým či veřejným inciativám, ba dokonce ráda spolupracuje s těmi, kteří sledují tytéž cíle. Tím méně pak usiluje o něco, co se netýká konání dobra způsobem nezištným a uctivým vůči potřebnému, tomu, kdo častokrát více než všechno ostatní postrádá důkaz autentické lásky.
Pane prezidente, a všichni přátelé: v těchto dnech budu vroucně prosit Pána a Pannu Marii Guadalupskou, aby tento lid dělal čest obdržené víře a svým nejlepším tradicím, a zvláště se budu modlit za ty, kteří to nejvíce potřebují, zejména za ty, kteří trpí v důsledku starých a nových rivalit, zášti a násilí. Vím, že se nacházím v zemi, jež je hrdá na svoji pohostinnost a přeje si, aby se zde nikdo necítil jako cizinec. Vím to a už jsem to poznal, ale nyní to vidím a cítím v hloubi svého srdce. Z celé duše si přeji, aby to cítili také četní Mexičané, kteří žijí za hranicemi svojí vlasti, ale nikdy na ni nezapomínají a přejí si, aby rostla ve svornosti a opravdovém integrálním rozvoji. Velice děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
