Vatikán.
Během postní doby, každý pátek ráno, v kapli apoštolského paláce pronáší papežský kazatel ke Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie postní kázání. O. Cantalamessa v souvislosti s plánovaným Rokem víry věnoval letošní homiletický cyklus tohoto liturgického období obnově a osvěžení víry. První postní kázání před týdnem zaměřil na božství Ježíše Krista v díle církevního otce sv. Atanáše.
Včerejším tématem homilie papežského kazatele byl Trojjediný Bůh v díle dalšího východního otce sv. Řehoře Naziánského. O. Cantalamessa poukázal nejprve na zavádějící teologické pojetí, které tvrdí, že Bůh je jeden a Ježíš Kristus je člověk. V takovémto pojetí se vytrácí Kristovo božství a tím také Trojice, což vede k tomu, že se mlčky a pokrytecky přijímá existence dvojí víry a dvojího křesťanství, které však už – kromě názvu - nemají nic společného.
Narozdíl od křesťanského východu, řekl pak O. Cantalamessa, musela se západní teologie bránit spíše před rizikem přílišného zdůrazňování jednoty božské přirozenosti na úkor rozlišování božských osob. „Na tomto terénu, řekl dále papežský kazatel, se rozvinulo deistické pojetí Descartesa a osvícenců, které naprosto odhlíží od Trojice a soustředí se jedině na Boha jakožto Svrchované Bytí či Božství. Kant zde formuloval známou myšlenku, podle níž „z doslovně pojaté nauky o Trojici nelze vyvodit nic praktického“ (I.Kant, Il Conflitto delle facolta, A 50WW, ed. W.Weischedel, VI, str.303).
„Toto byl bezpochyby jeden z faktorů, který vyrovnal cestu modernímu ateismu. Kdyby byla v živé paměti teologie Trojjediného Boha a nehovořilo se jen o vágním Svrchovaném Bytí, nedosáhl by Feuerbach tak snadno triumfu se svojí tezí o tom, že Bůh je pouhou projekcí lidství, kterou si vytváří sám člověk. Jaká potřeba by totiž odpovídala rozštěpení člověka na tři osoby: Otce, Syna a Ducha svatého? A v jakém smyslu by Trojice mohla být projekcí a sublimací, kterou vytváří lidský duch o sobě samém? Feuerbach tak vlastně vyvrátil jen onen vágní deismus a nikoli víru v Trojjediného Boha.“
Také dnes, pokračoval na jiném místě O. Cantalamessa, by kdosi chtěl dát do závorky dogma o Trojici, aby usnadnil dialog s velkými monoteistickými náboženstvími. Takováto operace je však sebevražedná. Bylo by to jako odejmout člověku páteř, aby se mohl svižněji pohybovat! Trojice natolik prostupuje teologii, liturgii, spiritualitu a celý křesťanský život, že zřeknutí se jí, by znamenalo založení nového a naprosto jiného náboženství.
„Ve vztahu ke Trojici existuje něco mnohem příhodnějšího, než snažit se ji pochopit, totiž vstoupit do ní. Oceán nemůžeme obejmout, ale můžeme do něho vejít; nemůžeme pojmout tajemství Trojice svým myšlením, ale můžeme do něho vstoupit.“
Vstupní „brána“ do Trojice je jediná, pokračoval papežský kazatel, a tou je Ježíš Kristus. Svou smrtí a vzkříšením nám otevřel novou a živou cestu vedoucí do Nejsvětější Trojice a zanechal nám prostředky, jak Jej na této zpáteční cestě následovat. Těmito prostředky jsou církev, svátosti a zvláště eucharistie.
„Latinská spiritualita není méně bohatá, pokud jde o přiblížení a zamilování si tajemství Trojice. Klade důraz také na opačný pohyb: nejsme to my, kdo vstupuje do Trojice, ale Trojice vstupuje do nás. V pravoslavné tradici se nauka o tomto přebývání vztahuje k Osobě Ducha svatého. Západní teologie všestranně rozvinula biblické učení, podle něhož v duši člověka přebývá celá Trojice: „Můj otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Pius XII. v encyklice Mystici corporis napsal, že „již nyní máme účast na radosti a blaženosti Trojice“.
O. Cantalamessa v této souvislosti citoval sv. Jana od Kříže a sv. Alžbětu od Nejsv. Trojice a podotknul, že právě proto je rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným tím nejhlubším důvodem k šíření evangelia. Právě skrze křest totiž Trojjediný Bůh svojí prozřetelností na člověka nejenom laskavě hledí, ale začíná v člověku opravdu přebývat.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
